(17.30 hodin)

Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, dovolte, abych začal poněkud netradičně, a to citátem z otevřeného dopisu sociologa a teologa Tomáše Halíka k celostátnímu výboru KDU-ČSL: "Jsem přesvědčen, že svým doporučením volit v prezidentské volbě Václava Klause jste udělali tragickou chybu, která může výrazně přispět k budoucímu těžkému volebnímu propadu této strany. Pokud se politici KDU-ČSL nechali koupit za slib podpory navrhovaného řešení majetkového vypořádání s církvemi, je třeba jasně říci, že kupčení s těmito věcmi je křesťana naprosto nedůstojné a ve svých důsledcích může již tak oslabenou morální autoritu křesťanů v politice i církví v naší vlasti dále podkopat. 

Ano, příslib údajně bezmála 300 mld. Kč tzv. církevních restitucí prokazatelně ovlivnil, jak jste to někteří dnes už připomněli a jak to nedávno přiznal také ministr Cyril Svoboda, i řadu lidovců, kteří jsou jinak už od času Josefa Luxe tradičními Klausovými odpůrci.

V návaznosti na uvedené skutečnosti předesílám, a to pochopitelně v souvislosti s projednávaným návrhem na tzv. církevní restituce, dvě základní věci. Za prvé jsem dalek toho, upírat upřímně věřícím českým občanům, kteří respektují Listinu základních práv a svobod a platnou ústavu, jejich víru, ať už jsou jakéhokoliv náboženského vyznání od křesťanství přes judaismus až po nově se prosazující islám. Za druhé přiznávám věřícím a jejich organizacím právo na určitou veřejnou podporu a jsem zastáncem péče státu o kulturní památky a hodnoty, které jsou spojeny s činností církví a slouží k uspokojování oprávněných potřeb věřících všech vyznání.

To, co je pro mě v této věci klíčové a rozhodující, je míra podpory ze strany státu a míra finanční spoluúčasti většiny laické veřejnosti na hmotné podpoře věřících občanů a jejich náboženských, ekonomických, politických a dalších institucí. A jsem přesvědčen, že bude velmi nešťastné a i pro většinu církví nedobré, pokud namísto zohlednění potřeb věřících a míry podpory jejich potřeb je věc stavěna do polohy nových rozsáhlých majetkových a finančních požadavků, které opět vznáší vedení KDU-ČSL a katolický klér. Zejména obrovské finanční požadavky, dosahující údajně celkového objemu bezmála 300 mld. Kč, jsou zcela překvapivé, a to tím spíše, že se v navrhované předloze automaticky počítá, že vedle tohoto ohromného finančního daru a bez ohledu na něj bude stát zavázán nadále trvale financovat a zajišťovat financování správy historických a kulturních památek, potřeby církevního školství, církvemi zajišťované zdravotní a sociální služby. Počítá se tu také s tím, že ještě deset let bude stát nadále hradit plně nebo převážně a dalších deset let významně platy duchovních a dalších zaměstnanců, náhrady stěhovacích a jiných výloh, sociální a jiné pojištění duchovních a dalších zaměstnanců a věcné náklady provozu církví.

Dámy a pánové, proč se vůbec tyto extrémní finanční nároky objevují a co mají řešit? Svérázným způsobem to v Senátu loni 10. dubna vysvětloval předseda KDU-ČSL, když prezentoval stanovisko strany lidové. Iluze o možnosti dosažení úplné spravedlnosti status quo ante - cituji jeho slova - je dnes nepřítelem řešení přijatelných. Vždyť co je tu ante? Museli bychom se totiž vracet před pozemkovou reformu v roce 1920, odkud by nás někteří odkázali až před Bílou Horu.

Ano, dámy a pánové, z vyjádření Jiřího Čunka je zřejmé, jaké je stanovisko jeho strany a cíl špiček katolického kléru. Jde tu, jak to loni předseda lidovců veřejně přiznal, o návrat před pozemkovou reformu provedenou v roce 1920. Žádají v součtu všech svých nároků pro římskokatolickou církev finanční satisfakci i za vznik Československé republiky roku 1918. Proč převážně v penězích? O naturální formu odškodnění za vznik Československa nežádají, jak plyne ze slov předsedy KDU-ČSL, zejména proto, že jsou si dobře vědomi, jak nemravný je tento jejich požadavek a že by vyvolal všeobecný odpor i oprávněné historické reminiscence na úlohu vyššího katolického kléru v dějinách novodobého českého národa. Chtějí tedy místo nemovitostí peníze a úroky od českého státu, protože to může zastřít skandální podstatu jejich majetkových požadavků. Ze stanoviska předneseného loni Jiřím Čunkem je totiž nepochybné, že pod pojmem úplná spravedlnost chápou majetkové odškodnění katolické hierarchie jak za josefínské reformy, tak i za rozpad Rakousko-Uherska a vznik České republiky.

Dámy a pánové, vládní návrh zákona nese název "o zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody, o vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi". Tento název je, při všem respektu, který mohu mít k oprávněným potřebám věřících a jejich církví, co se týče většiny nároků vznesených římskokatolickou církví a jejími řády, mírně řečeno zavádějící. Návrh samotný je svou povahou porušením jednoho z biblických přikázání a podstaty biblického učení a vyznání v rovině křesťanské a zároveň jde proti právnímu řádu Československé a České republiky v rovině světské.

O tom, v čem návrh odporuje povaze křesťanského učení, ať mluví jiní. Mnozí z těch věřících, co se distancovali od extrémních majetkových nároků římskokatolické hierarchie, to vyjádřili lépe, než by to dokázal kdokoliv z nás. Je však mou povinností poslance, který hájí v této věci zájmy republiky, připomenout aspekt právní, který má své kořeny již v 19. století a jasnou kontinuitu ve století dvacátém.

Z tohoto právního pohledu je to, co předkladatelé nazývají zmírněním některých majetkových křivd a vypořádáním majetkových vztahů, fakticky z valné většiny darem ze strany státu. Pro toto právní hodnocení svědčí právní důkazy o tom, že většina římskokatolickou církví nárokovaného majetku nebo finančního odškodnění za něj se váže na majetek, jehož vlastníkem římskokatolická církev nebyla ani za Rakousko-Uherska, ani za Československé republiky, a plný výkon vlastnických práv k tomu majetku jí nikdy svěřen ze strany právoplatného vlastníka, tedy státu, nebyl. Právoplatným vlastníkem tohoto majetku historicky byl a jeho správu nebo výnosy z něj římskokatolické církvi propůjčil stát. Proto také říšský zákoník pro království a země na římské radě zastoupené stanovil, že k zatížení, darování, prodeji či prostě převodu na jinou osobu, pokud nešlo o majetek relativně malé hodnoty, musely církevní instituce dostat souhlas státní správy. Podle rakouského zákona č. 50/1874, o vnějších poměrech katolické církve, byl uvedený majetek považován za veřejný, který církev spravuje.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP