(12.20 hodin)
(pokračuje Topolánek)
Protože si myslím, že o tom bylo napsáno a řečeno mnoho, úvodem bych řekl několik problémů, které nás podle mě dělí a které mají být klíčové pro diskusi, abychom našli konsensus při hlasování o případně podepsaných smlouvách. (V sále je velký hluk.)
První problém, kterým se přece zabýváme, je problém, jestli se domníváme, že hrozba je reálná, zda se to domníváme všichni, zda je časově taková, že se tím musíme už dnes zabývat.
Určitě se shodneme na tom, že proliferace balistických střel a zbraní hromadného ničení představuje do budoucna zvyšující se hrozbu -
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Promiňte (zvoní pro uklidnění v sále), kolegové z ODS se tam dokonce perou teda. To je vrchol, pane premiére, to je v koaličním táboře! Myslím si, že by se měli všichni uklidnit. To téma je opravdu i z mého pohledu závažné. Prosím, aby tady nikdo nedováděl a plně jsme se soustředili na protiraketovou obranu.
Prosím, pane premiére, máte slovo. Já vám zjednám klid v každém případě.
Předseda vlády ČR Mirek Topolánek: Jestli se shodujeme na tom, že proliferace představuje zvyšující se hrozbu pro obyvatelstvo členských států NATO, obecně zemí v rámci celého světa, případně Evropy. To, že s rozvojem nejmodernějších technologií přibývá problematických států se schopností získat zbraně hromadného ničení včetně raketových nosičů, uznávají už i země, které ještě před časem měly o tom pochybnosti. Lišíme se v hodnocení vyspělosti či pokročilosti některých zbrojních projektů.
Je známo a je to potvrzeno, že Írán pokračuje v robustním raketovém programu, stejně jako ve výrobě štěpného materiálu. Je známo, že stejný Írán podporuje celou řadu skupin, které by neváhaly k útokům proti západním zájmům či cílům použít jakékoli prostředky včetně zbraní hromadného ničení.
Nedávno vyšly najevo loňské syrské snahy vybudovat plutoniový reaktor ve spolupráci se Severní Koreou, jejíž historie obchodování s raketovými technologiemi je přinejmenším znepokojující. Řada dalších problematických zemí na Blízkém a Středním východě a jimi podporovaných skupin je na poli proliferace zbraní hromadného ničení mimořádně aktivní. Myslím si, že to víme, pokud si to uvědomujeme.
První problém, který musíme vyřešit, je, zda si uvědomujeme reálnost a časovou nutnost reakce na hrozbu, tak jak jednotlivé informace máme.
Druhá otázka k diskusi je - a týká se spíše našeho členství v NATO - jestli protiraketová obrana je tou správnou odpovědí na uvedenou hrozbu, pokud připustíme, že hrozba existuje. To, že USA protiraketový deštník už řadu let budují, že mnohé systémy jsou již rozmístěny a nelze podle mě očekávat, že by jakákoli příští americká administrativa změnila tuto politiku o 180 stupňů, to je pro nás minimálně výzva, aby evropské státy NATO a Evropa jako taková byla chráněna proti těmto hrozbám stejně jako americký kontinent, protože ten dostřel, když to vezmu prakticky, z Blízkého a Středního východu - riziko je ještě podstatně vyšší než pro USA. Evropa proto nemůže a nesmí zůstat nechráněna, pokud připustíme tezi číslo jedna, že hrozba je reálná.
Důvod, proč mimo jiné by měla být Evropa chráněna, je přece evidentní. Pokud by se vytvořila úroveň obrany v rámci NATO první a druhé kategorie, tak by samozřejmě došlo k tomu, že jedna část NATO, americká, by chráněna byla, druhá část NATO, evropská, by chráněna nebyla, tak to může dojít, když to řeknu na příměru, až k transatlantickému rozvodu, na čemž nemá zájem žádná z těchto dvou částí NATO. Vycházím z teze, že bezpečnost spojenců i v rámci Washingtonské smlouvy, článku 5, je nedělitelná.
Další otázkou, která vyvolává spor, je, jestli mají být právě tato zařízení v Česku a v Polsku a jestli - a to byl podle mne zásadní spor - mají být integrální součástí protiraketové obrany v rámci Aliance. Myslím, že nezačínáme v bodě nula, že pražský summit, summit v Rize a poslední summit v Bukurešti jednoznačně potvrdil cestu, která vedla od úvah přes feasibility study až po jednoznačné potvrzení alianční architektury protiraketové obrany. Myslím, že to je vyřešený jistý problém, který řada z nás s touto otázkou měla spojený, a to je alianční charakter protiraketové obrany, nikoli pouze bilaterální. A to je dnes, myslím, jak smluvně, tak v rámci usnesení z Bukurešti jednoznačně potvrzeno.
Problém, který je řešen v rámci NATO a který je rovněž k diskusi a je i v závěrečných usneseních, je, aby komplexní architektura protiraketové obrany v rámci Evropy chránila všechny evropské země. Myslím, že i to, že nechrání ten potenciální vybudovaný radar a interceptory v Polsku jižní část NATO v rámci Evropy a nechrání Turecko, je velká výzva, kterou řeší NATO svým usnesením, že komplexní řešení, dokončení třetího pilíře protiraketové obrany, bude projednáno na základě všech možností a alternativ na příštím summitu v Německu a Francii v roce 2009.
Další aspekt, který vyvolává velké emoce, je otázka spolupráce s Ruskem, odstranění jeho nedůvěry. To, že NATO vyzvalo Rusko, aby reagovalo pozitivně na návrhy, které předkládaly nejen USA, které mají zvýšit transparentnost protiraketové obrany, posílit vzájemnou důvěru, přizvat Rusko ke společnému projektu v rámci USA, evropské části NATO a Ruské federace - tento systém by měl nabízet významný systém kontroly, ke které jsme otevřeni. To všechno mě vede k tomu, že v dané chvíli bereme velmi vážně výhrady Ruské federace a její nedůvěru stran tohoto problému.
To jsem chtěl uvést do úvodu, abych pojmenoval základní spory, které vedou některé z vás k odmítání umístění radarové jednotky, pokud pominu ty, kteří to odmítají a priori.
Vrátím se krátce k poslednímu vývoji a pak zkusím na některých dílčích věcech popsat spíše vývoj posledního měsíce.
Vrátím se ke konferenci, která proběhla předevčírem v Praze, která znamenala jistou reflexi bukurešťského summitu NATO a pojmenovávala evropské a americké perspektivy. Konference byla velmi dobře obsazena, byli tam zástupci pobaltských států, byli tam ze zemí typu Německo, byli tam také představitelé Kongresu zvolení za demokratickou stranu Bud Crammer, Jim Marshall. Pokud bych měl vyjmout hlavní teze, a stojí za to - protože ne všichni měli možnost jako třeba profesor Jičínský se konference zúčastnit, stojí za to, abychom viděli úroveň diskuse, přístup jednotlivých diskutujících a to, co se stalo po bukurešťském summitu samozřejmostí, a to je natoizace celého toho třetího pilíře protiraketové obrany.
Jednoznačně ve všech příspěvcích zaznívalo, že je třeba do debaty zapojit Rusko, a to jak prostřednictvím Rady NATO-Rusko, NATO-Russia Council, tak dvoustranných rusko-amerických rozhovorů, tak aby se eliminovaly obavy, které na ruské straně stále trvají. To je třeba připustit.
Summit a následná jednání v Soči bývalého prezidenta Putina a odcházejícího prezidenta Bushe ukázaly, že je možné diskutovat a zkoumat možnost propojení americko-ruského aliančního systému.
***