(17.10 hodin)
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: To bylo vystoupení pana poslance Jiřího Paroubka. Nyní s přednostním právem se nejprve hlásil pan kolega Vojtěch Filip, poté s přednostním právem pan místopředseda Zaorálek.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážená paní předsedající, členové vlády, paní a pánové, nechci prodlužovat tuto debatu, ale dovolte mi pár obecných úvah, ke kterým mě vyprovokovala nejméně dvě až tři vystoupení v této Sněmovně, která spíše dokreslují to, že často o textech, které tady máme, mluví i ti, kteří si je nepřečetli. Mrzí mě to a mám jednu výhodu, že jsem v testu, který pořádaly některé televizní kanály, poměrně obstál.
Přesto si myslím, že mnohem důležitější než rozbor jednotlivých částí textu je otázka, která se naskýtá na první pohled: Co je vlastně Lisabonská smlouva? Takzvaný reformní text, který byl zpracován poté, co v referendu ve Francii a v Holandsku skončil velmi neslavně text takzvané ústavní smlouvy, resp. Smlouvy o Ústavě pro Evropu.
Jaký je rozdíl mezi těmi dvěma texty? A zase si dovolím úvahu nikoliv právní, ale politickou. Rozdíl je v tom, jak byly ty texty tvořeny. První text byl tvořen zdola. Ano, Valéry Giscard d´Estaing se pokusil vytvořit velmi precizní text, velmi široký a takzvaně všezahrnující. Konvent pracoval a my jsme se tady hádali v době vzniku Konventu o tom, kdo má vůbec právo do toho Konventu jezdit. Připomeňme si - myslím, že kolega Nečas byl vyslán jako náhradník Parlamentem České republiky do Konventu, kde se tvořil ten text. Byl tam Jan Zahradil a pan Zieleniec. Pokud je mi známo, tak názory, které by reprezentovaly minimálně názory levice, tam byly z České republiky poměrně omezovány.
Já jen připomínám, jak vznikal ten text. Považuji vznik původního textu za demokratický, i když s výhradami, které tady říkám. Vznikal tak, že jednotlivé národní reprezentace se pokusily vtisknout do textu ústavní smlouvy alespoň ty nejzákladnější věci. To, že platilo, že kdo chce všechno, nemá nic, je evidentní. Skončilo to na demokratickém rozhodnutí občanů dvou států, Francie a Holandska, když ostatní státy už potom podle současně platných, v této chvíli platných základních dokumentů Evropské unie nemohly o ničem dalším jednat.
Tato smlouva vznikla jiným způsobem. Vznikla tím, že se pokusili vrcholní politici států další integrační krok - a já si dovolím říci spíše procedurální než věcný, spíše formální než akční - vtěsnat do textu, který by vyhovoval jim jako politikům. Také rozhodli, že tam, kde to je jen trochu možné, nebude ten text podroben hlasování občanů. Čili celý ten text, celý ten proces byl poznamenán menší mírou demokratických principů, ubráním demokratických principů uvnitř tohoto procesu a zejména ubráním práva občanů rozhodnout se v jakém, teď už mi dovolte říci, soustátí budou žít.
To samozřejmě muselo tam, kde ústava nedovoluje takové vychýlení, jako je tomu ve Francii nebo v Holandsku, narazit. Narazilo to v Irsku, teď to vypadá, že my jsme tou brzdou, ale připomeňme si Polsko, připomeňme si Německo a jejich kroky, které ještě neskončily ratifikací. Proč? Protože můžeme brát přijetí Lisabonské smlouvy jako ten krok, který ukáže, jak je Evropa silná, nebo jak jsou také silní politici, kteří vnutí nějaký názor lidu. Stabilita je velká hodnota. Ale té stability většinou nedosáhneme tím, že lidem něco vnutíme, něco naoktrojujeme.
Dovolte mi možná pro někoho směšnou připomínku, ale v této chvíli trefnou. Můj předřečník řekl něco o tom, jaké je to být Evropanem. Ano, v sovětské ústavě podle Brežněvova vzoru byl sovětský lid. Připomeňme si po roce 1990, k jakému došlo rozpadu, jak se lidé na tento pojem, který jim byl dvacet let opakován, dívali, a jaké státy vznikly a v jakých krvavých, nebo i nekrvavých, ale přesto ostrých politických sporech ty státy a občané těchto států žijí.
Tím nechci zpochybňovat to, že je potřeba nově upravit vztahy uvnitř sedmadvacítky. Naopak, vítám to a chtěl bych, aby míra demokratického souznění jednotlivých občanů jednotlivých států sedmadvacítky byla tak velká, že se žádná politická reprezentace nebude bát organizovat referendum ve svém státě, aby potvrdil to rozhodnutí. Proto jsem navrhoval na začátku tohoto projednávání, abyste umožnili jako Poslanecká sněmovna projednat náš návrh o referendu, zeptat se občanů České republiky, jestli chtějí onu dnes vyjednanou a premiérem podepsanou změnu kvality vztahů mezi státy Evropské unie, mezi občany Evropské unie, jestli ji chtějí přijmout, jestli budou nést odpovědnost společně s politiky, které za čtyři, u nás nejpozději za rok a půl vymění. V tomto ohledu jsem přesvědčen, že tady tkví naše rozhodování - jestli to chceme udělat formálně, nebo jestli to chceme udělat s potřebnou mírou stability.
Připomněli jste ústavu USA. Ano, jde o velmi stabilní text, pravda, s mnoha dodatky a excesy, které proběhly mezitím, protože ústava, ale ani zákony, ani různá nařízení nemohou poskytnout to, co se odehrává v celém životě. Ale dovolte mi říci, že základní rozdílnost je právě v tom, že Lisabonská smlouva dále neřeší tu potřebnou změnu míry demokratizace evropských institucí. Co je skutečným demokraticky zvoleným a demokraticky fungujícím orgánem unie? Evropský parlament? Je skutečně už podle Lisabonské smlouvy? Ano, ten je demokraticky zvolen, je přímo volen občany, má, pravda, někdy mírně nízkou legitimitu podle počtu voličů, kteří k volbám přijdou, ale to se neřeší; myslím si, že je věcí občanů, jestli přijdou, nebo nepřijdou k volbám. V tomto ohledu je to skutečně demokratický orgán unie.
Ale míra odpovědnosti Evropské komise, Evropské rady jako jednoho ze základních tvůrců legislativy unie - jaká je? Je více než odvozená? Máme se s tím smířit a máme si říci, že to je ten stupeň poznání, nebo chcete-li, stupeň našeho souznění, které nám stačí? Myslíte si, že opravdu vyjadřují někteří členové Evropské rady mínění oněch států, oněch národů, které jsou součástí unie? Já si to nemyslím. Na rozdíl od americké ústavy, která takový demokratický deficit v rámci své centralizace a decentralizace nemá.
Dovolte mi tedy zopakovat, že je sice hezké tady vyzývat nás všechny, abychom ohnuli své svědomí a hlasovali pro Lisabonskou smlouvu, anebo abychom si podrželi konzistentně to, co tady říkáme. Jestliže jsme do Evropské unie vstupovali po referendu a občané se rozhodli - a slušný politik samozřejmě respektuje rozhodnutí občanů v referendu - jestli je možné, abychom tu změnu kvality bez referenda udělali.
Já vás znovu vyzývám, abyste se nad tím zamysleli, abyste umožnili občanům o Lisabonské smlouvě v referendu rozhodovat. Nic neztratíme, nic nezpozdíme, jenom se zachováme jako hrdý, samostatný, suverénní stát a národ. Děkuji vám. (Potlesk z řad poslanců KSČM.)
***