(18.10 hodin)
Poslankyně Eva Dundáčková: Vážená paní předsedající, páni ministři, dámy a pánové, Sněmovna je poměrně vyčerpána, doba je pokročilá. Přesto se projednávání dnešní schůze týká velmi vážné otázky, a to je otázka dalšího fungování Evropské unie, respektive přijetí či nepřijetí takzvané reformní smlouvy, nebo reformy Evropské unie, chcete-li.
Já jsem coby zpravodajka ústavněprávního výboru při předchozím projednávání položila svým kolegům v ústavněprávním výboru a vám všem celou řadu otázek, abych tak přednesla zpravodajskou zprávu, a byla jsem zprava i zleva napadena, že jsem překročila rámec podání zpravodajské zprávy, ačkoli tomu tak nebylo, protože jsem na ty otázky nikterak neodpovídala. Úkolem zpravodaje by mělo být u všech návrhů, včetně mezinárodních smluv, podat jakousi oponentní zprávu, chcete-li, a ta samozřejmě má být vyrovnaná. To znamená má zvýraznit klady i zápory. Já jsem poctivě říkala, jaký je současný stav a co navrhuje Lisabonská smlouva, a prosila jsem všechny členy tohoto parlamentu, aby na základě vlastního svobodného rozhodování uvážili, co je dobře pro Českou republiku a pro občany této země.
Na žádnou z těch otázek jsem neodpověděla a k žádné z nich jsem také nedávala svůj vlastní výklad a svůj vlastní názor. Dnes tomu tak udělám, abych vás pak na závěr poprosila o přerušení projednávání této schůze a o zvážení nebo doplnění hlasování o Lisabonské smlouvě právě o změnu jednacího řádu, která existuje v písemné podobě, která je připravena k projednání jak v ústavněprávním výboru, tak ve stálé komisi pro otázky ústavy, a myslím, že se pak můžeme vrátit k projednávání obou těchto bodů zároveň ve velmi krátké době.
V tom prvním projednávání, kdy jsme už tenkrát na základě žádosti zahraničního výboru přerušili projednávání tohoto bodu, aby se ústavněprávní výbor vyjádřil k otázce takzvaného vázaného mandátu pro vládu ve věcech rozhodování v Evropské unii, jsme rozhodli, že se vrátíme po projednání tohoto bodu a přípravě tisku, respektive úpravy, která změní jednací řád Poslanecké sněmovny, znovu k tisku č. 407, Lisabonské smlouvě pozměňující Smlouvu o Evropské unii.
Já jsem vám tenkrát pokládala jednoduché otázky a nevím, jestli jste jako volení zastupitelé svého lidu si na ně od té doby odpověděli. Já je dnes zopakuji a na některé z nich také odpovím.
Ptala jsem se vás, zda chcete, aby byla zachována možnost jednostranně vypovědět Smlouvu o Evropské unii - ano, či ne. Zda si přejete přesuny pravomocí na Evropskou unii a také to, aby i nadále podléhaly ratifikaci suverénních členských států - ano, či ne. Zda si přejete, aby si Česká republika ponechala v oblasti energetiky a dalších důležitých oblastech právo veta - ano, či ne. Zda si přejete zachovat českým zástupcům právo veta při rozhodování o tom, kolik kdo do Evropské unie platí a kolik z Evropské unie dostává, jak nám to zaručuje stav, který schválili občané České republiky v referendu. Zda si přejete zachovat naši českou Listinu základních práv a svobod, kterou v konečné instanci vykládá náš Ústavní soud, anebo ji nahradit Chartou základních práv Evropské unie. Ptala jsem se vás, zda si přejete, aby o směřování hospodářské politiky rozhodovala nadále Česká republika sama. Ptala jsem se vás, zda si přejete jistotu, že někdy bude mít ještě formou předsednictví Česká republika naději na to, že vnese svůj vlastní pohled a o své vlastní tradice obohatí Evropskou unii. Ptala jsem se vás, zda si přejete zachovat stávající váhu českého hlasu. A ptala jsem se vás, zda si přejete také zároveň zvýšit či nezvýšit podíl hlasů jiných evropských států.
Jinými slovy - zda si přejete, aby Evropská unie zůstala zachována ve stávající podobě, případně v podobě, kterou navrhuje tato reformní smlouva, anebo zda si přejete, aby se diskutovalo v rámci Evropské unie o další podobě.
Někdy bývá odpor či námitky, či nevím, jak to nazvat, vůči Lisabonské smlouvě jako mezinárodní úmluvě spojován s námitkami, že ten, kdo si nepřeje Lisabonskou smlouvu, zároveň chce vystoupit z Evropské unie. Já myslím, že tomu tak není a že dokonce nikdo z těch, kteří kritizují některé články nové evropské úmluvy nebo euroústavy číslo 2, chcete-li, nikdy neřekl, že by si přál z Evropské unie vystoupit, a nikdy také neříkal, že něco takového máme učinit.
Stojíme před vážným rozhodnutím, zda jménem občanů České republiky, lidí, kteří nám dali mandát a kteří nám dali důvěru k tomu, abychom za ně správně rozhodovali, zda jménem těchto hlasů rozhodneme o zmenšení váhy České republiky v Evropské unii, o konci národního předsednictví a novém euroministru zahraničí, protože - a možná je správné v této chvíli to říci - přijetí Lisabonské smlouvy a její ratifikace znamená konec předsednictví jednotlivých zemí v té podobě, v jaké je to možné na základě stávajících smluv o Evropě.
***