(17.10 hodin)
(pokračuje J. Dolejš)
Ty signály tady tedy jsou. A uvědomte si, že podniková sféra, kam to přišlo jako první, přijala asi opatření. Pravděpodobně. A protože v zákoníku práce, v kolektivních smlouvách atd., máme určitou ochrannou lhůtu, tak ti lidé začnou odcházet až tak za tři měsíce. Jestliže tedy dneska máme nějakých sedm procent nezaměstnanosti, pak za ty tři měsíce už to možná bude deset. A to je velmi vážný problém.
Nezbývá tedy, než se vrátit zase zpátky k podstatě, říci si, že tato opatření nejsou dostatečná, že bychom se měli věnovat tomu, jak udělat jak na poptávkové, tak i na nabídkové straně daleko víc. Netvrdím, že to musí být takové to klasické anticyklické učebnicové opatření, o jakém se kdysi učili v sedmdesátých letech. Já také vím, že ten multiplikační efekt keynesiánského impulsu je sporný. Ale stejně tak je sporný ten multiplikační efekt na nabídkové straně. Zkrátka tady půjde o dlouhodobější, zásadnější změnu.
A ten trvale udržitelný růst? Pokud by byla pravda, že politici nemají šanci ho ovlivnit, možná že to je někde v genetickém kódu naší civilizace a že ať děláme, co děláme, tak trvale udržitelného růstu dosáhneme. Ale pokud nám to není dáno shůry, pokud to nemáme v genetickém kódu, pak se o to musíme snažit. A marná sláva, od toho ty vlády máme, od toho s nimi sestavujeme společenskou smlouvu a od toho jim zákonodárný sbor určuje základní parametry jejich činnosti.
Je jedno staré indiánské přísloví, tuším, Dakotové, jestli máte někdo tento indiánský kmen oblíbený. A to přísloví zní: Jedu-li na mrtvém koni, nejlepší řešení je z toho koně sesednout. Já bych vládě opravdu radil, aby se porozhlédla, jestli její kobyla náhodou nechcípla a jestli náhodou se neměla zamyslet nad tím, jestli by si někde nenašla třeba malého strakatého ponyho, který je ale alespoň živý a který někam dojde.
Pokud samozřejmě tato masivnější opatření jak na poptávkové, tak na nabídkové straně bychom měli zvažovat, je třeba znát rizika. Jedno takové riziko je to, že veřejné rozhodování o těchto opatřeních je vždy vystaveno riziku klientelismu, že s veřejnými penězi se dělá snadný byznys, a že tudíž úředník, který rozhoduje o takovém byznysu, je vystaven pokušení. To je pravda. Ale momentálně selhání trhu je daleko větší riziko než selhání těchto úředníků, zvlášť pokud budeme na to myslet a transparenci rozhodování o těchto opatřeních si ohlídáme.
Druhé takové riziko tady samozřejmě je také. Jestliže pouštíme do ekonomiky peníze, jestliže stát emituje cenné papíry, tak ve vztahu ke komerčnímu finančnímu sektoru může nastat takzvaný crowding efekt neboli vytěsňování. A druhý problém je ten, že na trhu s těmito cennými papíry může dojít k určitému přetlaku těch amerických nebo i evropských státních cenných papírů. Ale to neznamená, že toto je faktum. To je pouze riziko. Je to pouze riziko, které může být ošetřeno.
Pokud vláda chce i nadále jako hlavní prorůstový efekt mít snižování daní, banka tedy snižování úroků, jistě jste si všimli, že v některých zemích mají úroky skoro na nule a nepomáhá to. Snížení daní při skomírající poptávce prostě nepomůže. Věnujme se tedy i určité struktuře těch veřejných výdajů. Muselo by to ale být spojeno s cílovými programy, kde nepůjde jenom o to, vylít více betonu do dálnic, ale také do bydlení, do energie, do ekologie. Vraťme do veřejných financí princip daňové progrese, protože to nezatíží menší firmy, zvýší to čistý příjem nízkopříjmových skupin obyvatelstva. Je to sociálně citlivé. U nich je daleko přímější a rychlejší sklon ke spotřebě, čili tito lidé to okamžitě utratí. A má to, samozřejmě, i protiinflační efekt. Myslím si tedy, že přiměřená progrese do našeho daňového systému patří.
Opět zavítám k našim, doufám, že na pravici mi dají za pravdu, společným přátelům, tedy do Spojených států. A opět připomenu jednoho známého dakotského náčelníka, Sitting Bulla, ano, Sedícího býka, který kdysi řekl, že bílý muž vyrábí krásné věci, ale bohužel je neumí spravedlivě rozdělovat. Za pár chvil byly zřízeny indiánské rezervace a Indiáni špatně dopadli. Já věřím, že toto jeho postesknutí je dnes už pasé, že v Americe se děje jiná politika.
Koneckonců pikantní je, že i američtí liberálové, tedy ne ti čistí, ne ti jeskynní, ale ti, kteří jsou do jisté míry pragmatiky, teď diskutují takové zajímavé věci, například že pro ně už není až tak efektivní nabídková strana, ale že větší podpora poptávky je to, co potřebujeme. Akorát přemýšlejí, jak takové mechanismy posílení poptávky nastavit jinak. Například diskutují takzvané demogranty nebo konkrétní poukázky na určitý druh spotřeby, kdy taková spotřeba je vlastně de facto investicí do budoucnosti. To jsou legitimní návrhy diskutované politickou pravicí ve Spojených státech. Zkrátka asi pochopili, že poptávku samu o sobě není špatné posilovat, jenom je třeba předejít tomu, aby si ji nerozebrali tuneláři. Když to řeknu v určité novinářské hyperbole, američtí novináři to vyjádřili tak, že pomalu je jednodušší shazovat ty peníze nebo ty poukázky z vrtulníku, než je čerpat obvyklými kanály, na kterých sedí jako vlaštovky na drátě oni lobbisté a úředníci. Amerika v krizi se přivrací, přichyluje, k evropskému sociálnějšímu modelu. Možná že i z této strany přijde pochopení některých věcí.
V každém případě dnes máme před sebou nikoliv balíček samotný, ale informaci o něm. Máme tedy, byť možná formálně, určitý časový úsek, jak doporučit, co zlepšit, jak se ne zavděčit opozici, ale vytvořit širší, pevnější politický mandát. Tento vzkaz by mohl například znít takto: Milá vládo, balíček přepracuj, rozšiř. A rovnou vás o něco žádáme, abychom byli i konkrétní v tom nasměrování: Milá vládo, zastav veškeré privatizace, protože jsou v krizi stejně nevýhodné za nevýhodnou cenu. A oslabuj nepřiměřeně roli státu v těch privatizovaných podnicích. Milá vládo, zaměř se daleko více na podporu zaměstnanosti, protože jinak sociální citlivost vašeho plánu bude fikcí. A milá vládo, zamysli se také nad řešením dopadů krize na územní rozpočty, protože nejen ve státní kase budou chybět velké peníze, ale i v kase těch krajů - možná vás teď nezajímají, když jsou oranžové, ale žijí tam lidé a spravují významné celky - na rozpočty měst a obcí.
Zkuste se nad tím zamyslet. Když to zvládnete do konce února, možná že ten vylepšený balíček bude už v daleko větším klidu diskutován.
Děkuji za pozornost. Samozřejmě, ty konkrétní návrhy pak řeknu v podrobné rozpravě.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Jiřímu Dolejšovi a přečtu následující pořadí. S technickými poznámkami pan předseda vlády Mirek Topolánek a ministr financí Miroslav Kalousek, pak s přednostním právem v řádném vystoupení ministr zemědělství Petr Gandalovič. A následuje přihláška pana Kosty Dimitrova.
Pane předsedo vlády, máte slovo.
Předseda vlády ČR Mirek Topolánek: Já jsem si udělal pár poznámek. To, že diskuse bude málo věcná, jsem tušil. To, že bude trochu humorná, to jsem úplně nečekal. Já si tedy z četby májovek na Dakoty úplně nepamatuji. Já jsem samozřejmě ovlivněn touto četbou měl rád Apače, Meskaleros, neměl jsem rád Siouxy, Kiowy a hlavně Komanče tedy. Ti mě štvali. (Ohlas.)
Někteří renomovaní ekonomové se domnívají, že kdyby do té krize nezasahovali politici a novináři, tak by byla o polovinu kratší. Je to možné, ale každopádně my víme, že něco dělat musíme, hlavně proto, že se to od nás očekává.
***