(16.30 hodin)
(pokračuje J. Dolejš)
Bezprostředně nemůžeme přehlížet volání lidí po dostatečném sociálním polštáři. Nemůžeme nevalorizovat sociální dávky, minimální mzdy atd. Ne 50 tisíc údajně pracovních míst, která nějak chcete přivést na svět, ale rovnou 250 tisíc pracovních míst je zapotřebí. Má tato vláda odpovídající program? Nemá. Bohužel nemá. Co lidi nejvíc trápí, že se jim sahá do kapsy, zejména pokud jde o politiku bydlení. Tak se shodněme na tom, že vláda i radnice vyhlásí moratorium na cenu nájmů, že masivně zahájíme bytovou výstavbu a dáme šanci nejenom stavebním firmám, ale i těm lidem, kteří samozřejmě chtějí v dostupných podmínkách bydlet.
A ten druhý krok, který pravděpodobně už bude v dalším volebním období a nevyhneme se mu, tak je připravit Českou republiku na klíčový strukturální manévr. Zkrátka abychom udrželi konkurenceschopnost České republiky ve změněném světě. Ale to bychom museli přestat dělat politiku ze dne na den a začít přemýšlet o tom, že občas i opozice může mít kus pravdy. Hledejme pravdu v diskusi, hledejme rozum a stabilitu i u tripartitních partnerů a nemysleme jenom sami na sebe a na své židle.
Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane poslanče. Nyní vystoupí pan poslanec Hovorka, připraví se pan poslanec Exner. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Ludvík Hovorka: Vážený pane předsedo, vážená vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové, je tomu přibližně 18 měsíců, které uplynuly od doby, kdy vláda předložila věcné návrhy nových zdravotnických zákonů tvořících tzv. reformu zdravotnictví. Přestože se jednalo o zcela zásadní změny zdravotnického systému a byla předložena celá řada připomínek, které většinou nebyly vypořádány, a přes protesty odborných komisí koaličních partnerů vláda nakonec návrhy schválila a začala se připravovat paragrafovaná znění těchto zákonů. Z těchto sedmi zákonů nakonec tři zákony, zákon o zdravotních pojišťovnách, zákon o veřejném zdravotním pojištění a zákon o univerzitních nemocnicích, nebyly předloženy do připomínkového řízení.
Zákon o zdravotních pojišťovnách představoval naprosto nezodpovědný a účelový přesun rozhodovacích pravomocí ke stanovení rozsahu placené zdravotní péče, ke způsobu placení zdravotní péče i k nakládání s téměř celým objemem finančních prostředků ve zdravotnictví do rukou soukromých zdravotních pojišťoven v podobě akciových společností.
Zákon o zdravotním pojištění pak nestanovil, na co mají pojištěnci nárok ze zdravotního pojištění, a samy soukromé pojišťovny měly určovat rozsah a podmínky hrazení zdravotní péče.
Zákon o univerzitních nemocnicích, který měl fakultní nemocnice přeměnit na univerzitní akciové společnosti s podílem univerzit 34 %, pak narazil na obrovský odpor akademické obce a obavy, že vysoké školy nebudou mít v akciových univerzitních nemocnicích solidní podmínky k výuce mediků. Privatizační tým Ministerstva zdravotnictví byl vlastně zastaven až premiérovým veřejným slibem, že fakultní nemocnice nebudou privatizovány a že privatizace přímo řízených organizací se zastavuje. To přineslo částečné uklidnění v řadách akademické i lékařské veřejnosti.
Do připomínkového řízení tak nakonec doputovaly zákony o zdravotních službách, o specifických zdravotních službách, o záchranné službě a novela zákona o veřejném zdravotním pojištění, která měla být původně malou technickou novelou.
Novela zákona o ochraně veřejného zdraví, která byla ve vnitřním připomínkovém řízení, nakonec nebyla na podzim loňského roku předložena do vnějšího připomínkového řízení. Přestože byla předložena celá řada připomínek odborné veřejnosti i odborných zdravotních komisí koaličních partnerů, většina vznesených připomínek nebyla zapracována do předložených návrhů zákonů. Občané bohužel ani netuší, co nové zákony obsahují a že se jedná o zcela zásadní změnu zdravotního práva v České republice. Přes mnoho zásadních výhrad tyto zákony byly vládou schváleny a předloženy Sněmovně k projednání. Z únorové a březnové schůze byly zákony staženy a pravděpodobně by měly být projednávány na dubnové schůzi, kdyby nepřišel slib pana premiéra, že tyto zákony budou staženy a přepracovány.
Zákon o zdravotních službách umožňoval spojování zdravotnických zařízení pod jednoho regionálního monopolního majitele. Nově již neumožňoval svobodnou volbu lékaře. Poskytování zdravotní péče již nemuselo být v souladu se současnými poznatky vědy, nově měly být pouze v souladu s dosud neexistujícími standardy odborné zdravotní péče a k soudobým poznatkům vědy se mělo pouze přihlížet. Zákon zrušoval některé zákony bez náhrady a měl by za následek snížení právní jistoty pacientů i zdravotníků. Došlo by tak k omezení pacientů i lékařů, protože z veřejného zdravotního pojištění již by byly hrazeny pouze služby, které měly vycházet striktně z dosud neexistujícího katalogu zdravotních služeb, který by svazoval ruce lékařům při poskytování a individuálním posuzování zdravotní péče. Zákon také umožňoval volné putování velmi citlivých údajů o zdravotním stavu občanů mezi zdravotnickými zařízeními a pojišťovnami, a to bez souhlasu pojištěnců, pacientů. Hrozilo tak značné riziko úniku těchto dat.
Po případném schválení těchto zákonů by občané museli začít výrazně připlácet na zdravotní péči. Přitom by šlo o částky řádově vyšší než v případě regulačních poplatků, a to navíc bez jakýchkoliv kritérií a bez možnosti domoci se svých nároků plynoucích z veřejného zdravotního pojištění.
V novele zákona o veřejném zdravotním pojištění chyběla jakákoliv měřítka pro poskytování zdravotní péče občanům. Není vůbec zřejmé, co by bylo, či nebylo v konkrétním případě pacientovi hrazeno ani na co by si musel pacient doplácet. Slibovaná nadstandardní péče za příplatek by spočívala pouze v lepším ubytování a v dřívějším poskytnutí výkonu či ve výběru nejlepších lékařů. Poskytnutí dřívějšího ošetření a kvalitnějšího operatéra by se dosáhlo za cenu omezení dosud standardní péče pro většinu ostatních pacientů, kteří peníze nemají. Pro tyto lidi by včasná a kvalitní péče byla hůře dostupná. Těmito zákonnými úpravami by pak vzniklo dvourychlostní zdravotnictví pro bohaté a pro chudé. Protože v zákoně nebude jasně vymezen nárok na hrazenou zdravotní péči doposud zaručenou veřejným zdravotním pojištěním na základě článku 31 Listiny základních lidských práv a svobod a úmluvy o biomedicíně, jsou návrhy zákonů ve zřejmém rozporu s vládním prohlášením i se samotnou Ústavou České republiky.
Návrh zákona o specifických zdravotních službách pak umožňuje umělé ukončení těhotenství cizinkám, které se v České republice zdržují pouze přechodně, umělé ukončení těhotenství mladistvým ženám bez informování zákonného zástupce a obsahuje celou řadu dalších etických problémů.
Co je alarmující u těchto zákonů, že ministerstvo u takto zásadních návrhů nepředložilo žádné analýzy ani variantní řešení a zcela se vyhnulo zpracování hodnocení dopadu regulace na občany, na lékaře a také na systém zdravotního pojištění. Bez těchto materiálů nelze zákony zodpovědně posoudit. Z výše uvedeného důvodu jsem uvítal, že budou staženy z projednávání a zásadně přepracovány, protože si dovoluji říct, že jinak by musely být zamítnuty.
Chtěl bych se ale zmínit ještě o jednom problému, a to že v minulém týdnu byl ve vládě schválen soubor opatření sektoru zdravotnictví pro řešení dopadů finanční a ekonomické krize, jehož součástí jsou za prvé opatření na zajištění dostatku finančních prostředků ve zdravotnictví, za druhé opatření ke zvýšení efektivity prostředků ve zdravotnictví, za třetí opatření ke zvýšení nároků a práv pojištěnců a pacientů.
***