(15.40 hodin)
(pokračuje Exner)
I když vláda ve svém materiálu hodnotí, že celková bezpečnostní situace v Kosovu je stabilní, tak zároveň uvádí, že jednotky KFOR i policejní příslušníci EULEX musí zasáhnout při protestech, které se uskutečnily na přelomu letošního dubna a května, tedy v podstatě před jedenapůl měsícem v souvislosti s rekonstrukcí domů kosovských Albánců v severokosovské Mitrovici. Nedostává se nám tady výkladu, proč tento konflikt vznikl, kdo provádí rekonstrukci a jak to vypadá s rekonstrukcemi domů kosovských Srbů. Nemluví se tentokrát - na rozdíl od minulých předkládacích zpráv - také o hospodářské a sociální situaci v Kosovu. Ta se přes úsilí Evropské unie, která si právě tuto oblast v roce 1999 vzala jako patron na starost, výrazně nezměnila. Nezaměstnanost v Kosovu se stále oficiálně pohybuje v desítkách procent a neoficiálně dosahuje více než 60 %, mezi mládeží až kolem 80 %. Oprávněně se tedy mluví o ztížených hospodářsko-sociálních podmínkách, které jsou dále potenciálním destabilizačním faktorem pro tento region.
Z toho všeho potom logicky vyplývá, že přítomnost mezinárodního společenství je i nadále nezbytná, a především je snaha, ale jenom deklarovaná, sloužit jako pevný most mezi zainteresovanými skupinami. V praxi to bohužel vypadá tak, že přítomné především vojenské jednotky vytvářejí spíš hradbu, přes kterou se nemohou ty oddělené národnostní skupiny ve skutečnosti setkat. Jestliže nyní mluvíme o tom, že Kosovo, a to přes uvažované snížení některých vojenských jednotek z vybraných zemí, bude záležitostí dlouhodobou, potom je zcela zřejmé, že celé řešení problému bývalé Jugoslávie v této oblasti bylo zcela neúspěšné.
Za druhé. Pokud jde o Afghánistán, v letošním roce se hovoří při hodnocení politicko-bezpečnostní situace jako o nejvýznamnějším úkolu o podpoře afghánských prezidentských a provinčních voleb, které budou v srpnu letošního roku. Mnohé země vysílají posily právě na podporu těchto voleb. V mezinárodním společenství a v tisku, ve sdělovacích prostředcích se zcela otevřeně hovoří o tom, že Karzáí je loutkový prezident a jeho režim loutkovým režimem, který má vliv na vývoj v Afghánistánu velice omezený na nevelké okolí hlavního města Kábulu a na některá místa, která jsou spojena s přítomností zahraničních vojáků. Zdá se, že má-li být prezident Karzáí hlavním kandidátem pro prezidentské volby také v letošním roce, situace těch, kteří v Afghánistánu ve skutečnosti rozhodují, je taková, že se jiného, vhodnějšího kandidáta, o kterém by se už nemohlo říci, že je loutkou, nepodařilo prostě a dobře najít.
Také v současné době jak americký ministr obrany pan Gates, tak nový velitel ozbrojených sil Spojených států amerických v Afghánistánu hovoří o tom, že se dá očekávat navýšená frekvence střetů, že se dají očekávat zvýšené ztráty, ale snad také zvýšené úspěchy. Protivládní militantní skupiny, jak se zdá, nejsou významně oslabeny. Navýšení počtu mezinárodních sil, s kterým se počítá, je opačné proti představě, že by postupně měla být v Afghánistánu realizována politika podle přijatého souhrnného strategicko-politického vojenského plánu, který schválilo NATO. Ve skutečnosti se zdá, že nejméně bližší strategie je posílit vojenskou přítomnost a rozhodnout základní situaci v Afghánistánu prostřednictvím vojáků. K tomu také stále více má sloužit národní afghánská armáda, u které se počítá s tím, že i proti předpokládaným počtům se počet vojáků má dále zvýšit.
Realizace programu rozpuštění ilegálních ozbrojených skupin, jak se zdá, je v zásadě neúspěšná. Válka se navíc přenáší do sousedního Pákistánu. Nikdo nevysvětlil, jakým právem zasahovaly, ať už bezpilotními prostředky nebo jiným způsobem, Spojené státy americké na území Pákistánu. To, že nyní dávají Afghánistánu 1,5 miliardy dolarů pro dobu pěti let výměnou za úzkou spolupráci při demobilizaci protivládních skupin, jenom ukazuje na to, že také v celé této oblasti je situace velmi nestabilní a dále nebezpečná.
Vláda nám poprvé v tomto materiálu tvrdí, že již od samého počátku si je mezinárodní společenství vědomo, že situace v Afghánistánu nemá pouze vojenské řešení. Některé uvedené věci, o kterých jsem hovořil, ale ukazují na to, že stále je rozhodující směr právě v problematice vojenského řešení. Pokládáme to za velmi špatnou taktiku. Taktiku, která může být doprovázena omyly.
V této situaci také já pokládám za smutné, že při jednání o důvěře současné vládě vyhlášené mínění pana předsedy sociální demokracie Paroubka, že na základě vnitřního průzkumu, chcete-li referenda, v České straně sociálně demokratické velká většina respondentů odpověděla, že by neměla být angažovanost České republiky v Afghánistánu, a dneska, jak se zdá, už na základě předchozích prohlášení a hlasování ve výborech jsou poslanci sociální demokracie připraveni podpořit další vyslání vojáků do této země.
Všimněte si, že při popisu situace v Afghánistánu vláda už podrobněji nehovoří právě o té sociální a hospodářské situaci, která tam je. Vůbec se, snad poprvé, nezmiňuje o problematice drog, kde se bohužel nepodařilo, aby došlo k nějaké významnější změně. A například na probíhajícím jednání Šanghajské organizace spolupráce členské země upozorňují právě na zásadní otázku drog, která v této věci hraje velmi důležitou roli.
Všimněme si také, že pokud jde o provinční rekonstrukční tým v Lógaru, tak zvyšujeme počet vojáků a nezvyšujeme počet civilních zaměstnanců. Ten poměr vojáků k civilním zaměstnancům je 28,5 vojáka na jednoho civilního zaměstnance, a chceme-li připočítat dalších 40 vojáků v provincii Lógaru z České republiky, pak by to bylo ještě víc. Také tady se najednou hovoří o výstavbě ochranných zdí, které se tak neosvědčily v mnohých částech světa. Není možné dosáhnout v Afghánistánu toho, aby byly ostrůvky klidu za ochrannými zdmi v takto obrovské zemi.
Pokud jde právě o provinční rekonstrukční tým, dovolím si jako poslední poznámku k celé věci jenom připomenout, že i z České republiky působí v Afghánistánu některé nevládní organizace, které dosahují podobných, nebo dokonce lepších výsledků v pomoci civilní oblasti než naši odborníci v rámci provinčního rekonstrukčního týmu, aniž by potřebovaly vojenskou ochranu.
Politika, která je nastavena v Afghánistánu, je politikou bezperspektivní a posílat tam naše vojáky v současné době znamená, že je tam posíláme opravdu do války. Do války, která vojenské řešení nemá.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane poslanče. Nyní se o slovo přihlásil z místa pan poslanec Jičínský. Prosím,pane poslanče, máte slovo. ***