(17.20 hodin)
(pokračuje Liška)
Že cílem politiků je dosadit do mediálních rad své věrné, skrze které mohou mít média pod kontrolou, se přitom nesnaží skrývat už ani politikové, ale ani sami radní. Ministr kultury Jehlička v bývalé vládě přiznal, že mediální rady jsou jen prodlouženou rukou politických stran. Středočeský hejtman David Rath popisoval, jak snadno může s vyslancem své strany v radě zjednat nápravu, objeví-li se příliš kritická reportáž. Místopředseda Rady České televize Jan Brandejs pak bez obalu přiznává, že vůči politikům "má určité povinnosti, když už ho do rady zvolili". A rozhlasová radní Dana Jaklová se nepovažuje za zástupce veřejnosti, ale "za voleného zástupce volených poslanců".
Dovolte mi, abych použil materiály, které jsou běžně dostupné, které si můžete ověřit u občanských iniciativ, stejně jako jsem citoval Inventuru demokracie, která všechny tyto argumenty dává pečlivě dohromady a které svědčí o tom, že ta změna je potřebná.
Podmínkou ke jmenování do mediální rady není ani nezávislost, ale ani odbornost a není divu, že tyto rady nedokážou plnit svou roli. Vystupování některých radních, jak jsme toho byli svědky, někdy připomíná spíše divadlo než práci fundovaných odborníků a výrazných osobností. Vždyť si vzpomeňme na jinou kauzu, pokud máme tak krátkou paměť. V Radě Českého rozhlasu sedí lidé, kteří kvůli své naprosté neznalosti anglického jazyka šmahem obvinili Radio Wawe z propagace fašismu. O vyznavačích alternativní hudby pak spolu s programovým ředitelem rozhlasu Richardem Medkem prohlašují, že nejsou budoucností tohoto národa, abych citoval jejich vyjádření.
Není proto divu, když zdejší radní Antonín Zelenka vidí za své poslání ve funkci péči o "atmosféru na pracovišti". V Radě České televize sedí tři tělocvikáři a jeden ze zdejších radní Ivan Satrapa o své funkci prohlásil, "že není odborník na televizi". To všechno jsou mimochodem lidé, kterým dali poslanci přednost před osobnostmi typu, jako je Vojtěch Cepl starší, Petra Procházková, Jiří Jež, Erazim Kohák a další. Není toto dostatečným obrázkem toho, jakým způsobem přistupuje Sněmovna k nezávislosti těchto rad, koho tam volí a kdo pak zastupuje její zájmy? Vždyť toto jsou přesně lidé, kteří opakovaně v životě dokázali, že dokáží být nadstranickým obránci veřejného zájmu, dokonce mají na to vzdělání a odbornost, a místo toho tam sedí lidé, kteří opakovaně prokazují, že nejsou schopni upřednostnit veřejný zájem nad zájmem těch, kteří je tam vyslali na základě stranických dohod, které kopírují velkou koalici.
Rady přehlížejí skandály a problémy médií, která mají na starosti, a selhávají tak i ve své základní roli a odpovědnosti, kterou mají vůči veřejnosti. Rada České televize se v minulosti snažila podržet finančního ředitele televize Františka Lamberta, který, jak se ukázalo, byl ve své funkci nelegálně, protože zatajil členství v Lidových milicích. Rada také nijak neprošetřovala a nezveřejňovala důvody, které vedly k tomu, že televize dostala půlmiliardovou pokutu za neplacení daní. Po neprůhledném výběrovém řízení instalovali radní do čela brněnského studia Karla Buriana, který odsud byl v roce 2001 vyhozen kvůli zmanipulovaným reportážím.
Zase to nestačí? Vždyť si přece jenom vzpomeňme a řekněme si, co se stalo. V radách sice většinou sedí lidé, kteří nedokážou naplnit svou službu veřejnosti, zato ale dovedou výborně využít své funkce pro vlastní zájmy. Podezření ze střetu zájmu, nebo z pokusu ovlivňovat vysílání se vznáší hned nad několika radními. V Radě České televize je to například bývalá koulařka Helena Fibingerová. Česká televize začala v hlavním čase vysílat anketu Atlet roku, kde je Fibingerová hlavní manažerkou. V podezření ze střetu zájmů je i Dana Makrlíková, kdysi zprávařka Bobovize, dnes pracuje pro televizi Prima, tedy pro konkurenční médium.
O nic lepší není situace ani v Radě Českého rozhlasu. Místopředsedkyně Dana Jaklová píše pro česká média články o politice a rozhovory s politiky, kterým se má jako nezávislá členka rady zodpovídat. Podobně je na tom Antonín Zelenka, mimochodem další redaktor Bobovize - kde se tu všichni vlastně berou? - a místopředseda Ladislav Jíša je ředitelem festivalu Znojemský hrozen, kterému rozhlas poskytoval zdarma prostor k propagaci. Jaklová i Jíša také pobírají příplatek za funkci místopředsedů, která ale podle zákona v rozhlasové radě vůbec neexistuje.
Chcete dále slyšet informace o tom, jak fungují naše mediální rady a jak jsou nezávislé na Sněmovně? Členové rady mají zastupovat veřejnost a hájit při kontrole médií její zájmy. Obě rady se ale kontrole veřejnosti hodně vyhýbají. A když už někdo z radních něco veřejně prohlásí, mnohdy to připomíná dikci předrevolučních funkcionářů. V lednu například uspořádala skupina kritiků zrušení Radia Wawe před rozhlasem happening. Když pak chtěli přijít na veřejné zasedání rady, nebyli ochrankou vpuštěni, přestože v jednací místnosti bylo místa dost. Nad výstupy některých radních pak zůstává rozum stát. Stačí opět zmínit kauzu tohoto rádia. V 21. století jsou rozhlasoví radní zděšeni, že se na veřejnoprávním médiu vysílá dvě hodiny anglicky. Poprask způsobila i rocková skladba běžně hraná u nás i po celé Evropě. Shrnuto slovy Dany Jaklové, "my nebudeme určitě rozhodovat o tom, co má kdo zpívat, ale zda taková věc, takováhle tvorba má právo být na veřejnoprávním médiu, o tom já silně pochybuji".
Přesné citace uvedených výroků s odkazy na zdroje jsou na internetu běžně dostupné.
A co jsou vlastně mediální rady? To jsou přece dozorčí a kontrolní orgány médií. Vznikly proto, aby dohlížely na dodržování zákona a hospodaření veřejnoprávních médií a dbaly také na naplňování jejich veřejnoprávní role, vytváření nezávislého zpravodajství, pozornost k menšinovým tématům a podobně. Rady jsou poměrně mocný orgán, který mimo jiné volí a odvolává ředitele rozhlasu, televize. Rady také zastupují zájem veřejnosti a mají veřejnoprávní média bránit proti politickým a komerčním tlakům.
V čem je tedy problém? V současné době jmenuje všechny členy mediálních rad pouze a výlučně Poslanecká sněmovna, a to víceméně podle své vlastní libovůle a na základě politického klíče. Politici považují mediální rady za sféru svého vlivu a jmenují do nich zástupce podle poměru sil ve Sněmovně. V praxi to potom vypadá tak, že poslanci vybírají radu z návrhů, které dostanou od neziskových organizací a občanských sdružení, ale nikde není dále určeno, která sdružení a podle jakého klíče mohou návrhy podávat. Stačí proto známost poslance s lokálním sportovním sdružením nebo účelové založení spolku a návrh na toho správného radního mají poslanci v kapse. To přece víme, že to takto chodí. Netvařme se, že ne.
Slyšel jsem tady od kolegů a kolegyň kritiku za to, že návrh změny neobsahuje žádnou přesnou definici toho, která sdružení, které neziskové organizace mají mít právo nominovat. To je přece chyba té stávající legislativy. Sám, pokud jste poslouchali mé úvodní slovo, jsem říkal, že jsme otevřeni tomu, bavit se, které instituce mají mít právo jmenovat. Je to Ekumenická rada církví? Je to Rada vysokých škol? My si myslíme že ano, ale pojďme se na tom shodnout tak, aby to byl skutečně společný návrh, který omezí okruh těchto a bude potom skutečně ztělesňovat nadstranický zájem schopný bránit ten zájem veřejný.
Nechci, ale můžu, pokud to bude nutné, se znovu ještě podívat na některé kauzy, ale myslím si, že je to v tuhle chvíli zbytečné. Pojďme se přece posunout o kousek dál. Ve druhém čtení a do druhého čtení přece můžeme debatovat o tom, jak ztransparentnit, jak zprůhlednit a jak omezit vliv politiky na veřejná média. Myslím si, že v tom můžeme dosáhnout shody.
Těch modelů je několik. Ten model, který je navrhován zde, je jedním z mnoha. Existují ale i další. Vy, pokud se touto problematikou zabýváte, víte, že ve Francii ten systém, v Polsku, v Dánsku, v Litvě, kde funguje dobře, může fungovat analogickým způsobem i v České republice.
Ve Francii je tím hlavním regulačním orgánem Nejvyšší audiovizuální rada, která má devět členů. Francie je podstatně větší země a v devíti členech dokáže řešit problémy, které jsou spojeny s fungováním veřejných médií, z nichž tři jmenuje ve Francii dolní komora Parlamentu Národní shromáždění, tři jmenuje horní komora parlamentu Senát a tři členy jmenuje prezident na období šesti let, přičemž po dvou letech se třetina členů obnovuje. Ve Francii to funguje. Proč by to nefungovalo u nás?
V Polsku je nejvyšším regulačním orgánem Národní rada pro rozhlas a televizi, která má devět členů, z nichž čtyři jmenuje komora Parlamentu Sejm, dva členy volí Senát a tři členy jmenuje prezident republiky. Funkční období je šest let, třetina členů se obměňuje po dvou letech, členové nemohou být zvoleni na další funkční období. V Polsku to funguje. Proč by to nemohlo fungovat u nás?
V Dánsku je nejvyšším regulačním orgánem Národní rada pro rozhlas a televizi, která má devět členů, z nichž čtyři jmenuje dolní komora, a dále je to analogický model. ***