(17.00 hodin)
(pokračuje Bohdalová)
Samozřejmě, všichni víte, že vždycky zde hájím platy a zájmy, které se týkají učitelů, nepedagogických pracovníků a žáků. Chápu i to, a vzali jsme na vědomí, že dojde k restrikci počtu míst ve školství, že kvůli tomu dojde u některých zaměstnanců nikoliv ke stagnaci, ale k významnému poklesu nominálních mezd. Návrh, o kterém teprve budeme v příštích dnech mluvit, je velice nevhodný pro pracovníky školství, protože trvale podhodnocuje lidi s vysokoškolským vzděláním a se vzděláním, které vyžaduje další a další kvalifikaci. Když uvážím, že by vláda přijala opatření, kdy by došlo ke čtyřprocentnímu snížení platů u zaměstnanců ve veřejné sféře, pak při průměrném platu 24 tisíc měsíčně, platu pedagogických pracovníků, mluvíme o snížení o jeden tisíc korun měsíčně. Tady mluvím jenom o čtyřech procentech navrhovaných nebo zamýšlených ke snižování platů zaměstnanců ve veřejné sféře. I teď ale vím, že v současném navrhovaném rozpočtu chybějí peníze na platy učitelů ve výši přes dvě miliardy, což činí dalších 700 korun na platy učitelů. To znamená, že když tato opatření přijmeme, dojde ke snížení platů učitelů, pedagogických pracovníků, o zhruba 1700 korun.
Pan premiér mi jako statistik jistě potvrdí, že lze dokázat snižující se nejen mzdové prostředky, ale i prostředky na učební pomůcky, učebnice a další vzdělání pedagogických pracovníků. Přitom i tato vláda ve svém prohlášení deklarovala podporu školství jako jedné z klíčových oblastí.
Kromě školství můžeme deklarovat i kritickou situaci u bezpečnostních sborů, policistů, příslušníků vězeňské služby. Chápu, že prožíváme období hluboké hospodářské krize, ale vím, že každá hospodářská krize má podle ekonomických pravidel svůj vývoj, že po krizi přijde konjunktura. Zamýšlí se ale někdo z nás nad krizí, kterou prožíváme my všichni, a tou je dlouhodobá krize vzdělanosti naší společnosti? Budeme zavírat oči před klesající gramotností našich dětí, vnuků? Přestane nám vadit, že slovo učitel je vlastně slovem vulgárním, že nadaní mladí učitelé odcházejí mimo svou profesi a že zajistit výuku aprobovaným odborníkem začíná být neřešitelným problémem?
Vážení kolegové, s tímto přístupem se jako stoupenkyně Komenského filozofie nikdy nemohu smířit a prosím vás o přehodnocení přístupu ke vzdělání našich generací, příštích generací. Byť se v této chvíli bavíme o balíčku úsporných opatření, myslím si, a říkají to i renomovaní ekonomové, že v oblasti vzdělání a vědy by se šetřit nemělo.
V podrobné rozpravě bych se ráda přihlásila k podpůrnému usnesení, kde bych chtěla navrhnout nesnižovat platy v oblasti veřejné sféry. Děkuji.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Teď bych požádal pana poslance Hovorku, připraví se poslanec Gandalovič.
Poslanec Ludvík Hovorka: Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, vážený pane premiére, vážená vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové, v úvodních projevech pana premiéra a pana ministra financí zaznělo opakovaně: zodpovědnost, zodpovědnost, zodpovědnost. Nevyhýbám se zodpovědnosti, ale při posuzování navrženého balíčku zákonných změn mě napadlo několik otázek, na které bych chtěl dostat jasné odpovědi.
Nejdříve tedy od pana ministra financí. V civilizovaném světě a především v Evropě je normální, že místo principu jedné sazby daně platí princip rovné oběti. To znamená že ti lidé, kteří mají vyšší příjmy, se samozřejmě vyšším způsobem podílejí na financování veřejných výdajů. Vládní návrh obsahuje dočasné zvýšení a zavedení druhé sazby ve výši 23 procent, ale až od ročního příjmu 2 287 000 korun. Já se ptám: Proč zrovna až od této výše a proč ne s plynulou progresí? Není přece žádným tajemstvím, že lidí s příjmem vyšším než 80 tisíc měsíčně u nás bylo v roce 2007 pouhých 1,5 procenta, a že tedy výnos z takto navržené druhé sazby daně by byl minimální. Je tam uvedeno, myslím, 700 milionů korun.
Místo výtěžku ze zavedení alespoň mírně progresivní daně se navrhuje škrtat v příjmech těch nejpotřebnějších a slabých, kteří se nemohou bránit. A to přitom nemám na mysli ty lidi, kteří nechtějí pracovat a kteří se práci vyhýbají.
Stejně tak si vás, pane ministře, dovoluji požádat o vysvětlení, proč je Česká republika zemí s nejnižší úrovní zdanění hazardu, pokud o zdanění vůbec můžeme mluvit, protože provozovatelé jednotlivých druhů hazardních her u nás vlastně žádné daně neplatí. Platí pouze z těch 128,5 miliard, které lidi prosázejí, 4,2 miliardy korun na správní poplatky a prostřednictvím různých nadací odvádějí asi 3,5 miliardy korun na veřejně prospěšné účely.
Ptám se vás, pane ministře, jestli to není málo a proč jsou vlastně u nás hazardní hry osvobozeny od placení daně z příjmů. Já jsem přesvědčen o tom, že hazardní průmysl není žádná posvátná kráva a že by větší část výtěžku z hazardních her měla být použita na snížení zadlužení státu. Jsou to totiž jisté peníze, ať už je krize, nebo krize není. A chtěl bych se proto zeptat, co v této věci, pane ministře a celá vládo, hodláte učinit, abychom se ubírali cestou zdanění, která je běžná v civilizované Evropě.
Při hledání zodpovědnosti prosím také o odpověď, zda si Česká republika v současné době může dovolit takovou zakázku na likvidaci ekologických škod v rozsahu 115 miliard korun, i když vím, že má být rozložena v čase. Jestli není prostor spíše na její zrušení, přezkoumání, jestli je opravdu transparentní. Ty informace, které k tomu máme, spíše hovoří tak, že se jedná o zakázku, která není příliš průhledná.
Druhá věc, které bych se chtěl dotknout, je návrh Ministerstva zdravotnictví, konkrétně část 16, kde se znovu, opakovaně, navrhují opatření, která byla Sněmovnou několikrát odmítnuta a která evidentně nemají protikrizový efekt a spíše představují zvýšenou zátěž pro systém zdravotního pojištění a nebezpečí vyvádění prostředků jinam než ve prospěch pojištěnců. Návrh na uzákonění možnosti proplácet léčivé přípravky a zdravotnické prostředky zdravotními pojišťovnami přímo distributorům považuji za cestu k tunelování zdravotního pojištění. Stejně tak návrh na vyřazení krajských hygienických stanic ze zavedeného systému distribuce očkovacích látek do ordinací lékařů a pověření soukromých firem, byť na základě výběrového řízení, distribucí a skladováním považuji za cestu k privatizaci systému očkování, ke snížení státního dohledu a kontroly nad proočkovaností a k cestě k nárůstu nákladů. V souvislosti s tím návrh na zavedení nového dobrovolného očkování proti pneumokokům pokládám za určitý nadstandard, na který v současné době podle mého názoru nejsou finanční prostředky. A navíc, když peníze chybějí na dodávky vakcín pro povinná očkování a jsou neuvěřitelné problémy s dodávkami vakcín jak pro povinná, tak i pro nepovinná očkování. Chybí také vysvětlení, proč se má zavést právě toto očkování proti pneumokokům a ne jiné očkování, například proti karcinomu děložního čípku nebo jiné očkování.***