(17.00 hodin)
(pokračuje Šeich)
Poté následovalo bezpříkladné dvojí zrušení voleb, kdy Ústavní soud zcela nestandardním způsobem poprvé zasáhl do volné soutěže politických stran a podruhé sociální demokracie opakovaně porušila své slovo a ukázalo se, že slovo sociální demokracie má trvanlivost loňského sněhu a tentokrát nevydrželo ani 24 hodin. Čili touto sérií dějů se Česká republika dostala do hluboké politické krize.
Teď už nemá smysl se bavit o tom, kdo za to může, ale o tom, co z toho vyplývá, jak z toho ven. Máme tu úřednickou vládu, která nepochybně nemá žádný mandát k silným ekonomickým a rozpočtovým reformám, a z té reality rozpočet také vychází.
Ekonomická situace, jak je rozpočet sestavován, je taková, že svět bojuje s hlubokou ekonomickou krizí a jakékoli prognózy o zlepšení té krize je možné brát s určitou rezervou a není možné jim ještě zcela věřit. Okolní země, velké ekonomiky, na kterých je Česká republika bytostně závislá, se potýkají také s hlubokými recesemi a teď se dostávají do pozice stagnace, což je ta dobrá zpráva pro ně, ale samozřejmě to není ještě oživení, které bychom očekávali. Takže rozpočet je sestavován v hluboké politické a ekonomické krizi.
Jinak samozřejmě státní dluh ve výši 163 mld. Kč je děsivé číslo. Není možné zastírat, že to číslo, přes mnoho uvozovek úsporný režim, je číslo strašné. Někteří takzvaní ekonomičtí experti jedné nejmenované politické strany tvrdili, že státní dluhy se vlastně platit nemusí. Mám špatnou zprávu, i státní dluhy se platit musí. Bohužel, státní dluhy nakonec vždycky zaplatí ti nejposlednější, to znamená zaplatí to malí a střední podnikatelé, zaplatí to živnostníci, zaplatí to zaměstnanci ve mzdě, zaplatí to prostě obyčejní lidé, prostě ti, kdo nemají žádnou možnost přesunout svou daňovou výtěžnost do daňových rájů. Na to nemají, čili platí daně v České republice, jsou zdaňováni tady, čili státní dluhy se platit bohužel musí, a protože stát žádné vlastní peníze nemá, jsou to vždycky dluhy zaplacené obyčejnými lidmi.
Přestože nás předseda sociální demokracie Jiří Paroubek opakovaně ujišťoval, že státní dluh České republiky zdaleka není alarmující, že patří k jedněm z nejmenších v Evropské unii, právě Evropská komise nás přednedávnem velmi ostře napomenula, že dluh České republiky je právě tím, který nejkatastrofálněji narůstá, má v sobě velká rizika, skryté časované bomby, a je to velmi riskantní nárůst státního dluhu. Občanům České republiky bych státní bankrot skutečně nepřál.
K tezi, že státní dluhy se platit nemusí. Státní dluhy se platí už teď. Státní dluhy, které z velké části sociální demokracie udělala a velmi málo se jich bojí, dnes platí zaměstnanci veřejné sféry. Zaplacením části starých dluhů je pokles mezd ve veřejném sektoru o 4 % a státní zaměstnanci by nepochybně měli právo na to, aby jim platy neklesaly a aby byly mírně valorizovány. Ale není prostě kde brát, tak se bere na nich. Čili státní dluhy se platí touto formou. Státní dluhy se platí na podnikatelích. Platí se tak, že Topolánkova vláda velmi tvrdě prosadila podpůrné opatření, velmi očekávané, velmi cenné, na snížení sociálního a zdravotního pojištění zaměstnanců pro zaměstnavatele. Zaměstnavatelé na tento impuls čekali v době krize, mělo to být velmi výrazné, zajímavé, stimulační opatření v době ekonomické krize, aby podpořila zaměstnavatele třeba nepropouštět, ale bohužel státní dluh z minulosti se platí tou formou, že toto opatření se nenaplní, neuskuteční, nebude platit a firmy žádný stimul nedostanou, čili samozřejmě nějaké lidi propustí.
Je samozřejmě možný i jiný rozpočtový přístup. Nazval bych to heslem "nikdo vám nemůže tolik dát, kolik vám může sociální demokracie slíbit". Je to přístup, který se také dá označit jako ruská rozpočtová ruleta, kterou sociální demokracie s oblibou hraje, a i v tom strašném čísle 163 miliard nemá obavu aspoň v takovéto alarmující situaci přestat tuto ruskou rozpočtovou ruletu hrát. Je to neuvěřitelný přístup, ale samozřejmě je možný. Ten přístup spočívá v navrhování při tom obrovském, strašném deficitu 163 miliard dalších výdajů, dalších slibů, kterým nechybí to, že bychom každý z nás je neradi dali a uskutečnili a rádi lidem pomohli, ale chybí jim to, že na ně není kde vzít. Jsou to sliby třináctého důchodu, podpor rodinám s dětmi, jsou to sliby, které nemají žádnou opodstatněnou představu, kde na tyto další výdaje vzít. Je to skutečně čistá ruská rozpočtová ruleta, která si hraje s lidmi, která jim slibuje něco, co jim nemůžeme dát a na co prostě nemáme. Je to nezodpovědný rozpočtový přístup, který avizuje sociální demokracie, zatím mediálně, počkáme si na druhé čtení, že bude z kostry navrženého státního rozpočtu trhat kusy živého masa a snažit se je dát někam jinam, navrhovat další své populistické a nerealizovatelné opatření na zdánlivě zajímavé projekty podpory nejrůznějších skupin obyvatel, ale z příjmů, které neexistují, nebo ze zkrácení příjmů na investice, které mohou být do dopravní infrastruktury. Tyto investice vytvářejí nová pracovní místa, tyto investice vytvářejí další přidanou hodnotu a také jsou to investice, které tvoří spolufinancování evropských peněz a tam při každém vynaloženém jednom euru z české strany dostaneme tři eura z evropské strany. Čili vzdát se tří eur kvůli ušetření jednoho není asi rozumný přístup. Je to šetření na investicích na úkor spotřeby, na úkor projedení - nemůžeme využít všechny evropské peníze, budeme ty peníze vracet, protože nebude spolufinancování a také nebude možné vytvářet nová pracovní místa, nebude možné pro firmy vytvářet zaměstnanost ve chvíli, kdy se jim vezmou peníze na investice, například do dopravní infrastruktury.
Možná je tu jeden zázračný zdroj, řečeno slovy klasika, přece jenom nějaké zdroje možná jsou, a to bych zapomněl, jsou to nerozdělené zisky ČEZ. To je mimochodem největší ekonomická legrace, kterou jsem v posledních dlouhých letech slyšel. Slibovat nové příjmy ze zisků ČEZ je myšlenka zajímavá. Kdyby zisky ČEZ nebyly už jednou zdaňovány a dividenda, tedy výplata výnosu z ČEZ, nebyla už jednou rozdělována, byla by to myšlenka lákavá. Je samozřejmě možné slibovat ještě druhé nebo třetí zdanění ČEZ, slibovat druhé nebo třetí rozdělení zisku, ale každý hospodář ví, že zisk nejde rozdělovat dvakrát, třikrát či čtyřikrát, ale jenom jednou. Slibovat příjmy ze zisku ČEZ je stejné jako vykrývat rozpočtové příjmy sliby od Ježíška. Je to prostě hezká představa, všichni jsme jí do určitého věku věřili, líbila by se nám, ale v nějakém věku jsme dospěli prostě k tomu, že Ježíšek není, že dárky nám kupují rodiče nebo si je za peníze musíme koupit sami. Samozřejmě by se možná pánům Paroubkům a Rathům líbilo, aby lidi byli hloupé malé děti, ale já si myslím, že lidé hloupými malými dětmi nejsou a v nějakou chvíli, když se jim lže dlouhodobě, na to prostě přijdou. Já osobně na zisky od Ježíška nevěřím.
Přestože si myslím, že rozpočet s deficitem 163 mld. Kč je jedním z nejhorších, které si firmy, zaměstnavatelé a zaměstnanci dokáží představit, tak je to rozpočet ten nejlepší možný, na kterém je současná rozhádaná politická reprezentace schopna se shodnout. Jakékoli pokusy v tomto rozpočtu ještě rvát živé maso z té kostry návrhu rozpočtu a snažit se ho přemisťovat někam jinam a věřit, že bude žít, je představa velmi riskantní a nebezpečná. ***