(9.40 hodin)
(pokračuje Talmanová)
Zahajuji tedy hlasování s pořadovým číslem 217 a táži se, kdo souhlasí s procedurálním návrhem na přerušení projednávání tohoto bodu. Kdo je proti? Děkuji vám.
Z přítomných 142 poslankyň a poslanců pro návrh 34, proti 15. Budeme pokračovat v projednávání.
Prosím, aby místo u stolku zpravodajů zaujal pan ministr dopravy, který se ujal role zástupce vlády v projednávání tohoto bodu, a taktéž pan poslanec Cyril Svoboda, který jako první řečník přivolil na to stát se zpravodajem.
Ve všeobecné rozpravě padly návrhy na usnesení. Poté vyzvu ještě pány poslance, kteří je podali, aby je znovu přednesli v podrobné rozpravě.
Budeme tedy pokračovat v přerušené všeobecné rozpravě, do které jsou přihlášeni následující poslankyně a poslanci: paní poslankyně Konečná, pan poslanec Carbol, pan poslanec Petr a pan poslanec Kalousek. Prosím tedy první z přihlášených, paní poslankyni Konečnou, aby se ujala slova.
Poslankyně Kateřina Konečná: Děkuji. Paní předsedající, vážená vládo, pane premiére, kolegyně a kolegové, problematika takzvaných starých ekologických zátěží je v České republice řešena od počátku 90. let. Ve vystoupení mých předřečníků zaznělo dost informací, abychom si mohli udělat představu, jak tento proces probíhal a kde je pravděpodobně onen pověstný zakopaný pes.
Kdo se nenechal unést osobními ataky bývalých a současných členů KDU-ČSL, ale naopak si pozorně vyslechl skutečně podle mého názoru korektní vystoupení pana poslance Sobotky, musel zjistit, že existuje několik zásadních problémů, se kterými se proces odstraňování starých ekologických zátěží dlouhodobě potýká. Není to jenom nedostatek finančních prostředků, je to zřejmě především malá výkonnost našich státních institucí, které mají proces na starosti, a je to také dlouhodobě pouze předstíraný zájem vlády tento problém skutečně vyřešit.
Podíváme-li se na konkrétní čísla, zjistíme, že od roku 1995, tj. za celých 14 let od spuštění procesu, bylo uzavřeno 277 ekologických smluv s nabyvateli a z toho vyplývající garance ve výši více než 164 miliardy korun, přičemž aktuální stav smluvních závazků v roce 2005 byl 195 smluv v celkové výši garancí přesahující 155 miliard. K 31. 7. 2005 bylo ukončeno za 14 let pouze 74 ekologických smluv a celkové výdaje Fondu národního majetku na řešení starých ekologických zátěží vzniklých před privatizací činily v roce 2005 částku 21 miliard korun.
Ve světle těchto čísel je zřejmé, že stát nebyl právě dobrým realizátorem dobrých ekologických předsevzetí. A nedivme se, že dochází k tichému navyšování cen vysoutěžených zakázek, když jsou dlouhodobě staré ekologické zátěže pro vládu prioritou pouze deklarovanou, nikoliv skutečnou, když zájem státních institucí, které se mají v procesu angažovat, je natolik opravdový, že například Česká inspekce životního prostředí se ve výročních zprávách za poslední tři roky ani slůvkem - ano, slyšíte správně, ani slůvkem! - o starých ekologických zátěžích nezmiňuje; je to pro ni problematika, která jí nestojí ani za jednovětou zmínku ve výroční zprávě, a přitom by měla být tím základním kontrolním orgánem.
Bylo by určitě také zajímavé zjistit, ve kterém období docházelo k těmto alarmujícím případům mnohamiliardového navyšování ceny zakázky. Vzhledem k reálně vynaloženým finančním prostředkům z Fondu národního majetku do roku 2005 se nabízí otázka, jestli to nebyla právě období první a druhé Topolánkovy vlády.
Změna systému, který nefunguje dobře, je určitě legitimním požadavkem. Řešení, se kterým přišel pan kolega Kalousek ve funkci ministra, však více než řešení problému připomíná útěk od problému. Jeho řešení je především přiznáním, že vláda není schopna řídit vlastní instituce, a to počínaje některými složkami Ministerstva financí a konče Českou inspekcí životního prostředí. Tady není na vině systém, tady jsou na vině konkrétní lidé, kteří nepracují dostatečně kvalitně, kteří nejsou schopni připravit podklady pro reálné ocenění prací, kteří nejsou schopni připravit a následně vymáhat kvalitní smluvní podmínky, které by neumožňovaly následné navyšování výdajů státního rozpočtu, nebo, a to by bylo ještě horší, připravují tyto smlouvy záměrně nekvalitně. V souvislosti s tím je potřeba se ptát: Kde je garance, že lidé, kteří selhávají při přípravě relativně malých zakázek, neselžou při přípravě zakázky za více než 100 miliard?
Slyšeli jsme, že Ministerstvo financí není v současné době schopno předložit reálnou představu o skutečně objektivním ocenění nevyřešených starých ekologických zátěží. Slyšeli jsme také, že jejich představa, se kterou zahájili proces výběrového řízení, je velmi hrubým odhadem, který pravděpodobně významně přeceňuje celkovou finanční nákladnost řešení starých ekologických zátěží. S tímto problémem se proces ostatně potýká od svého počátku. Důvodem přitom může být jak nedostatek relevantních informací o konkrétních ekologických zátěžích, tak opatrnost, nebo dokonce účelovost postupu pracovníků konkrétních státních institucí.
Shrnuto a podtrženo, odmítání obřího tendru, který byl připravován bez odpovídající odborné i politické diskuse, není snahou udržet dosavadní nevyhovující stav. Odmítání tohoto tendru je snaha zabránit úplně stejným chybám, které se evidentně staly v případě některých již realizovaných aktivit, chybám, které by na rozdíl od těch předchozích mohly mít řádově horší ekonomické důsledky.
Pokud se vláda hodlá skutečně poctivě pokusit o odstranění současných nedostatků systému, měla by to nejdříve zkusit uvnitř vlastního systému. Tato ani předcházející vlády se o to však ani nepokusily. A hned chce jeden systém nahrazovat jiným. Bohužel, jak říkám, se stejnými lidmi.
Zaznělo tady, že je výhodnější udělat jeden obří tendr, který bude pozorně sledován, než tisíc tendrů, kterých si nikdo nevšímá. A co takhle tisíc malých tendrů, kterých si budou všímat alespoň zodpovědní pracovníci státních institucí, kterých se to týká? Nebo je úroveň našich státních institucí tak mizerná, že se jim už i vláda bojí svěřovat vedení a kontrolu státních zakázek? A pokud je situace natolik vážná, že se bojíme svěřovat státní zakázky do péče státních institucí, proč nezačneme jednat například s kraji, aby převzaly administrativu a kontrolu těchto aktivit? Pomohlo by to nejenom naprosto cíleně tam, kde jsou problémy v oblasti starých ekologických zátěží největší, a Ministerstvo financí by se tak zbavilo závazku, kterého, jak vidno, se stejně zbavit chce.
Prosím, alespoň na chvíli si všichni z vás, kteří jste tady vystupovali přede mnou, sáhněte do svědomí. Vy všichni jste totiž s tímto problémem mohli za těch 14 let něco udělat. Neučinili jste tak a já vás žádám, abyste se v zájmu toho, aby se staré ekologické zátěže konečně začaly řešit, už přestali obviňovat a opravdu, opravdu začali něco dělat. Tahle republika si to myslím vážně zaslouží. (Potlesk poslanců KSČM.)
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: Nyní požádám o slovo pana poslance Carbola, dalšího přihlášeného do všeobecné rozpravy. Vážený pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jiří Carbol: Děkuji za slovo, paní předsedající. Dobrý den, dámy a pánové. Rád bych navázal na svou předřečnici, ale musím začít tam, kde se minule skončilo.
Vážené poslankyně a vážení poslanci, nejednáme o sporu bývalého a současného předsedy KDU-ČSL. Jednáme o tom, že KDU-ČSL se ústy svého předsednictva přihlásilo k tomu, že vyzvalo předsedu vlády Jana Fischera, aby zrušil tendr na odstranění starých ekologických zátěží. Čili není to, co jsme tady projednávali jako zprávu, kterou navrhl zařadit Cyril Svoboda, problém Cyrila Svobody. Je to problém, který navrhuje řešit KDU-ČSL. Tolik za prvé.
Za druhé. Jde o to, zdali v České republice bude dodržován zákon, bude platit zákon pro všechny, anebo bude platit zákon jenom pro některé a pro stát zákon platit nebude. To je předmětem tohoto sporu. (V sále je rušno.)
Já se nedivím, že to mé kolegy vpravo nebo kolem dokola nezajímá, protože je to jenom zakázka za jenom 115 miliard korun. ***