(10.00 hodin)
(pokračuje Paroubek)
Je to tedy rozpočet s deficitem, který vychází ze střízlivého pohledu na svět, který je velmi ovlivněn tím, že neoliberální ideologie selhala a přivedla svět do největší krize od velké krize 30. let. Je to situace naprosto jiná než před rokem. Tehdy nám tehdejší ministr financí Kalousek a tehdejší předseda vlády Topolánek otevřeně lhali do očí. Předložili nám zcela nerealistický rozpočet, a to tak, že ani nebyli schopni předstírat, že věří vlastnímu návrhu. Ne že by v historii České republiky nebyly napjaté rozpočty, ne že by v nich občas nebyly nějaké dílčí vaty, skryté rezervy v řádu miliard korun na straně výdajové, ne že by občas některá z vlád tu a tam nepřihodila na příjmové straně virtuální miliardu, aby rozpočet takzvaně vyšel. Nikdy však nebyl státní rozpočet tak nerealistický, tak málo vyjadřující realitu jako před rokem státní rozpočet pro rok 2009.
Státní rozpočet na rok 2009 byl sestaven na základě prognózy hospodářského růstu ve výši 4,8 % hrubého domácího produktu. Již před rokem bylo zřejmé, že česká ekonomika v roce 2009 neporoste. Je sice pravda, že pokles hrubého domácího produktu o 4 až 5 % jako realistický odhad v prosinci 2009 neočekával nikdo, ovšem Topolánkova vláda se místo snahy o boj se světovou hospodářskou krizí před rokem tvářila, že žádná světová finanční krize není, a pokud je, tak se prý České republice vyhne. Předstírali, že deficit v roce 2009 bude 38 mld. korun, ve skutečnosti skončí někde mezi 200 až 220 mld. korun. To je opravdu nepatrný rozdíl.
Klub sociální demokracie bude hlasovat pro státní rozpočet České republiky na rok 2010 po úpravách, o kterých budu ještě hovořit a o kterých budeme rozhodovat ve třetím čtení, a to z těchto tří hlavních důvodů:
1. Schválit státní rozpočet, hlasovat pro něj v této složité době je gestem státnické zodpovědnosti a umožní České republice vyhnout se rozpočtovému provizoriu.
2. Rozpočet na rok 2010 je sestaven na základě daleko realističtějších předpokladů o vývoji české ekonomiky a je tu tedy reálný předpoklad, že skutečný výsledek hospodaření za rok 2010 nebude příliš daleko od rozpočtovaných čísel.
3. Umožňuje jistý rozpočtový stimul do české ekonomiky v roce 2010 a zároveň ponechává kapacitu půjčit si pro případ druhé vlny světové hospodářské krize.
Pro rozpočet budeme hlasovat i s vědomím nemalých problémů a negativních důsledků nedávného působení Topolánkovy a Kalouskovy vlády. K tomu, aby byla zachována sociální soudržnost české společnosti, je nutné, aby významné skupiny obyvatelstva neměly pocit, že následky krize jsou řešeny především na jejich úkor. Břemeno nákladů krize by mělo být férově rozděleno na celou společnost. Tak tomu dosud bohužel není. O Kalouskově a Topolánkově nadílce bohatým rovnou daní a příliš nízkými stropy na sociální a zdravotní pojištění ve společnosti zůstává oprávněný pocit, že daňové břemeno bylo příliš posunuto od horních sta tisíc na zbylých deset milionů. Zásadním krokem, který eliminuje tento problém, může být v blízké budoucnosti znovuzavedení progresivního zdanění fyzických osob, a to zhruba ve stylu, jakým to provedl americký prezident Obama. Tento zásadní krok je ovšem také krokem poměrně komplikovaným a bude hlavním úkolem pro vládu, která vzejde z květnových voleb roku 2010.
V současné době jsme zahlcováni zprávami, optimistickými zprávami ekonomických beletristů, že světová hospodářská krize prý je za námi. Rád bych tomu věřil. Podle posledních čísel propad hrubého domácího produktu ve třetím čtvrtletí je u nás již "jenom" 4,1 %. Propad ve čtvrtém čtvrtletí 2009 bude téměř s jistotou ještě nižší, již jen proto, že čtvrté čtvrtletí 2008 již bylo výkonově slabší a srovnávací základna tudíž bude nižší. Celkový roční výsledek tedy bude možná propad ne 5 %, ale pouze 4 %. A v roce příštím možná dokonce bude opět hospodářský růst. Osobně vidím spíše věci pesimističtěji. Potíž je v jedné věci. Tento růst je závislý na tom, jak vyřeší krizi Evropská unie jako celek a také Spojené státy, ale zejména do jaké kondice a kdy se dostane německá ekonomika. Zde vůbec není zřejmé, že překonání hospodářských problémů bude tak rychlé. Do světového finančního systému byly nasypány stovky miliard amerických dolarů, zejména ve Spojených státech. Mnoho velkých bank a pojišťoven bylo částečně či úplně zestátněno. Hrozí, že daňoví poplatníci budou platit za selhání finančních institucí celá desetiletí, anebo přijde vysoká inflace. Toho se zjevně bojí bohatí a chytří, kteří ženou cenu zlata do nevídaných výšin a tím naznačují, že krize není zdaleka za námi. Bude nutné se celosvětově zamyslet nad tím, jak řešit tento problém, že finanční systém potřebuje čas od času významnou finanční injekci. Není přece politicky hájitelné, že tyto ztráty finančního sektoru má platit průměrný daňový poplatník nebo že bude kvůli nutnosti čas od času platit za selhání finančního sektoru demontován sociální stát a jeho instituce.
Je spíše nutno přemýšlet v celoevropském měřítku o Tobinově dani, či přesněji řečeno o dani z finančních transakcí, která by zajistila, že si finanční sektor svá selhání zaplatí sám. Pan ministr financí Janota v posledních dnech často mluví o potenciálu daňových příjmů státu. Toto je jeden z možných námětů. Chápu ale, že v České republice se tato otázka obtížně diskutuje, neboť u nás je časová mezera mezi domácí finanční krizí a světovou finanční a hospodářskou krizí zhruba deset let. Nebo spíše více než deset let. K selhání českého bankovního sektoru došlo zhruba před 10 až 13 lety. Bylo výsledkem v zásadě stejných neoliberálních praktik, které téměř rozvrátily světový finanční systém před rokem. Tímto časovým rozdílem jsme však v České republice byli ušetřeni toho, že ve stejné době dostávají ve světě finanční instituce stovky miliard amerických dolarů na svoji záchranu a zároveň roste nezaměstnanost a daně průměrnému občanovi, který má zaplatit sanaci bankovního sektoru. My už jsme tu sanaci bankovního sektoru zaplatili v předchozích letech a máme ji promítnutou do značné míry v deficitu státního rozpočtu, ve státním dluhu.
To, že jsme měli tak trochu štěstí, by nemělo vést k aroganci ve vztahu k Evropské unii, která chce regulovat finanční instituce, aby se již nemohla opakovat finanční krize roku 2008. Evropskou unii bychom měli podpořit především v regulaci hedgeových fondů a private equity fondů, tzv. stínového bankovnictví, tedy těch institucí, které obcházely a obcházejí poměrně solidní regulaci standardních komerčních bank. Právě malý pokrok v oblasti regulace finančních institucí vede k vážným obavám, zda je krize skutečně zažehnána. Během velké krize 30. let ve Spojených státech trvalo čtyři roky, než se podařilo překonat odpor proti větší regulaci finančního sektoru. Ve Spojených státech zažil prezident Roosevelt, který v této souvislosti hovořil o penězoměncích v chrámu, velký odpor ústavních institucí, především Nejvyššího soudu, proti zásahům do extrémně liberalizované ekonomiky. Po prvním roce krize také někteří tvrdili, že vše je už vlastně skoro v pořádku a žádné regulace není zapotřebí. Navíc nynější prezident Mezinárodního měnového fondu Dominique Strauss-Kahn tvrdí, že nejméně 50 % tzv. toxických aktiv je stále skryto v bankovních bilancích. Hlavními podezřelými jsou bohužel západoevropské banky, tedy bohužel i pro nás, pro naši ekonomiku, která je totálně provázána s evropskou ekonomikou. To není dobrá zpráva.