(9.40 hodin)
(pokračuje Ohlídal)
Paní ministryně ještě v odpovědi odsuzuje také samozřejmě existenci cestujících profesorů obecně a říká, že pro srovnání v souvislosti s cestujícími profesory ve standardně fungující soukromé firmě by bylo jen těžko představitelé, že zaměstnanec využívá know-how získané v rámci pracovního poměru u této firmy pro výkon paralelní činnosti u konkurence. Myslím si, že toto není zrovna šťastná formulace, protože školy, a samozřejmě vysoké školy nelze přirovnávat k firmám, nejsou něco podobného jako továrny na hřebíky, pekárny na výrobu rohlíků atd. Učitelé na vysokých školách přednášejí obecně známé věci, termodynamika platí všude stejně, znalosti z termodynamiky nejsou nějakým specifickým chráněným know-how nějaké firmy nebo nějaké vysoké školy. To jsem uvedl jeden z příkladů. Myslím si, že tady se projevuje chybný přístup, chybný náhled na vysoké školství z hlediska paní ministryně i z hlediska představitelů pravicové politiky včetně ministrů minulé Topolánkovy vlády; jak se k tomu staví současná vláda, nevím. Prostě vysoké školy mají své specifické postavení ve společnosti a srovnávat jejich činnost nebo téměř ztotožňovat jejich činnost z obecného hlediska s činností firem podniků prostě není možné.
Samozřejmě měl bych ještě řadu výtek k odpovědi paní ministryně. Ona ještě uvádí např. to, že chválí Akreditační komisi, že Akreditační komise přes všechny kritiky pracuje velmi dobře a pracovala velmi dobře. Dokonce si všímá i minulosti, kdy předsedou akreditační komise v roce 2000 až 2006 byl profesor Miroslav Liška. Musím zase ale kontrovat. V tomto období právě nastal největší nárůst nově vznikajících škol. Myslím si, že právě Akreditační komise pod vedením profesora Lišky nadělala spoustu chyb, o některých z nich jsem hovořil.
Paní ministryně si mě ještě na závěr dovoluje požádat, zda mám v souvislosti s činností Akreditační komise informace o konkrétních případech, kde pochybila. V tomto se vyjádřím následujícím způsobem. Samozřejmě určitá podezření, určité indicie, určité signály mám. Samozřejmě nemám k nim konkrétní důkazy. Pokud znám kontrolní činnost ministerstva z minulosti, tak se velmi obávám, že s mými informacemi by bylo správně naloženo. Znám případy, kdy na určité podněty, na nepravosti na některých vysokých školách reagovalo Ministerstvo školství tak, že nakonec po jakémsi kontrolním procesu se zjistilo, a to v drtivé většině, že je všechno v pořádku.
Paní ministryně, já své indicie, své náměty sdělím až vyšetřovací komisi, která byla zřízena a která má prozkoumat činnost Akreditační komise.
Na závěr bych ještě podotkl poznámku, která souvisí se střetem zájmu, i když myslím, že v tomto případě tomu tak být nemůže, protože žádné výhody ani nevýhody z činnosti Akreditační komise nemohu mít. Mám částečný úvazek na Přírodovědecké fakultě na Masarykově univerzitě v Brně.
Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane poslanče. Než se přihlásí další do diskuse, mám zde několik sdělení. Pan poslanec Vanoušek se omlouvá z dnešního jednání, pan poslanec Votava se omlouvá z dnešního jednání od 11 hodin a pan poslanec Husák se taktéž omlouvá z dnešního jednání od 11 hodin.
Táži se, jestli se někdo další hlásí do rozpravy k této interpelaci. Paní ministryně se přihlásila. Prosím, paní ministryně Kopicová má slovo.
Ministryně školství, mládeže a tělovýchovy vlády ČR Miroslava Kopicová Pane předsedo, pane premiére, vážená Sněmovno, já jsem si myslela, že budu trochu vystupovat, ale myslela jsem, že budu vystupovat trochu jinak. Já jsem neznala výtky k odpovědi, kterou jsem poslala panu poslanci, a proto jsem teď nucena nějakým způsobem reagovat na konkrétní věci.
Především bych se chtěla velmi ohradit proti všeobecným napadáním mého resortu způsobem, že Ministerstvo školství vždycky něco nakonec zašumluje, zamete pod koberec, neodpoví řádně. Takováto napadání mají hodnotu, jenom když jsou konkrétní. Kdekoli jsem pochybila, vždy jsem připravena cokoli napravit, ale já si nejsem vědoma takového roku. To mě donutilo, abych vystoupila a řekla několik slov.
Než zhodnotím, jak vidím dnes vysoké školství a jak vidím problémy Akreditační komise a cestujících nebo létajících profesorů, zazněla tu ještě jedna invektiva na to, že já snad vidím vysoké školy jako továrny na hřebíky. Ujišťuji vás, že pokud jde o principy řízení, tak lze srovnávat vysoké školy velmi dobře s firmami, a zdaleka mezi vysokou školou a firmou na hřebíky vidím ještě škálu tisíců variant, o kterých hovoříme. Já jsem se věnovala mnoho let teorii řízení a otázkám managementu. Ujišťuji vás, že o principech toho, jakým způsobem by měly být řízeny vysoké školy, toho vím hodně. Věci, které znamenají správné rozdělení pravomocí, zodpovědností, jasné popsání úkolů a další, personální řízení, řízení finanční, všechny souvislosti, které s dobrým fungováním jakékoli organizace a firmy souvisí, znám velmi dobře. Ujišťuji vás, že jsou aplikovatelné na vysoké školy. A že vysoké školy trpí tím, že v některých případech nejsou tyto principy udržovány.
Pokud jde o mou znalost Bečvářovy výzvy, chci vás informovat, že s panem profesorem Janouchem jsem v konkrétním kontaktu a pracujeme na konceptu, jakým způsobem do kurikulí a osnov vložit informaci, která by vedla děti k tomu, že jsou si vědomy toho, co to je energetika, energetická bezpečnost a další věci. Takže já tuto výzvu nejen znám, ale já s ní velmi podrobně pracuji. Možná je chyba, že neříkám, s jakými všemi informacemi pracuji, ale myslím, že by vás to i unavovalo. Já to považuji za samozřejmé, že dokumenty, které jsou kvalitní, byly zpracovány a jsou inspirativní, jsou součástí naší práce.
Byla tu řeč o tom, zda Akreditační komise plní, či neplní svou funkci, pokud se jedná o personální zabezpečení programů, a zda ona nezpůsobila, že máme dnes takové množství vysokých škol. Řada z vás, kteří se této oblasti věnujete, dobře víte, jak se situace v našem školství v minulých dvaceti letech vyvíjela. My jsme skutečně byli v situaci, kdy na naše vysoké školy šlo počátkem devadesátých let 13 % dětí, což bylo absolutně podhodnocené číslo. Byl velký zájem, aby vznikaly vysoké školy, byl velký zájem, aby vznikaly soukromé vysoké školy. Když uvedu nejprestižnější z nich Harvard, hovoříme prosím o soukromé vysoké škole. Že se u nás zatím vysoké školy nestaly tou kvalitou, kterou jsme od nich očekávali, to je jiná otázka. Ale je také pravda, že mezi vysokými školami, které mají nárok na status výzkumná univerzita, jsou dnes tři vysoké školy. Předpokládám, že víc jich na dlouhou dobu nebude.
Před několika dny jsem tu hovořila o tom, že máme příliš mnoho vysokých škol. Také jsem si analyzovala a sledovala, kde se stala chyba, nebo jak se to stalo, že tyto vysoké školy dostaly akreditace. Prostě potřebujeme změnu zákona a to je to na čem pracujeme. Zkrátka parametry, jak jsou dány, jestliže určitý subjekt splní nároky a kritéria, která jsou definována, tak ho nikdo nezastaví, aby tu akreditaci dostal, jenom proto, že se nám zdá, že jich je mnoho. To bychom samozřejmě všechny soudy prohráli. A ujišťuji vás, že toto je jeden z principů, který je také součástí připravovaného zákona.***