(20.00 hodin)
(pokračuje Kalousek)
Není jenom číslo sazby. Je také otázka základu, to znamená buď odečitatelných položek, anebo slev na dani. Dám příklad. Padlo tady, za co kandidovala ODS, či za co kandidovala ČSSD. Strana, za kterou jsem kandidoval v roce 2006, měla ve svém volebním programu dvě daňové sazby. Nicméně konstrukce základu na základě odečitatelných položek činila návrh této daně méně progresivním, než je současný právní stav. To, co prosadila Topolánkova vláda, je větší míra progrese, než byl program, za který například kandidovali křesťanští demokraté. Jestliže dnes křesťanští demokraté říkají, že chtějí zvýšit progresi, neboť to měli ve svém programu, ať už to vědí, nebo nevědí, obávám se, že ti, co tady sedí, ti už to moc nevědí, kandidovali za konstrukci daně z příjmů méně progresivní, než je současný právní stav.
Pojem číslo 3 , který také zaznívá v souvislosti s tímto návrhem, nebo s návrhy týkajícími se daně z příjmů příslušné míry progrese, je, že to je zdanění bohatých. Já velmi prosím, abychom se v případě daně z příjmů, a tady prosím spíše prostřednictvím kamer naše kolegy novináře, kteří používají tyto výroky mnohem častěji než poslanci, abychom se vyhýbali termínům milionářská daň nebo zdanění bohatých. Oba dva tyto termíny se historicky týkají výlučně majetkových daní, daní z majetku. Země s nepřerušenou demokratickou kontinuitou, země, kde plynule jednotlivé generace stovky let kumulovaly rodinné majetky, samozřejmě hledaly nějaký demokratický nástroj, jak přimět tyto obrovské nahromaděné majetky k nějakému pohybu, k nějaké společenské solidaritě, buď že se o to rozdělím, nebo že ten majetek přiměji k tomu, aby pracoval ve prospěch těch ostatních, to znamená nenechám ho ležet, ale nutí mě to produkovat. Proto byly zavedeny v těchto zemích majetkové daně, popřípadě milionářské daně. Země jako ta naše, týká se to všech postkomunistických daní, takové nástroje zatím nepotřebuje, neboť volila nástroje neskonale brutálnější a nedemokratické, ať už to bylo vyvlastnění nebo měnová reforma spojená i s fyzickými represemi. Tady bude trvat zase dalších několik generací, než se možná nakumulují rodinné majetky, a pak možná bude skutečně na místě, toho už se nedožiji, uvažovat o majetkových daních. Zatím to za nás v minulosti udělali revolucionáři těch či oněch ideových přesvědčení. Takže není to milionářská daň, není to zdanění bohatých, je to v tomto případě - nenapadá mě lepší termín než zdanění vzdělaných a pracovitých, neboť těch jediných se to dotkne. Podnikatelů - fyzických osob se to samozřejmě nedotkne. To si snad nemyslí ani sami předkladatelé. Ti zoptimalizují své příjmy příslušnými náklady a na příslušném základu a vždy. Popřípadě investicemi a vždy předloží takové daňové přiznání, že budou bezpečně pod čarou druhé sazby. Kdo to neučiní, jsou zaměstnanci, kteří platí daň ze závislé činnosti. Ti se skutečně ocitnou v tomto pásmu.
Zaměstnanci takto vydělávající, placení ze závislé činnosti, jsou zaměstnanci vzdělaní a pracovití, protože jinak by jim zaměstnavatel takové peníze nikdy nezaplatil. Oni se mu totiž musí vyplatit, jinak by jim ty peníze nedal. Máme před sebou návrh zákona na zdanění vzdělaných a pracovitých v rámci volání po větší míře solidarity.
Voláme-li však po větší míře solidarity, nemůžeme prosím pěkně studovat jenom jednu či druhou stranu bilance. Musíme studovat obě dvě strany bilance a vážit tu míru solidarity jak na straně příjmů, tak na straně výdajů, neboť oněch 95 miliard rozpočtovaných v souvislosti se sociálními dávkami na transfery obyvatelstvu, samozřejmě nepočítám důchody, počítám skutečně dávky související s transfery obyvatelstvu, těch 95 miliard platí především kdo? Příjemci těch dávek? Ne. To platí ti pracovití a vzdělaní, především, samozřejmě. Tam se sčítá ta míra solidarity. A pokud to sečteme seriózně, tak zjistíme, že i po daňových úpravách Topolánkovy vlády je z hlediska příjmů Česká republika jednou z nejrovnostářštějších zemí ze všech zemí OECD. Jednou z nejrovnostářštějších, zdůrazňuji! Země, které tady kolegové ze sociální demokracie často zmiňují jako země s mnohem větší mírou solidarity, mají neskonale větší rozdíl v příjmech na obyvatelstvu, to znamená jsou méně rovnostářské. My jsme pouze mírně snížili míru rovnostářství, trochu méně jsme přestali trestat vzdělání, pracovitost a úspěch a zachovali jsme takovou míru solidarity, jaká má velmi malou obdobu. Koneckonců poslední studie, která řekla, že Česká republika je zemí s nejmenším počtem obyvatelstva na hranici chudoby, je toho jedním z dokladů.
Já vím, že se tady navzájem nepřesvědčíme, a koneckonců je to legitimní. Co je demokracie demokracií a co rozhodují parlamenty o přerozdělovacích procesech, o míře zdanění a míře výdajů na straně transferu obyvatelstvu, vede se diskuse o celkové míře přerozdělování, o té správné míře mezi přímými a nepřímými daněmi, a ta diskuse je legitimní a povede se vždy. Levice bude vždy prosazovat o něco větší míru přerozdělování a bude chtít o něco větší váhu klást na misku přímých a majetkových daní. Liberálnější - já se vyhýbám slovu pravice, protože to slovo v České republice neexistuje - liberálnější, strany s liberálnějším ekonomickým programem se vždy budou snažit o menší míru přerozdělování a o větší váhu daní nepřímých vůči daním přímým, neboť větší důraz na nepřímé zdanění je také větší míra svobody. Mohu rozhodovat mnohem víc o míře svého zdanění tím, že ovlivňuji svoji potřebu. Mám-li nařízenou výši daně u přímé daně, je to spíše demotivující faktor. Právě proto, že tato diskuse se vede celou historií demokratických parlamentních systémů, si nemyslím, že se dnes přesvědčíme. Každý z nás tady legitimně vystupuje za své programy a každý z nás bude hájit to, co pokládá za správné, a to je fér.
Nicméně máme-li přikročit k něčemu tak zásadnímu, jako je změna míry progrese u daně z příjmů fyzických osob, změna motivace či demotivace pracovitých a vzdělaných a koneckonců i změna příjmové bilance státního rozpočtu, velmi těžko se můžeme rozhodovat, aniž bychom zvážili, v jakém se nalézáme makroekonomickém prostředí a z jakých příčin, z jakých důvodů jsme vstoupili do této fáze vnějšího ekonomického okolí. Jak vznikla situace, v které se nacházíme.
V roce 2007 propukla ve Spojených státech finanční krize, která postupně postihla mnoho rozvinutých i rozvíjejících se zemí. V posledním čtvrtletí roku 2008 se pak transformovala v globální ekonomickou krizi, která naplno zasáhla i českou ekonomiku. Kde měla finanční krize své epicentrum? To je myslím mimořádně zajímavé. Finanční krize měla své epicentrum v subprime segmentu amerického trhu hypotečních úvěrů. ***