(20.40 hodin)
(pokračuje Kalousek)
Z říjnové zprávy o globální finanční stabilitě vyplývá, že mezi dubnem a říjnem 2009 došlo ke zvýšení stability finančního systému, nicméně rizika opětovného zhoršení zůstávají významná. V tomto období také poklesla riziková averze, avšak poptávka některých investorů po bezrizikových aktivech - na tomto místě je potřeba říct zaplať pánbůh že i státních dluhopisech - je nadále docela silná.
V kontextu nedávného dění je držba státních dluhopisů různých zemí více než kdy jindy spojena s nestejným rizikem, vzhledem k nestejnému pohledu, tedy chcete-li, nestejné důvěře, které se jednotlivé země vůči investorům na finančním trhu těší. Riziková prémie českých státních dluhopisů sice proti maximu z první poloviny loňského roku značně podklesla, avšak předkrizových hodnot, o kterých jsem mluvil před slabou půlhodinkou, zatím vůbec nedosahujeme.
Vyšší tolerance rizika také příznivě ovlivnila hospodářské výsledky finančních institucí, zejména pak těch se silnými investičními divizemi. Hospodaření z nich se přitom zlepšilo natolik, že byly schopny splatit alespoň část dříve přijaté vládní pomoci. Mezinárodní měnový fond však odhaduje, že banky zejména kvůli špatným úvěrům a přeceňování aktiv od poloviny roku 2009 do konce roku 2010 odepíší aktiva za 1,5 bilionu dolarů. Finanční svět zchudne o 1,5 bilionu dolarů nezbytnou redukcí, zeštíhlením bilancí a odpisu příslušných aktiv. Mezinárodní měnový fond pak dále očekává, že výnosy bank tyto ztráty nepokryjí v plné výši a kapitálové pozice bank pak budou i nadále pod tlakem, neboť zdaleka i po odpisu nebudou tak silné jako v předkrizovém období.
Dalším rizikem pro budoucí vývoj je pak rychle rostoucí zadlužení některých států, což může vyvolat otázku udržitelnosti veřejných financí těchto zemí a vést ke zvýšení nákladů na obsluhu jejich dluhu. Myslím, že to je velmi časté téma našich diskusí, nicméně nechci ho zbytečně extendovat a nechci vás tím zbytečně unavovat při tak speciálním návrhu zákona, jako je návrh zákona o dani z příjmů.
Bude proto velmi důležité správně nastavit tzv. exitové strategie, tedy ukončování mimořádných, s krizí souvisejících nástrojů měnové a fiskální politiky a zejména pak jejich načasování. Ukončit přijatá opatření příliš brzy by znamenalo riskovat stabilitu finančního sektoru a pravděpodobně negativní vliv na reálnou ekonomiku v kontextu zatím křehkého a podle mého názoru zatím i velmi nejistého oživení. Naopak pozdní ukončení těchto exitových strategií by s sebou mohlo plně přinést problém morálního hazardu a ještě více zatížit veřejné finance.
Hospodaření sektoru vládních institucí bylo v minulých letech pozitivně ovlivněno především vrcholící fází ekonomického cyklu. Proběhnuvší ekonomická recese však již od roku 2008 přináší zhoršení výsledků a opětovně odhaluje strukturální problémy na výdajové straně veřejných rozpočtů. Deficit vládního sektoru v roce 2009 dosáhl podle předběžných odhadů výše 6,6 % hrubého domácího produktu. Oproti říjnové predikci tak nedochází k žádné změně odhadu, ten je ovšem stále ovlivněn značnou mírou nejistoty především ve vývoji daňových příjmů, konkrétně u daně z příjmů právnických osob.
Stejně jako deficit, tak i předběžný odhad dluhu ke konci roku 2009 zůstává stejný a měl by tak činit 35,2 % HDP. Toto číslo v porovnání s ostatními zeměmi, koneckonců v porovnání s maastrichtským kritériem 60 %, samo o sobě není nijak dramatické. To, co je dramatické, je trend, kterým pádíme a rok od roku to číslo zvyšujeme a je nezbytné ho stabilizovat. A jestli tomu něco opravdu nepomůže, tak návrh zákona, který právě v této chvíli projednáváme.
Nastavení fiskální politiky pro rok 2010 totiž odpovídá plánovanému deficitu sektoru vlády ve výši zhruba 5,3 až 5,5 % HDP. Tyto očekávané hodnoty lze považovat za dosažitelné, nicméně vývoj plnění veřejných rozpočtů ke konci minulého roku zakládá určitá rizika směrem k mírně horším výsledkům. V roce 2010 představuje riziko pro plnění plánovaného deficitu sektoru vlády nastávající předvolební období spojené s možností dodatečných výdajů a hospodaření místních rozpočtů, které zatím indikují spíše neochotu přizpůsobit své výdaje očekávaným příjmům, kdy obce spotřebovávají své rezervy a začínají si půjčovat, čímž samozřejmě přispívají k růstu deficitu veřejných rozpočtů.
Vývoj čistého provozního přebytku v roce 2009 na druhou stranu mírně naznačuje, že propad inkasa daně z příjmu právnických osob by mohl být ve větší než očekávané míře způsoben prominutím či snížením záloh na daň, což by mohlo následně vést k vyššímu než očekávanému výnosu DPPO.
Jistě si vzpomenete, že jsem si dovolil ještě jako ministr financí informovat Poslaneckou sněmovnu a že jsem rozhodl pružně reagovat na žádosti o snížení, či dokonce prominutí záloh na daň, aby se podnikům pomohlo překlenout to nejhorší období. A teď dojde-li k doplatkům v plné výši, můžeme možná očekávat o něco větší než rozpočtované inkaso.
Při hodnocení nastavení fiskální politiky v letech 2009 a 2010 je nezbytné poznamenat, že výdajové rámce platné pro tyto roky byly nastaveny již v roce 2007, tedy v období nejvyšší konjunktury, a následně byly jen minimálně měněny. V jejich nastavení se tedy částečně odrážela tehdejší optimistická očekávání budoucího vývoje - a nyní se, dámy a pánové, pohybujeme v prostředí zcela jiném. Nicméně uvedená vyšší hladina plánovaných výdajů znamená posílení významu automatických stabilizátorů v české ekonomice v letech 2009 a 2010. Tato skutečnost a fakt, že v České republice jako v kontinentální evropské ekonomice mají automatické stabilizátory tradičně již velký význam, nebyla příliš brána v úvahu při plánování stimulačních opatření pro rok 2009. Výsledkem pak bylo flagrantní překročení maastrichtského kritéria výše deficitu sektoru vlády.
Tady na tomto místě je potřeba říct ano, měli jsme říct stačí automatické stabilizátory, žádná další protikrizová opatření! To, že jsme učinili politické rozhodnutí a v míře, v které jsme se zavázali v Evropské unii, 1,5 % hrubého domácího produktu, jsme přispěli k růstu, nebo ke zmírnění poklesu české ekonomiky, bylo dodržení našich závazků. Bylo to splnění slibu, v tu chvíli to pravděpodobně byl i politicky správný krok. Nicméně nedomnívám se, že to byl rozumný krok vzhledem k dlouhodobému zdraví veřejných rozpočtů. Obdobně to platí i o roce 2010. ***