(14.20 hodin)
(pokračuje Pospíšil)
Jde totiž o to, že současná úprava - spolupracující obviněný pracuje tak, jak jsem naznačil, že státní zástupce označí obviněného, ten poskytne výpověď, která odhalí řekněme závažnou trestnou činnost, takto odchází obžaloba k hlavnímu líčení k soudu, kdy dotyčný spolupracující obviněný dá výpověď, na základě které jsou usvědčeni ostatní spolupachatelé a je rozklíčována trestná činnost. A soudce, nikoli státní zástupce, ve svém rozsudku - konstatuji: může, nikoli že musí - může toto jeho vystoupení zohlednit tak, že mu uloží trest pod dolní hranicí trestní sazby. Tedy celý princip spočívá na tom, že konečné slovo má soud, nezávislý soudce, který je garantován Ústavou, všichni známe principy soudní nezávislosti dané Ústavou, zákonem o soudech a soudcích atd., a tedy vše je kontrolováno, celé snížení trestu, kdy trest není přiměřený, ale je pod dolní hranicí, je kontrolováno soudem. Tomu já rozumím, s tím já souhlasím a toto je ovlivnění principu přiměřenosti trestu, kterému já rozumím, pokud to povede k efektivitě v trestním řízení.
Jak ovšem je postaven korunní svědek? Korunní svědek stojí na principu, kdy státní zástupce opět označí korunního svědka, platí v zásadě stejné podmínky, to znamená korunní svědek podá před státním zástupcem úplnou a pravdivou výpověď o skutečnostech, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění takového trestného činu nebo jsou způsobilé zabránit pokusu nebo dokonání takového trestného činu, a zaváže se takovou výpověď podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem. To znamená opět poskytne informace, dozná se k trestnému činu, vydá prospěch a souhlasí s tím , že je přerušeno trestní stíhání. A v tom je kámen pudla. O pozici korunního svědka nerozhoduje soud, ale rozhoduje státní zástupce. Státní zástupce ve chvíli, kdy toto učiní korunní svědek, má možnost přerušit trestní stíhání. To znamená máme přípravnou fázi soudního řízení, máme hlavní líčení a státní zástupce uzavře možnost, aby se korunní svědek dostal k soudu. To znamená to, zda byly splněny podmínky pro to, že někdo bude beztrestný u závažných trestných činů, kde je horní hranice osm let, vůbec neposuzuje soud, neposuzuje soudce, ale v zásadě na základě vlastního uvážení, které není zákonem nijak specifikováno, toto učiní státní zástupce. A v tom já, dámy a pánové, vnímám největší problém. Tedy já zde nebojuji proti korunnímu svědkovi, my ho v zásadě máme v právním řádě, já si myslím, že to je správné, ale bojuji proti principu, aby státní zástupce mohl sám někoho označit za korunního svědka a soud a soudce do toho nemohl nijak zasáhnout. To je podle mě mimořádně nebezpečné.
Abych tady já nepoužíval silná slova, protože by to bylo vnímáno jako politizace problému, tak si dovolím ocitovat z rozhovoru, který právě učinil profesor Šámal... Teď to musím najít... Já to, když dovolíte, v tuto chvíli najít nemohu, ale... Už jsem k tomu došel. V zásadě Šámal konstatuje, že je možné takovéto jednání označit za jednání - to znamená rozhodování státního zástupce - které paradoxně zakládá možnost vzniku korupčního prostředí. To jsem citoval přímo z rozhovoru. Jinými slovy, ocituji celé ustanovení o korunním svědkovi:
Profesor Šámal je tázán v rozhovoru: Jak se vám vůbec líbí samotné zavedení korunního svědka? Odpověď: To je tak kontroverzní institut, že v Německu ho přijali v době největšího ohrožení celé společnosti terorismem skupiny Baader-Meinhof na zkoušku deset let a pak ten institut zrušili. Dnes mají užší úpravu, než je náš již přijatý spolupracující obviněný. - To znamená ukazuje se, že my tu úpravu v zásadě máme do určité míry. - Ono to totiž, ačkoli se tím má bojovat proti korupci, paradoxně zakládá možnost vzniku korupčního prostředí.
Novinář se ptá: Jak to? Profesor Šámal odpovídá: Podle Pecinova návrhu státní zástupce rozhodne, kdo může být korunní svědek a kdo tak získá beztrestnost. Neříkám, že se někdo nechá korumpovat, ale hovoříme o organizovaném zločinu, ty tlaky na to budou. A nikdo toho státního zástupce nebude kontrolovat zvnějšku, neboť přípravné řízení je tajné.
Takže prosím, tolik citace, abych nemluvil pouze já a nebylo to vnímáno, že to je moje pouhé politické stanovisko. Tolik citace autora trestního zákoníku, který podepírá moje argumenty. Jinými slovy, budeme-li diskutovat dále na ústavněprávním výboru o podobě korunního svědka - já se tomu nebráním, opět avizuji, nejsem odpůrce korunního svědka - bavme se prosím o tom, jak umožnit soudu kontrolu korunního svědka. Jak umožnit soudu, aby byl ten, kdo o tomto rozhodne. Protože jinak nám zde může vznikat nebezpečí a opět otazníky nad tím, za jakých okolností byl někdo označen korunním svědkem, když přípravné řízení je tajné, když v zásadě státní zástupce není zákonem v zásadě nijak limitován, a může v zásadě tohoto označit bez toho, že soud do něj zasáhne.
Dámy a pánové, tolik tedy k tomu, co jsem řekl. Chci ještě říci, že se bavme i o tom, kdy má být korunní svědek použít. V návrhu je zaváděna nekoncepčně nová kategorie, kdy je horní hranice na všechny trestné činy, kde je horní hranice osm let. Bavme se o tom, proč zrovna osm let bylo zvoleno, když nový trestný zákoník pracuje s horní hranicí pět let a potom deset let. Já se tomu nebráním, osm let. Mně to je v zásadě jedno. Vždycky to je otázka politického, nikoli věcného rozhodnutí. Ale bavme se o tom, proč zakládáme další hranici v tomto směru.
Co považuji za také nebezpečné a chci to zdůraznit, je to, že nejenže zavádíme institut korunního svědka, který v zásadě do určité míry kopíruje právě ten spolupracující obviněný, a drobnou úpravou již existujícího spolupracujícího obviněného, to znamená, že bychom třeba mohli umožnit beztrestnost, by bylo možné dosáhnout v zásadě stejného efektu, který by měl větší ústavní a právní ochranu než to, co se zde přináší jako samostatný nový institut.
V čem je problém, a to tady chci zdůraznit, je novela, která upravuje již existující a mnou popisovaný institut spolupracujícího obviněného. Protože ta novela nejen že zachovává spolupracujícího obviněného a přináší vedle toho korunního svědka, ale existující institut spolupracujícího obviněného výrazně mění. A v tom také spatřují experti velký problém.
Jak jsem řekl, spolupracující obviněný funguje tak, že u všech závažných zločinů, to znamená horní hranice deset let, ale to je otázka politického rozhodnutí, pan ministr navrhuje pět let, o tom se můžeme samozřejmě dál bavit, umožňuje to, aby jej státní zástupce označil a soud toto případně zohlednil a snížil trest pod dolní hranici trestní sazby. Nový návrh, o kterém se bavíme, přináší obrovskou změnu, byť se jedná o jedno slovo, kdy je napsáno, že soud vždycky uloží trest pod dolní hranicí trestní sazby. To znamená nezohledňuje konkrétní okolnosti případu, zda je vhodné tak radikálně snížit trest, který bude nepřiměřený v tu chvíli. Ale soud vždycky musí zohlednit toto a musí dát trest pod dolní hranicí trestní sazby.
Já se nebráním tomu, aby v zákoně bylo napsáno, že soud zohlední, že musí zohlednit, ale uložit nezávislému soudu povinnost, že to vždycky musí být pod dolní hranicí trestní sazby, to mi připadá jako velmi nebezpečné. A poukazuji na posudek Šámala, který samozřejmě poskytl ústavněprávnímu výboru, kde je jasně napsáno, že takováto úprava je zkrátka v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Je tady konkrétně napsáno, že takováto úprava je v rozporu s článkem 40, s ústavní zásadou, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Protože tady modifikace toho soudu je samozřejmě velmi výrazná. Je to soukromý názor, Ústavní soud by třeba rozhodl jinak, ale avizuji, že je to minimálně sporné a minimálně je to k diskusi.***