(13.30 hodin)

 

Pan Pavel Varvařovský Paní předsedkyně, paní poslankyně, páni poslanci, předstupuji před vás tentokrát jako první, takže nemám představu, jak svoje vstupní řeči pojmou moji kolegové, ostatní nominovaní. Já si dovolím trošku se odchýlit od řeči, kterou jsem měl v Senátu a která snad i některé původně jinak naladěné senátorky a senátory přiměla k tomu, že mně dali svůj hlas. Hovořil jsem ne o sobě, ale hovořil jsem o stavu právní kultury a o úrovni právního vědomí u nás. Počítal jsem s tím, že přítomní si už do vzorce své představy o tom, kdo by mohl vykonávat funkci, kterou opustil bohužel pan dr. Motejl, dosadí, která osoba je ta správná. Poněvadž jsem se ve 14 dnech, které uplynuly od volby, dočetl o sobě ne vždy věci lichotivé, rád bych přece jen řekl něco o sobě.

Jak jistě víte, promoval jsem roku 1968 a byl jsem obyčejný podnikový právník. Soudcem jsem se stal v roce 1992, kdy mě oslovil dr. Motejl, takže ve svých 47 letech jsem složil soudcovské zkoušky a vstoupil jsem do justice, kde jsem byl kolegy, kteří tam byli již řadu let, přijat jako osoba ne vždy vítaná, bylo mi naznačováno, že nemám praxi v justici a co tam vlastně chci dělat. A já jsem jim na to odpovídal slovy svého dědečka, že je-li zem okupována cizími vojsky, slušný muž nedělá kariéru. Stal jsem se tedy soudcem v roce 1992 a v roce 1994 posledním, patnáctým soudcem Ústavního soudu. Byl jsem členem čtvrtého senátu za dobu jeho zasedání, byl jsem samozřejmě i členem pléna.

Za těch deset let, kromě řekl bych běžné práce, neboť Ústavní soud dostává ročně kolem 3500 podání, jsem se podílel jako zpravodaj na nálezech, které si myslím, že také byly bezprecedentní. Ale bezprecedentní není synonymum pro špatné. Bezprecedentní je nové, něco, co zde ještě nebylo. Takže náš senát např. učinil přítrž permanentnímu a opakovanému odsuzování lidí, kteří z náboženských důvodů odmítali vojenskou službu a jejichž počet trestných činů byl vlastně dán počtem povolávacích rozkazů. Bylo kolem toho spoustu křiku, zejména na Nejvyšším soudě, neboť tam seděli ti, co to předtím odsuzovali. Nakonec byl tento verdikt přijat a dnes už nikoho nenapadne, že to bylo špatně.

Byl jsem také tím, kdo inicioval zrušení několika ustanovení v občanském soudním řádu týkajících se správního soudnictví a následně jsem přesvědčil potřebný počet svých kolegů, že jsme zrušili celou část občanského soudního řádu týkající se tohoto soudnictví. Bylo to také bezprecedentní, ale troufám si tvrdit, že ústavní deficit toho druhu, že Nejvyšší správní soud byl od počátku v Ústavě, ale nebyl až do roku 2002 aktivován, že jsme také na tom měli svůj podíl.

Tolik tedy k mé kariéře ústavního soudce. Ač jsem mohl být soudcem do svých 70 let, odešel jsem pak do předčasného důchodu a považoval jsem za svou povinnost přednášet, psát, takže neztratil jsem se někam do temných hvozdů Drahanské vrchoviny. Existuje v této republice spousta lidí, které jsem učil, kterým jsem přednášel, kteří mi pochválili moji knížku o základech práva. Dělal jsem to, co jsem si od mlada osvojil ze čtení od Edmunda Burkeho, že největší chybu dělá ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co může udělat, stejně nemá cenu.

Takže po dlouhém váhání a přemlouvání jsem si dovolil navštívit Senát, říci své představy o tom, jak bych si asi já představoval - ani ne jak bych vykonával funkci veřejného ochránce práv, pokud bych byl zvolen, ale předložil jsem tomuto sboru svůj názor na právo, který říkám svým posluchačům, najdete to v mé knížce.

A velmi stručně teď to, co říkám stále - když tak mě, paní předsedkyně, přerušte, já mám hodinky, na které moc nevidím.

To první se vám nebude líbit. Tvrdím, že za nevalný stav právní kultury a právního vědomí můžou všechny tři složky moci u nás. Moc zákonodárná tím, že žije v přesvědčení, že jestliže něco v naší společnosti nefunguje, jak by mělo, je třeba nových zákonů, podrobnějších, kazuističtějších, popisnějších, což je blud ne nepodobný bludu některých ekonomů, že všechno jde naplánovat. Právo má být stručné. Právo nemají být rozkazy vládcovy dané momentální nahodilou potřebou, mají to být pravidla chování lidí, neboť právo k tomu je dáno, aby silnější nemohl všechno.

Pokud jde o moc výkonnou, nese svou vinu dogmatickou interpretací práva, interpretací, která nebere v potaz, že na konci aplikačního procesu by mělo být jakési spravedlnostní hledisko. Tedy ne že aplikujeme právo tak, jak jsme se jako děti učili ve škole doplňovat do vzorečků a pak nám vždycky paní učitelka nebo pan učitel říkali: "Až budete mít výsledek, děti, podívejte se na začátek, jestli je vůbec možné to, co vám vyšlo." Tak by mělo být zacházeno i s právem. Takže když jsem vzpomněl svoji ústavní kariéru, nebo kariéru ústavního soudce, byl to náš senát, který poprvé v podstatě v banální věci vyslovil tu známou latinskou větu: aequitas naturalis praeferenda est rigori iuris - tedy že přirozená slušnost, spravedlnost má mít přednost před strohostí práva.

A konečně jsem si dovolil jaksi trošku šťouchnout i do adresátů právních norem, tedy našeho obyvatelstva, poněvadž lidé často vytýkají nevykonatelnost práva, špatné zákony, špatné soudy, ale měli by si uvědomit, že aby právní stát byl právním státem, měli by začít sami u sebe. Každý by si měl sám sobě položit otázku, do jaké míry on ctí takové prastaré zásady, jako že smlouvy se mají plnit, že nikomu se nemá škodit a že každému má být dáno, co jeho jest.

Na konec mi dovolte říct jednu věc. Jak jsem měl možnost chvíli hovořit s ostatními nominovanými pány, každý z nás by nepochybně tuto funkci zvládl a vykonával by ji po svém. Moje představa jako toho času učitele je taková, že je třeba začít od hlav lidí. Moje představa je taková, že veřejný ochránce práv má být více vidět, více slyšet - nemyslím více než zesnulý dr. Motejl, který byl takovou osobou. Má říkat, co si myslí, má to být, řekl bych, jeho povolání a má být tím, kdo lidem poskytuje když ne šanci, že uspějí, alespoň pocit, že byli někým vyslechnuti, někým, komu nejsou jeho problémy k smíchu.

Takže mám-li to shrnout, nemyslím si, že my čtyři kandidujeme na funkci, která je mylná, falešná a zbytečná, poněvadž taková není žádná práce, která lidem přináší prospěch. A já nemám žádné pochybnosti o tom, že poskytování právní pomoci lidem, kteří nechtějí často k soudu buď proto, že tam nikdy nebyli, nebo proto, že to není jejich styl, nebo prostě proto, že nemají na kvalifikovanou právní pomoc, že taková práce je hodna úcty a měla by být svým způsobem brána jako služba lidem. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP