(9.20 hodin)
(pokračuje Rath)
Dámy a pánové, když se podíváte do historie, tak nenajdete obdobnou situaci. Požádal jsem ministra - premiéra Nečase, aby mi sdělil, kdy v posledních několika desítkách let došlo ke snížení - skutečně snížení - platů zaměstnanců ve veřejné sféře. Nutno konstatovat, že k tomu nedošlo snad nikdy, s výjimkou měnové reformy někdy v padesátých letech, kdy došlo k zásadnímu zásahu do majetkových poměrů občanů, především tedy zaměstnanců. Od padesátých let pak nedošlo nikdy k zásadnímu zásahu do platů a platy buď mírně rostly, nebo rychleji rostly, anebo stagnovaly.
Dámy a pánové, platy ve veřejné sféře, tedy ve sféře, kde pracují zdravotní sestry, a týká se to tedy zdravotních sester, ošetřovatelů, ošetřovatelek, lékařek, lékařů, policistů, hasičů, vědců, pracovníků ve školství, pracovníků v kultuře, čili obrovského množství lidí a jejich rodin. Dnes vláda přichází s tím, že poprvé v historii jim chce direktivně pro příští rok snížit platy. Přitom víme, že v řadě těchto oblastí pracují především vysokoškolsky vzdělané osoby. Čili je ne úplně fér, když někdo srovnává tu veřejnou sféru a říká: je tam o maličko vyšší průměrný plat než v té soukromé sféře. Tak za prvé, toto srovnání je trochu nefér, protože tam je jiná skladba a počet lidí s jinou vzdělanostní strukturou. Ve veřejné sféře je skutečně převaha vysokoškolsky vzdělaných lidí, zatímco v té soukromé sféře jich převaha není. Logicky vyšší vzdělání znamená, nebo by mělo znamenat, o něco vyšší plat. Samozřejmě není to absolutní, ale mělo by to tak do značné míry být. Tudíž platy ve veřejné sféře a v soukromé sféře, když srovnáváme stejné pozice a stejné vzdělání, tak dojdeme k závěru, že ta soukromá sféra má samozřejmě lepší platy. Pokud srovnáváte vysokoškolsky vzdělaného člověka, který pracuje pro soukromou firmu, a srovnáte vysokoškolsky vzdělaného pracovníka, například ošetřovatele, záchranáře, učitele, tak jednoznačně v této veřejné sféře ty platy jsou na stejných pozicích nižší. Přesto vláda přichází a chce tyto platy snížit. Tím pádem samozřejmě v té soukromé sféře vytváří určitou - v uvozovkách - příznivou konkurenci. Ona je příznivá pouze pro majitele soukromých firem, soukromých podniků, nikolivěk pro ty zaměstnance. Protože je jednoznačné, že i ten soukromý sektor velmi pečlivě sleduje vývoj platů na určitých pozicích, klíčových pozicích v tom veřejném sektoru. Protože schopných, vzdělaných, talentovaných a zkušených lidí nemá žádná země nadbytek. Žádná. Dokonce bych řekl, že Česká republika na tom může být ještě daleko hůř díky své minulosti než třeba Rakousko, Německo, Švýcarsko. Protože u nás spíše byla emigrace těch vzdělaných a schopných lidí, a to nejen emigrace před válkou, emigrace po roce 48, emigrace po roce 68, ale dámy a pánové, tato emigrace pokračuje i po roce 89. Má samozřejmě jiný rozměr, nemá často rozměr politický, ale má rozměr ekonomický.
Dámy a pánové, můžeme to vidět ve vědě. Můžeme to vidět ve zdravotnictví. Můžeme to vidět v oblastech, kde se objeví někdo velmi schopný - jako lékař, jako vědec. Takže tito lidé často navždy a nenávratně končí v zahraničí. Jen já z našeho promočního ročníku na medicíně znám několik mých kolegů, velmi talentovaných kolegů, kteří vystudovali v České republice, začali zde pracovat, a když viděli ty podmínky, jaké v medicíně a ve vědě jsou, tak se sebrali a odešli.
Dámy a pánové, ani jeden z nich se nevrátil! Všichni ti, co odešli, dneska mají špičkové pozice ve Spojených státech amerických a mají příjmy, které by tady neměli nikdy. Čili talentovaní, schopní lidé, kteří tady vystudovali vysokou školu, jednu z nejtěžších, medicínu, v podstatě záhy poté, co zjistili, že si naše společnost těchto lidí neváží, prostě odešli pracovat do Spojených států amerických. Dnes jsou tam úspěšní, mají za sebou velmi dobré výsledky a jsou navíc vlivní a bohatí. Za svoji práci, kterou tam dělají v medicíně a ve vědě. A není jich málo. Takto jsme mohli skutečně přijít o nejtalentovanější lidi, třeba z našeho promočního ročníku. Bohužel, moje zkušenost je taková, že toto se týká skoro každého promočního ročníku, a vždycky těch nejlepších.
Dámy a pánové, my jsme skutečně i po roce 1990 konfrontováni s ekonomickou emigrací. A není to takové jdu tam na zkušenosti a vrátím se. Jistě, řada z nich ano, bylo by asi neseriózní, kdybych říkal, že všichni, kteří odejdou do zahraničí, se nevrátí. Ale tvrdím, že 80 nebo 90 procent těch, kteří v zahraničí uspějí, uspějí v té konkurenci, se nevrátí. Čili ti nejlepší se k nám prostě většinou vůbec nikdy nevrátí a jsou pro Českou republiky ztraceni.
Dámy a pánové, já vím, že pravice k tomu často přistupuje velmi fatalisticky a říká: ať si jdou, vždyť my je vlastně nepotřebujeme, ať jsi jdou, když se jim to tady nelíbí, tak ať si odejdou. Víte, Česká republika je země, která nedisponuje žádným mimořádným nerostným bohatstvím. Nemáme naftu, nemáme plyn. Zlato a stříbro nám vytěžili už ve středověku většinou králové. Takže skutečně nemůžeme spoléhat na to, že z té země dobudeme něco mimořádného, co za draho prodáme a to nás bude živit. Nás mohou živit výhradně a pouze naše ruce a především naše mozky.
V dnešním světě se hovoří často o globální konkurenci. Dámy a pánové, globální konkurence není v tom, že zaměstnáme ve výrobnách tisíce dělníků za minimální mzdu, aby mohli konkurovat Číně, Indii, kde pracují třeba za dolar za den. To skutečně není cesta. To není ta konkurence. My nemůžeme konkurovat tím, že všem, kdo pracují, sebereme zdravotní, důchodové a sociální pojištění a dáme jim dolar na týden, nebo na den, spíš na den, a budeme říkat: teď jsme konečně konkurenceschopní vůči Číně, Indii, Vietnamu a dalším těmto zemím. To samozřejmě není cesta. Bohužel sleduji takové tendence, že především pravicové vlády jak v České republice, tak v některých dalších zemích takto uvažují a říkají, že konkurence je v tom, že budeme snižovat náklady práce. To znamená, přeloženo do normálního jazyka, budeme lidi zaměstnávat za čím dál tím méně peněz, budeme chtít, aby za těchto méně peněz víc pracovali, dáme méně do ochrany jejich zdraví, do ochrany jejich životů a do úrovně práce, ve které se nalézají. To není cesta, jak můžeme ve světě konkurovat.
Naší jedinou cestou, jak uvést zemi do dlouhodobé prosperity, jak udělat z České republiky bohatou zemi, a to by mělo být naším společným cílem - bohatou zemi z České republiky, dlouhodobě prosperující zemi můžeme udělat jen tím, že tady nejen udržíme naše schopné, vzdělané, talentované lidi, ale že dokonce některé budeme schopni získat ze zahraničí.
Ptám se vás, kdo půjde pracovat do našich vědeckých institucí, do našich kulturních institucí, do našeho zdravotnictví ze zahraničí, když ještě navíc ty naše už tak nízké platy ještě tato vláda chce snižovat. Samozřejmě sem nepůjde pracovat nikdo. Měli jsme období, kdy české zdravotnictví zachraňovali sestry a lékaři ze Slovenska. Já nevím, jestli to jste zaznamenali, milá pravicová vládo! Tato doba je už dávno pryč. Ze Slovenské republiky už sem prakticky žádní lékaři a žádné sestry nově neodcházejí. Naše zdravotnictví už nemá moc kdo zachraňovat. Výsledkem je, že na to vláda reaguje tím, že platy zdravotníků chce ještě snížit. ***