(12.20 hodin)
(pokračuje Váhalová)
Pokud by tento vývoj pokračoval, tak z České republiky by se mohl brzy stát čistý plátce Evropské unie. Hlavním cílem této vlády při jednání musí být maximálně prodloužit období, kdy je Česká republika čistým příjemcem. Pro rozvoj České republiky by bylo špatné, pokud by se to stalo v příští finanční perspektivě, ať už bude trvat sedm, nebo deset let. Mám obavu, že současná vláda k tomu má nakročeno.
Děkuji.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji paní poslankyni Váhalové. Prosím nyní pana poslance Jiřího Dolejše v rámci obecné rozpravy.
Poslanec Jiří Dolejš: Děkuji za slovo, paní předsedkyně. Máme dneska před sebou poměrně rozsáhlý složitý materiál a přitom připravenost Parlamentu k diskusi nad ním, troufnu si odhadnout, není příliš veliká. Promyšlenost případných závěrů, které jsou nám předloženy, pan zpravodaj tady pochválil, když řekl konstruktivní a uvážlivý přístup vlády, ale už z předchozího vystoupení tady slyšíme, že je tady celá řada otázníků. Nabízí se tady myšlenka, zda dnes schvalovat rámec mandátu vlády pro vyjednávání, které má teprve před sebou na základě této písemnosti, kterou jsme na poslední chvíli dostali.
Skutečností je, že Evropská unie skutečně po hospodářské krizi se může a také určitě jistým způsobem bude měnit a jistě by nebylo ani naším zájmem, aby se v Evropské unii snižovala solidarita a sbližování jednotlivých členských zemí. To ale znamená vyříkat si daleko základnější koncepčnější otázky, to znamená v jakou budoucnost s Evropskou unií my vůbec věříme, jakou unii bychom chtěli z dlouhodobějšího hlediska budovat. A tady si troufnu říci, že strategie Evropa 2000 je strategie, která v té obecně deklaratorní úrovni asi nesplňuje předpoklad, o kterém mluvil pan zpravodaj, že bude lepší a úspěšnější než Lisabonská strategie, která byla před lety schválena, následně inovována a bohužel stále s nulovým efektem naplňována.
Jestliže úroveň evropského rozpočtu je skutečně objektivně pouze doplňková, tak samozřejmě to souvisí s finančními toky, ale také s úrovní integrace až fiskální federalizace tohoto společenství, a evidentně tady buď na tuto otázku nemáme vyprofilovaný názor, nebo se této věci doslova bojíme. Souvisí to i s debatami, zda Česká republika má být z dlouhodobého hlediska čistým příjemcem, či čistým plátcem do systému, protože kromě rozsahu peněz, které dostáváme, resp. čistého salda, které by nám zůstalo, to souvisí také s ekonomickou úrovní, průměrem Evropské unie, s rozšiřováním. Je zřejmé, že kdyby se toto vázalo na určitý standard či průměr Evropské unie, tak to rozšíření dalších států, které jsou vesměs spíše chudší, tak by samozřejmě financování těchto standardů nebylo na evropské úrovni vůbec možné.
Jestliže dneska vidíme, že hospodářské politiky jednotlivých členských států Evropské unie narážejí na problémy asynchronní krize, asynchronního cyklu, jestliže vidíme, že rozbíhavost měnové a rozpočtové politiky nám dělá obrovské problémy, ale co nám dělá především problémy ve finanční stabilitě eurozóny, tak nám nestačí jenom odkaz na to, že se s paktem stability bude muset něco dělat, ale je třeba si říci, jestli nám jde o zpřísnění paktu stability, či nám jde o jinou konstrukci, tak aby to byl pakt stability a růstu a aby kromě sankcí tady byly i motivační prvky, které by dávaly šanci zemím, které se chovají finančně odpovědně.
Součástí těchto principů je také struktura, ideová struktura evropského rozpočtu. Tady se hovoří za prvé o možnosti redukce cílů. To nesouvisí s počtem operačních programů, to je jiná otázka, ale redukce cílů, a to si troufnu říci, že agregování jednotlivých oblastí by vedlo k větší svévoli bruselské byrokracie, popř. protože úloha Evropského parlamentu byla posílena od Lisabonské smlouvy, tak by se toto břemeno z formálního hlediska přeneslo na kolegy v Evropském parlamentu, kteří by si ale za této konstelace s tím těžko věděli rady.
Mezi priority, které evropský rozpočet má, samozřejmě dlouhodobě patří zemědělská politika. Já tady zemědělcům nechci vstupovat do jejich domény. Já si myslím, že lze říct pouze jediné, že by bylo vhodné, aby kromě reformy, případné redukce společné zemědělské politiky, aby konečně byly odstraněny diskriminace, které mezi starými a novými členskými zeměmi tady jsou a které i nadále bohužel působí, jak je možné vidět koneckonců i z debaty nad návrhem státního rozpočtu na rok 2011, kde jsme nenalezli dostatek prostředků na kompenzaci této diskriminace.
Ze strategického hlediska Evropa musí aktivně podporovat ty věci, které budou rozhodovat o jejich konkurenceschopnosti v globální soutěži. Proto je třeba připomenout, že pokud kolegyně tady hovořila o větší podpoře sociální dimenze z evropského integračního procesu, tak tady nehrozí renacionalizace, tady spíše hrozí něco jiného. Evropská unie z velké části sociální otázky nechává na úrovni národních vlád. Podstatná část států Evropské unie odmítá takové věci, jako je ratifikace Evropské sociální charty. Čili tento problém je daleko na vyšší úrovni, než bychom si přáli.
Na druhou stranu, možná že tady se s vládou shodnu, je třeba věnovat daleko více prostoru rozvoji efektivity společného evropského vědeckého a vzdělávacího prostoru. Ale opět je to jenom v rovině deklaratorních cílů. Pokud EU již před lety řekla, že chce podíl výdajů do sektoru vědy zvýšit na 3 % HDP, tak zůstalo u deklarací a Evropská unie je stále nejen za Spojenými státy, ale dokonce i za Japonskem a aktuálně dokonce i za Čínou. A efektivnost tohoto sektoru, opět silně zbyrokratizovaného, tudíž méně efektivního a nedostatečně napojeného na soukromé aktivity, protože dvě třetiny celého balíku peněz určeného do sektoru vědy měly pocházet z propojení vědy se soukromým sektorem, tedy s klíčovými evropskými firmami.
V jedné věci myslím lze nalézt společnou řeč, a to jestliže vláda je uvážlivá k návrhům na prodloužení onoho rozpočtovacího období na deset let. Já si myslím, že podstatu toto neřeší. Já myslím, že rozumné je, že toto období překračuje politický cyklus, a tím, že překračuje politický cyklus, tam vnáší tam určité prvky stability. Ale sedm let s tím, že po pěti letech by došlo k přezkumu alokací, tak si myslím, že je dostatečný prvek, který spojuje jak otázku stability, tak flexibility u dlouhodobého rozpočtového financování na úrovni Evropské unie.
Teď bych se věnoval problematice konstrukce konkrétních finančních toků, protože i zde si myslím, že není zcela ve všem jasno.
Myšlenka zjednodušení členského příspěvku je v obecné poloze nepochybně zajímavá, ale pokud to aplikuji na konkrétní návrhy, to znamená, že zrušíme zdroj, který byl založen, zdroj odvodu části DPH bez náhrady, pak se obávám, že pouhé propojení tohoto příspěvku s GNP by nebylo šťastné. Opět jeden shodný moment. Samozřejmě že i my bychom rádi, aby se už konečně vyřešil problém britského rabatu, ovšem tento problém právě souvisí s úspěšností reformy společné zemědělské politiky, protože tam jde o ty rozhodující peníze, resp. rozhodující diskrepance, a bez tohoto se asi nepohnou ani Britové, ale ani nám se nezadaří jako třeba Německu, Rakousku, Švédsku nebo tuším Holandsku, které si aspoň vyjednaly korekce k tomuto fenoménu. ***