(13.40 hodin)
Poslanec Jiří Paroubek: Dámy a pánové, přiznám se, že přistupuji trochu v rozpacích k mikrofonu, protože skutečně asi nejen já, ale řekl bych, že celá země nutně očekává vyjádření pana premiéra, které kdyby tady neřekl, kdyby jej k tomu nevyzval předseda poslaneckého klubu sociální demokracie, tak myslím, že z logiky věci je, že by měl vystoupit po té diskusi, která byla ráno, sám. Nicméně nestalo se, a jak říká klasik, římský klasik, mlčí, a tím tedy křičí. Myslím, že si to každý vyloží po svém, a zejména česká veřejnost.
Dámy a pánové, já musím reagovat na vystoupení ještě při druhém čtení a také částečně na vystoupení pana ministra financí teď, byť bylo velmi stručné, na vystoupení pana premiéra a pana ministra financí ještě při druhém čtení, protože prostě poslanci kromě podrobné debaty neměli tu příležitost, a v závěru se pokusím v určitém návrhu shrnout své vystoupení.
Myslím, že debata o rozpočtu na rok 2011 má v mnohém shodné rysy s jednáním o rozpočtu roku 2009. Ministerstvo financí a vláda tehdy, v závěru roku 2008, očekávaly růst hrubého domácího produktu 4,8 %, dopadlo to ale poklesem. Rozdíl mezi prognózou a skutečností byl 9 %. Do té doby Ministerstvo financí vždy odhadlo budoucí vývoj dost přesně. V závěru roku 2008 tedy rozhodovalo jinak nežli odborně, rozhodovalo politicky. Bylo třeba ukázat, že reformy tehdejší vlády přinášejí určitý výsledek alespoň na papíře. Když to nevyšlo, svedlo se vše na krizi, jejíž vliv se ještě při projednávání státního rozpočtu na rok 2009 ovšem popíral, bagatelizoval. Fantazírovalo se o ostrůvku uprostřed moře krize, tedy o České republice. Pak se ovšem ten ostrůvek začal rychle potápět.
Také pro rok 2011 Ministerstvo financí očekává růst hospodářský. Má otázka zní: Je to opravdu reálné? Vláda přistoupila ke škrtům ve výdajích státního rozpočtu. Vedle těch redukcí rozpočtových výdajů, které dávají smysl, jsou ovšem i takové, které nejen že smysl nemají, ony budou dokonce kontraproduktivní. Nemluvím jen o nesmyslnosti z politického hlediska. Tam je to věcí vlády, kam až chce dojít v sebedestrukci své pozice. Jsem politicky na druhém břehu, proto kvůli trvalému poklesu důvěry ve vládu pánů Kalouska a Nečase a ve strany, které vládu tvoří, plakat nebudu. Je to jen jejich věc, každý svého štěstí strůjcem. Jde mi ale o českou ekonomiku.
Ministerstvo financí a vláda očekává v roce 2011 růst HDP o 2,3 % a kladný deflátor HDP 1,3 %. Zapamatujme si tato dvě čísla. Znamenají růst hrubého domácího produktu nominálně o 3,6 %. To vše v situaci, kdy vláda sahá na mzdy veřejných zaměstnanců a chce je snížit o 10 %. Když tedy ne jejich průměrné platy, tak tedy jejich počty. Vláda je tak mezi Skyllou a Charybdou, z národohospodářského hlediska mezi špatným a špatným řešením. Hůře placení, či dokonce nezaměstnaní veřejní zaměstnanci a jejich rodiny nepochybně neposílí koupěschopnou poptávku v zemi. Pokles mezd veřejných zaměstnanců má povzbudit také zaměstnavatele v soukromém sektoru v odporu proti růstu platů jejich zaměstnanců. V každém případě očekávat růst spotřeby obyvatelstva jako jednoho z faktorů ovlivňujících pozitivně HDP může za této situace příští rok jen fantasta. Ke stimulaci spotřeby širokých vrstev včetně střední třídy nepřispěje jistě ani růst nejrůznějších výdajů, například na veřejné i jiné služby. Mám na mysli růst nájemného, doplatků za léky, růst poplatků za pobyt v nemocnici a další výdaje.
Jaká bude spotřeba vlády. Provozní výdaje státu se sníží. To jsme si již řekli. Dobrá. Ale co investice. Jasná odpověď zní, budou klesat. V oblasti dopravní infrastruktury to bude meziroční pokles o zhruba 35 miliard korun. Pracovníci stavebních firem budou mít méně práce, tisíce jich přijdou o práci vůbec. Stát nepočítá s investicemi ani v bytové výstavbě, v podpoře sociálního či komunálního bydlení anebo startovacích bytů. Prostě ničeho v oblasti výstavby.
Je otázkou také, zda se podaří změnit zásadním způsobem trend čerpání evropských peněz. Před týdnem jsem interpeloval pana premiéra. Ze 765 miliard korun, které Česká republika získala, je vyčerpáno, resp. proplaceno pouhých 660 miliard.
Investice do soukromého sektoru, jak se zdá, se nepodaří v příštím roce oživit ani náhodou. Zahraniční investice letos stagnují, těžko se podaří obrátit tento trend tak záhy. Dobrá, tak tedy zbývá jen export, a to díky oživení průmyslové výroby v Německu a snad i v celé západní Evropě. Problémem je, že oživení průmyslové výroby v Německu nemusí být ani dlouhodobé, ba ani tak dynamické, jak ukazovalo třetí čtvrtletí.
A teď se zastavím u zmíněného deflátoru hrubého domácího produktu. Podle Českého statistického úřadu měl v letošním prvním čtvrtletí hodnotu minus 1,7 %. Ve druhém minus 1,2 %. Ten deflátor hrubého domácího produktu pracuje se všemi cenami v ekonomice, nejen s těmi spotřebitelskými. Co z toho plyne. Ekonomika je v deflaci. Proč by mělo v tomto jevu, v tomto ukazateli dojít v příštím roce ke změně proti letošku? Zdá se, že euro je v krizi. To ale nemůže být dobrá zpráva ani pro českou korunu. A také dopad bezhlavého škrtání ze strany vlády, které stlačí ekonomiku dolů o více než, jak říká vláda, 0,7 %, Česká národní banka říká 0,8 %.
Jako všechno nepříznivé, co exekutiva dnes odhaduje, je i tento vliv podceněn. Co to bude znamenat. Hospodářský růst země se může po shrnutí dopadu jevů, které jsem uvedl, limitně blížit nule. Pokud tomu tak opravdu bude, v příjmech státního rozpočtu budou chybět desítky miliard a kýžený rozpočtový schodek 135 miliard se v příštím roce stane jen chimérou. Rozpočtový schodek se tak může dostat v příštím roce na úroveň roku 2010, tedy na zhruba 160 miliard, a může být ještě hůř. V příštím roce se dále významně sníží složená daňová kvóta na 33 %, tedy na jednu z nejnižších úrovní, ne-li nejnižší úroveň tohoto ukazatele v Evropské unii. Přitom je zřejmé, že relativně nejmenší problémy s konsolidací veřejných financí, s výší schodku státního rozpočtu mají po recesi skandinávské státy, zejména Švédsko i Finsko, tedy naopak země s vysokou složenou daňovou kvótou, s vysokými daněmi i odvody.
Vláda hledá v rozpočtu rezervy. Jak všichni víme, ve mzdách veřejných zaměstnanců, tedy v kapsách střední třídy. Vláda si takto obstará 6 až 7 miliard. Stejnou částku může ale vláda získat například daňovou progresí u poplatníků s nejvyššími příjmy. A to nemusí zdaleka znamenat progresi v té míře, jak je to obvyklé v zemích západní Evropy, tedy v jádru Evropské unie, nebo například ve Spojených státech a Kanadě. Anebo uvažovat kupříkladu o bankovní dani, z které, jak jsme se dozvěděli, Česká republika si vyžádala od Evropské komise výjimku, anebo o vyšším zdanění velkých společností s vysokými obraty, firem s vysokou tržní silou, které i v době krize v roce 2009 zaznamenávaly nárůsty zisku, tak aby vysoké zisky neodcházely ze země. Letos můžeme očekávat, že z republiky takto odplyne až 200 miliard korun. Ani jednou, ani druhou cestou se ovšem vláda vydat nechce. Vláda je takovým Jánošíkem naruby: bohatým nechce vláda ubrat ani trochu. ***