(12.10 hodin)
(pokračuje Šťastný)
V této souvislosti bych chtěl požádat nebo upozornit Sněmovnu také na to, že ať už laická, nebo dnes i odborná veřejnost dost dobře nechápe to, jakým způsobem by se mohl definovat ten takzvaný standard nebo nadstandard. A ti, kteří se tím zabýváme, tak možná i mezi námi existují různé varianty toho, jak k tomuto cíli, ke kterému budeme muset dříve nebo později dojít, a bez kterého se prostě neobejdeme, dojít. Já chci poukázat na to - zaznělo to třeba z úst paní poslankyně Emmerové - že máme definovat standard. Já chci upozornit na to, že úhradový standard, to znamená to, nad co pacient dostane vždy uhrazeno ze systému zdravotního pojištění, čili co nebude u lékaře zjednodušeně řečeno platit, se prakticky podle mého názoru definovat nedá. Je to dáno tím, že složitost lidského těla a složitost medicíny jako takové je tak obrovská a vývoj v oblasti technologií, zdravotnických prostředků, léků je tak rychlý, že nikdo podle mého názoru nedokáže v reálném čase vytvořit a upgradovat systém, který by neustále reflektoval na všechny tyto změny a neustále doplňoval a doplňoval a optimalizoval celý ten systém tak, aby bylo přesně taxativně napsáno, že tuto věc dostanete uhrazenou ze systému zdravotního pojištění.
Já na tuhle tu věc upozorňuji typickým příkladem. Už dnes může být stomatologie - dobře víte, že jsou velké debaty o tom, jak velkou část segmentu stomatologie vyřadit ze systému úhrad zdravotního pojištění, zda se ty bílé plomby ještě mají hradit, nebo nemají hradit. A teď si představte banální situaci, kdy po nějakém výkonu, který je vyřazen ze systému zdravotního pojištění třeba ve stomatologii, z ničeho nic pacient dostane nějaké komplikace, dostane zánět čelistní dutiny, následně bude pokračovat ta infekce, objeví se sepse organismu, bude muset být léčen antibiotiky atd. atd. Vy byste museli vydefinovat od toho, že tedy tu bílou plombu například, nebo následně možná i amalgámovou plombu, o kterých jsou velké diskuse, ten pacient sice zaplatí, ale také byste museli velice přesně popsat veškerou medicínu, která následuje v případě dalších možných komplikací nebo zdravotních situací, které nastanou. Já to vysvětluji velice polopaticky, tak aby to každý člověk mohl pochopit. A všichni dobře vidíte, že to prostě popsat možné není.
Jinou věcí, že odborné společnosti se dokáží usnést a v nějakém časovém horizontu - já tvrdím, že to bude mnoho a mnoho let, a ten proces bude permanentní, stálý a bude také velmi nákladný - tak dokáží definovat takzvané guidelines, dokáží definovat účelné postupy péče. To znamená, dokáží udělat určitý rámec pro to, na co pacient bude mít nárok. Jestli v případě například onkologické léčby, kdy ještě je účelné nasadit cytostatickou léčbu, kdy je ještě účelné nasadit třeba ozařování, kdy je účelné přejít na nějaký jiný způsob léčby, nebo třeba kdy už není tak tato věc účelná, kdy nemá už pacient žádnou šanci, aby mu pomohla, naopak mu způsobí další a další utrpení. A v takovém případě ten doporučený postup je spíše paliativní neboli udržovací léčba zaměřená třeba jenom na léčbu bolesti.
Takto je možné v každém medicínském oboru vydefinovat velice podrobné postupy. Ale upozorňuji, že toto není možné spojovat s úhradami a má to co dělat pouze s tím, jakým způsobem chceme tuto péči co nejlogičtěji, nejúsporněji poskytovat, a také v rámci standardů a postupů, které jsou k pacientům šetrné a které odpovídají současným poznatkům vědy a které jsou také účelné.
Takže v tomto ohledu se dostáváme k tomu, jakým způsobem skutečně má být ten úhradový standard stanoven. To znamená, jestli to má - těch možností je několik. Pokud opustíme možnost, že má zůstat veškerý systém zdravotní péče zcela hrazen ze systému veřejného zdravotního pojištění, a tuto možnost jsme prostě už dávno opustili a opustit ji budeme muset i nadále, tak budeme muset si vybrat.
Na jednu stranu je možnost volný trh. To znamená dát pojišťovnám možnost, aby v rámci určité transparentní soutěže nakupovaly péči u poskytovatelů zdravotní péče. Toto byl základ reformy Tomáše Julínka, který nezískal potřebnou politickou podporu, a i v současné době je vidět, že na úrovni Ministerstva zdravotnictví tento názor v tuto první chvíli, to znamená udělat volný trh v rámci nákupu zdravotní péče a zdravotně pojistných plánů na úrovni jednotlivých pojišťoven, prostě neexistuje.
Ministr zdravotnictví předložil návrh jiný. Pokouší se, zjednodušeně řečeno, stanovit standard tak, že jako základ vezme stávající sazebník úhrad a pomocí vyhlášky chce definovat to, co by byl placený nadstandard. Současně říká - z mého pohledu já v tomto bych o tom chtěl také diskutovat - jakým způsobem bude stanovena cena toho nadstandardu.
Tady se zjevuje v jednom paragrafu skutečně otázka cenové regulace. Zřejmě je tady snaha stanovovat jakési buď cenové limity, nebo maximální ceny. V tomto ohledu bych se spíše přikláněl, že pravicovým pojetím by mělo být tuto cenu nechat volnou a nechat zdravotnickým zařízením možnost, aby trh ukázal, jakým způsobem dále se bude celá věc vyvíjet, protože je evidentní, že pokud bude mít pacient plně hrazenou péči v tom základním, standardním rozsahu ze zdravotního pojištění, tak pak ty nadstandardy, například lepší typy čoček, lepší typy kloubů atd., si bude moct pacient doplatit. A tím pádem ta jednotlivá zdravotnická zařízení, v nich se cena jednotlivých ať už výkonů nebo materiálů logicky tržně upraví. A dokonce ten trh umožní klesnutí těchto nákladů.
Poslední věc. Já jsem skutečně přesvědčený, že budeme muset věnovat mimořádnou pozornost tomu, jakým způsobem takzvaný nadstandard, protože já osobně jsem přesvědčen s premisou toho, že standard definovat v rámci úhrad nelze, jak tento nadstandard vydefinujeme, kdo se bude podílet na jeho tvorbě a jakým způsobem bude stanovován. Já jsem přesvědčený, že pro první krůček, pro první krok někam za hranice toho, kde se pohybujeme teď, pro určitou míru politické stability a určitou míru možnosti ponechat tento systém z dlouhodobého hlediska funkční i pro příští vlády by bylo nejjednodušší a nejlogičtější nastavit jednoduchý model, který už jsem několikrát v minulosti popsal.
Ten model spočívá v tom, umožnit, aby odborné společnosti, plátci, tedy pojišťovny, a Ministerstvo zdravotnictví v dohadovacím řízení dohodli ty jednotlivé nadstandardy a takto současně se zdůvodněním medicínským a ekonomickým, tzn. co to přináší nebo bere v rámci medicíny a kolik se uspoří nebo naopak utratí ze systému veřejného zdravotního pojištění, byl takovýto návrh pravidelně předkládán k projednání poslancům. A teprve po několika letech jsme tuto věc mohli posunout směrem k vyhlášce Ministerstva zdravotnictví, čili k tomu, aby úředník jako takový mohl tuto věc předpřipravovat.
A chci upozornit, že pak já bych velmi vyžadoval, aby tento proces byl nastaven naprosto transparentně, protože nebudeme si tady nalhávat, že definice toho, který materiál je ještě hrazen, nebo výkon, a který není, bude předmětem obrovského lobbingu na úrovni ministerstva, protože je to nejenom obrovské politikum pro nás tady ve Sněmovně, ale je to samozřejmě velký byznys. To znamená, já bych si potom představoval, pokud by tato věc měla být postoupena opravdu na úroveň rozhodování pouze na úrovni vyhlášky na Ministerstvu zdravotnictví - a říkám, že tuto věc já si dovedu představit až za několik let - tak musí být doplněna i systémem transparentního výběru této věci. Čili v podstatě na úrovni veřejné soutěže.
Poslední věc, jestli mi dovolíte, je tato poznámka. Já jsem přesvědčený, že bychom se měli pokoušet hledat cesty, že bychom se měli pokoušet postupovat tak, abychom si říkali, co jde a jak to jde udělat, a ne co nejde. Jsem přesvědčený, že pokud se nám nepodaří se posunout o tento krůček dopředu, tak celá zdravotnická reforma nemůže být dále stavěna, protože toto je naprosto definice standardu a nadstandardu, respektive v té nadřazené míře nároku a nadnároku je naprosto elementární součástí proměny českého zdravotnictví. ***