(20.30 hodin)
(pokračuje Michalík)
Nejdřív se vytvoří krizový jev, ten se popíše, udělá se z něho životní problém. Vytvoří se strach ve společnosti, začnou se řešit problémy kolem toho, on se ten problém zveličí nabalí, a pak samozřejmě se hledá řešení, které většinou skončí tak, že příčinu tohoto problému, kterou způsobila úzká skupina lidí, nakonec bude řešit široký okruh občanů, vlastně všichni občané této země, i ti, kteří se na tom nepodíleli.
Celý ten slavný státní dluh, o kterém tady byla řeč skoro celý rok - 1,2, nebo dneska už 1,4 bilionu korun - nevznikl nějakou činností důchodců nebo nemocných lidí nebo řekněme v té sociální sféře. Tento dluh z více než z 50 % vznikl v bankovní sféře a ve finančních trzích. Tyto miliardy, stamiliardy, které vznikly činností pánů Kožených, Pitrů, Zemků a nevím, jak je nazvat, všechny ty machry finanční, kteří způsobili to, že tady padly stamiliardy na řešení a oddlužení bank, které byly před krachem.
Tento problém této úzké skupiny lidí ale nakonec bude řešen tím, že se sníží daně bohatým, a naopak se zavedou nepřímé daně všem ostatním. Takže vlastně to, co tady předvedl pan ministr Kalousek, že dluh 1,2 bilionu korun vlastně zaplatí každá babička, protože jí poslal 120 tisíc složenku. A takhle to on nadále chce řešit i v dalších případech.
Další, ministr přes důchody pan Drábek. Nejdřív se vytvoří fáma, mýtus, že chybějí zdroje, budou chybět ještě větší zdroje a že ty miliardy je třeba někde najít. Přitom první krok, který tato vláda udělala nebo prolomila, je to, že se zablokují nebo zastropují odvody nad 100 tisíc korun, čím vlastně ti nejbohatší už nad 100 tisíc korun neplatí do sociální sféry. A vlastně s vyhrocením tohoto problému se vyhrocuje i situace v řešení. A samozřejmě že problém budou řešit všichni důchodci v celém rozsahu naší společnosti.
No a nyní, když se dostanu k té zdravotní reformě, kterou má na starosti pan ministr Heger, tak o té tady mluvíme už deset let, že peněz ve zdravotnictví není dost, že chybějí. A zrovna tak u této problematiky jsme začali tím, že zastropujeme odvody do zdravotnictví. Dokonce se chystáme ty odvody snížit u "o-es-vé-ček", že se vlastně neřeší, anebo řeší velmi pomalu problém v lécích, že se neřeší, nebo řeší pomalu problém v nákupu přístrojů, v povolování licencí u oborů, které jsou nadbytečné nebo kterých je zbytečně moc. Že se neřeší nerovnoměrnost nebo nenormálnost některých platů mezi doktory, protože víme všichni, že léčebnou péči zajišťují převážně nemocniční doktoři, a ti jsou placeni špatně, s tím souhlasím. Ale těchto doktorů je polovina, zbytek jsou ambulantní a praktici. A třeba jenom u praktiků můžeme jednoduše spočítat, že tito páni doktoři, kterých je skoro šest tisíc, berou 1 500 korun na hodinu. Ještě jednou - 1 500 Kč na hodinu!
To jsou čísla, o kterých se mi zpočátku ani nechtělo věřit, že jsou možná. A jsou. A třeba jenom 50 tisíc korun těchto praktiků při šesti tisících počtu dělají 4 miliardy, nebo 3,6 miliardy za rok. A tyto problémy se neřeší. Hledají se zdroje v tom, že se zpoplatní pobyty v nemocnicích, zvýší se poplatky u lékaře. A zase problémy ve zdravotnictví zachraňují obyčejní pacienti, naše babičky, dědečkové a ti, kteří na to finančně nemají.
Takže prosím vás, chtěl bych jenom poukázat na to, že problémy, které vznikají ve státním rozpočtu, v penzijní reformě a ve zdravotnictví, které vznikly a způsobily je úplně jiné faktory, jsou řešeny tím, že se zatěžují a žádá se, aby tento problém řešili obyčejní občané, především ti, kteří jsou na tom finančně nejhůře. A to je podle mě špatně. A já si myslím, že takovýmto způsobem bychom pokračovat neměli.
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Děkuji. Další bude vystupovat pan poslanec Jiří Dolejš a připraví se pan poslanec Kováčik.
Poslanec Jiří Dolejš: Děkuji za slovo, paní předsedající.
Dovolte, abych po dlouhé diskusi osvěžil vaši mysl tím, že připomenu to podstatné na dnešní debatě. To totiž není o tom, jestli pracujeme v noci, jestli naše mysli už jsou tak umdlené, že občas nevíme, co říkáme. Naopak, tato debata se protáhla do noci proto, že chceme, aby když ne naši kolegové v pravé polovině sněmovny, tak aspoň lidé venku slyšeli, proč se tak vehementně bráníme tomuto prvnímu kroku ke komplexnějším reformám veřejných služeb, v tomto případě zdravotnictví, protože je to jenom předpolí dalších kroků, které významným způsobem mohou pozměnit v této zemi dosud ještě jakž takž ucházejícím způsobem fungující zdravotní péči.
Kolegyně Marková jako specialistka v tomto oboru již tady minulý týden navrhla zamítnutí tohoto návrhu. A já koncentrovaně ještě jednou zdůvodním, proč tomu tak je a proč se nedomníváme, že lze v přátelském duchu ve druhém čtení si vydiskutovat některé detaily, a že nemůžeme dospět do kýženého cíle.
Tady nějaký fine tuning parametrů, jemné dolaďování parametrů v nastaveném směru, prostě nemůže vést k úspěchu. Opozice prostě vnímá, že koalice je stižena selektivní hluchotou. Nevím, do jaké míry je to zdravotní, nebo politický problém, ale to, že nevnímáte debatu o alternativách, tak to je to, na co jsme chtěli upozornit. A to je to, o čem bych rád nyní mluvil.
První klíčový argument. V roce 1993, a to tu rozhodně nevládla levice, byl přijat, schválen ústavní zákon Listina základních práv a svobod. Ten v příslušném článku, tuším, je to článek 31, hovoří o právu na zdraví, a to slovy, která pravděpodobně všichni velice dobře znáte, tedy že máme nárok jakožto pojištěnci, jakožto občané na bezplatnou péči z veřejných prostředků a za podmínek stanovených zákonem. Ta slova "stanovených zákonem" jsou ta obezlička, na které se samozřejmě pravice celou dobu točí. Ale uvědomme si, co chtěl zákonodárce, tvůrce tohoto prvku ústavního pořádku, říci a dosáhnout, když takto formuloval jedno z klíčových lidských práv. No určitě nechtěl dosáhnout toho, že bude narůstat míra komodifikace, tedy zezbožnění péče o zdraví, že musíme zajistit určitou rovnost občanů, ať těch na dolní části sociálního spektra, nebo v jiné pozici, že zkrátka by měli mít rovnou šanci, aby o jejich zdraví bylo postaráno. A to samozřejmě komodifikace zdraví neumožňuje, protože se tam vnáší majetkový cenzus.
Jakým způsobem se tam vnáší ten majetkový cenzus? Druhá klíčová výhrada. Už tady bylo připomenuto, že tento návrh pouze - v uvozovkách pouze - nastavuje standard a nadstandard. Pro česky jednoduše uvažujícího člověka v podstatě to, co bylo v kraji zvykem, že je standardní, tak snižuje, a už to bude za peníze. A troufnu si říct, že i v oblastech, které nejsou rozmařilostí. To není v oblastech, že by si někdo nechal vyoperovat pihu krásy nebo trošičku přifouknout hrudník. Je to v oblastech, které skutečně jsou důležité pro důstojný život člověka a zejména v kategoriích, které se nemohou bránit, pro které toto zdražení je daleko citlivější než pro průměrného občana, natož pak poslance. Mám na mysli především chroniky a seniory. To jsou lidé, kteří jsou u lékaře bohužel pečení vaření, kteří dělají radost farmaceutickým firmám, protože ty lentilky chrupají jednu za druhou, a bohužel jim to leze daleko víc do peněz. ***