(20.50 hodin)
(pokračuje Kováčik)
To, co se nepodařilo vládě Mirka Topolánka, nyní prosazuje vláda Petra Nečase a vykonavatelem, i z mého pohledu je to určitý paradox, vykonavatelem se stal právě pan ministr zdravotnictví Leoš Heger. Přitom právě on jako jediný odborně způsobilý ministr této vlády by měl ze své dosavadní velmi úspěšné lékařské a manažerské praxe nejlépe vědět, jak napravit chyby a vyřešit dlouhodobé problémy českého zdravotnictví. Ale o tom už tady mluvil předřečník Jiří Dolejš. Nebudu to dále rozebírat. Ale jsem o tom skutečně přesvědčen, že to tak je.
Vládou představovaná zdravotnická reforma nectí ani Ústavu České republiky včetně Listiny práv a svobod, ani Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, ani Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Z těchto pro Českou republiku tak závazných dokumentů jasně vyplývá, že každý občan má právo na patřičnou, to jest úplnou a kvalitní zdravotní péči, která se poskytuje bez požadavku přímého zaplacení. Ústava České republiky totiž předpokládá její uhrazení z fondů veřejného zdravotního pojištění. Stát není oprávněn omezovat úplnost potřebné péče a je povinen stanovit pojistné veřejného zdravotního pojištění zákonem tak, aby patřičná zdravotní péče o všechny občany mohla být poskytována, samozřejmě hospodárně a pod dohledem zákona, a celá solidárně hrazena z fondů veřejného zdravotního pojištění.
Ministr zdravotnictví by měl při své práci nad případnou reformou přijmout tento základní právní stav za základní východisko. Jde o to, jednoznačně uznat fakt, že musí být poskytována úplná a kvalitní zdravotní péče všem bez sociálních a různých omezení a tak podobně. To v žádném případě není péče ani zbytečná, ani péče libovolně drahá.
Standard musí zabezpečovat a zaručovat úplnost a kvalitu, a ne ji omezovat. Z hrazení podle našeho soudu musí být vyloučeno jen to, co není léčení ani prevence. Ono totiž ta práce s tím standardem a nadstandardem může koneckonců dopadnout tak, že posléze se nějakou vyhláškou stanoví, že například ve stomatologické péči standardem bude použití kovářských kleští a všechno ostatní může být také nadstandardem, který si samozřejmě občan uhradí. To jsou rizika - já to schválně trošičku přeháním - ale to jsou rizika, která z toho mohou hrozit.
Velmi často jsme přesvědčováni, že se na takovouto zdravotní péči nedostává finančních prostředků, protože s rozvojem medicíny neustále stoupají náklady, a navíc jsme se dostali do období dopadů hospodářské a finanční krize. Ze závěrů mezinárodní konference věnované dopadům světové ekonomické recese na zdravotnictví, konané ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací a OECD v září 2010 v Rize, vyplynulo, že skutečně vyspělé země se s nepříznivými dopady této krize snaží bojovat i zvyšováním veřejných výdajů na zdravotnictví. Nepovažují ho totiž pouze za černou díru na peníze, ale chápou, že tyto investice do zdravotní péče se vyplácejí. Pouze zdraví lidé totiž mohou pracovat a tvořit hodnoty. Ćeská pravice ovšem vytrvale volí cestu spíše zaostalých zemí, kde výdaje na zdravotnictví kopírují vývoj ekonomiky a v době recese stagnují, nebo dokonce i klesají.
Zásadně je také nutné odmítnout dokola opakovanou lež, která se ale nikdy nezmění na pravdu, že jediným lékem na nemocné české zdravotnictví je spoluúčast pacientů a její navyšování. Jen tak se prý lze bránit nadužívání zdravotní péče. V zemi, kolegyně a kolegové, kde doposud stačilo pouhých 7 % HDP na vcelku efektivní zdravotnický systém, v podstatě ani nelze o nějakém nadužívání příliš hovořit. Já neříkám, že vůbec, abych nebyl přítomnými lékaři napaden, ale v tomto srovnání příliš. Přesto byly pod záminkou zneužívání zdravotní péče zavedeny tzv. regulační poplatky, které sice v konečném důsledku neregulují vůbec nic, ale částečně nahrazují samotnou vládou způsobený výpadek příjmů. Lékaři a zdravotnická zařízení si na příjmy z poplatků již zvykli a lékaři ústy České lékařské komory dokonce další navyšování některých poplatků vítají.
Je však naprosto jasné, že zatímco bohatým občanům, lidem s nadprůměrnými příjmy, poplatky nebrání v případném zneužívání zdravotní péče, mohou úplně stejné poplatky vytvářet pro chudší občany, pro nízkopříjmové skupiny obyvatelstva, docela zásadní překážky přístupu ke zdravotní péči.
Pokles hospodářského růstu se pro pravicovou vládu stal důvodem k omezování veřejných výdajů ve zdravotnictví. Typickým příkladem je naprosto chybné rozhodnutí nezvyšovat platby za zdravotní pojištění za děti, důchodce a nezaměstnané, tedy za tzv. státní pojištěnce. Přitom právě v platbách zdravotních pojištění existuje velká nespravedlnost a zvýšení plateb za státní pojištěnce slibovaly před volbami všechny politické strany včetně těch, které dnes občanům vnucují svoji verzi zdravotnické reformy. Zatímco za jednoho zaměstnance dostávají zdravotní pojišťovny více než 2 tisíce korun měsíčně, tak za státního pojištěnce pouhých 723 korun. Přitom stát platí pojistné za více než polovinu obyvatel České republiky, kteří většinou ne vlastní vinou, jsou to důchodci a malé děti, čerpají 80 % zdravotní péče.
Je třeba důrazně a opakovaně připomenout, že bezprecedentním způsobem zasáhly pravicové vlády negativně do rozpočtu zdravotnictví také zavedením stropu pojistného zákonem o stabilizaci veřejných rozpočtů, a tím připravily příjmy zdravotnictví o miliardy, cca o 8 až 9 miliard korun ročně. Takzvaný Janotův balíček sice zvýšil maximální vyměřovací základ u zaměstnanců ze čtyřnásobku na šestinásobek, strop byl tedy posunut z 86 na 100 tisíc korun, ale úplné zrušení stropu na pojistné by znamenalo podle kvalifikovaných odhadů přínos cca 4,7 miliardy korun.
Je neuvěřitelné, že i když se celkové ztráty ze systému zdravotnictví odhadují na 10 až 20 %, tedy až 20 miliard korun, tato vláda příčiny plýtvání, které je také velké, nijak razantně neřeší, aspoň v reformě o něm není příliš řečí.
Jaká konkrétní opatření učinila v boji s korupcí, předražováním nákupu zdravotnických přístrojů a stavebních zakázek, s neoptimální prostorovou alokací speciálních přístrojů a stavebních investic, s netransparentním obsazováním manažerských pozic a rozdělováním dotací, s falešnými recepty a tak dále a tak dále, se ptají právem i někteří novináři, ale především občané. Nevšiml jsem si, že by to příliš bylo účinné. O tom všem se sice hlasitě začalo mluvit pod tlakem vyvolaným vyhrocenou a někdy možná trochu kontroverzní akcí některých nemocničních lékařů Děkujeme, odcházíme!, ale nyní, nyní už je zase ticho po pěšině a zase je to vše schováno pod pokličkou.
Pro příklad uvedu, sice málo, ale přece jenom takové typické příklady, jenom několik málo. Nebojte se, zdržovat vás skutečně, ale skutečně nechci.
V červnu 2010 získala ve zúžené soutěži veřejnou zakázku na stavbu hybridního sálu v pražské nemocnici IKEM firma Phar Service a inkasovala za ni 23 milionů korun. Celková suma za angiograf, operační stůl, vestavěný operační sál a nutné stavební úpravy dosáhla 79 milionů korun. Přitom v Německu se platí maximálně 2,5 milionu eur a v USA 3 miliony dolarů. Celkovou zakázku získala zprostředkovatelská firma Hypokramed ve veřejné soutěži, ve které byla jediným účastníkem. Podle odborníků není ve světě zvykem, aby si nemocnice kupovaly přístroje nad 10 milionů korun přes překupníka. S největší pravděpodobností si tak tato firma přišla na možná pěkně tučnou marži, řádově desetimilionovou.***