(16.50 hodin)
Poslanec Boris Šťastný: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážená Sněmovno, nechci dále rozmělňovat tuto debatu argumenty, ale ježkovy oči přece - já nerozumím tomu, my bychom do zákonů tady neměli dávat věci, že když se dva lidi domluví, tak ty zákony jsou víc a rozhoduje úředník. Prostě jednoduše řečeno navrhovatel, a tím pádem tato Sněmovna, navrhla, že když se táta s mámou domluví, tak se domluví a soud to prostě uzná, protože jsou ti lidé způsobilí k právním úkonům, záleží jim na jejich dětech a vědí, co dělají. A my se snažíme tady říkat, že nějaký úředník, soudce ví něco víc, než ví rodina. Já si myslím, že to je špatně, a proto já jednoznačně podpořím sněmovní verzi. Děkuji. (Potlesk zprava.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Prosím paní poslankyni Janu Suchou.
Poslankyně Jana Suchá: Děkuji. Vážené kolegyně, vážení kolegové, občas slýchám: jsi na straně otců, nebo na straně matek. Já si dovoluji říci, a myslím si, že i za většinu poslaneckého klubu Věcí veřejných, že my jsme na straně dětí a jejich rodičů, nikoliv na straně otců nebo matek. Tento zákon nemá sloužit jako prostředek vydírání jedné či druhé strany. Tento zákon nemá ani soudům přikázat, co mají nebo nemají dělat. Tímto zákonem chceme po soudcích, aby více šetřili rodinnou situaci, aby více šetřili a zjistili si více informací, aby mohli co nejlépe rozhodnout, tak aby naše děti měly zachováno právo na oba rodiče a aby rodiče měli v podstatě rovné právo na přístup ke svému dítěti.
Setkávám se s velkým nepochopením tohoto návrhu zákona. Ráda bych uvedla, že v současné době je situace taková, že rodiče se dohodnou, praktikují střídavou péči, než přijde od soudu návrh na nařízení jednání, praktikují v pořádku, funguje to, děti jsou spokojené, pak dojde k soudnímu jednání a soudkyně se rozhodne přes to přese všechno, že dítě nedá do střídavé péče rodičů, ale dá do výchovy a výživy matce. Mluvím ze zkušenosti jako praktikující advokát v oblasti rodinného práva.
Tímto zákonem chceme zabránit libovůli soudců, ale nikoliv jim přikazovat, že nutně musí dát dítě do střídavé péče. Ten soudce bude pouze více hodnotit všechny okolnosti, zda jsou splněny podmínky pro to, aby dítě skutečně ve střídavé péči být mohlo. To znamená, vezmeme-li si tříměsíční miminko, že předpokládám, že nebude v zájmu dítěte, aby dítě pendlovalo od matky k otci, ale prostě dítě bude u matky zvláště v době, kdy matka dítě kojí. To samé, pokud by rodiče byli od sebe vzdáleni 100 km, asi není v zájmu dítěte, aby dítě 100 km pendlovalo třeba každý týden. A právě proto tam zůstává ten zájem dítěte, aby soudce pořád měl možnost zvážit všechny okolnosti a správně se rozhodnout především k dobru pro dítě. Děkuji. (Potlesk poslanců VV.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ještě připomínám, že jsme stále v rozpravě. Je tady ale přihláška paní poslankyně Wenigerové. Tu registruji. Prosím, to je další přihlášený do rozpravy. Prosím. (V sále je hluk.) Prosím o klid. (Předsedající zvoní.)
Poslankyně Jaroslava Wenigerová: Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové, v případě této novely jsem prošla cestou od stanoviska negativního ke stanovisku pozitivnímu. Co mě k tomu přivedlo? 21 tisíc dětí v dětských domovech, většina z nich má jednoho nebo oba rodiče. Několik tisíc dětí v kojeneckých ústavech. 90 % dětí při rozvodu je svěřováno matce a střídavá péče není doporučena či nařízena. 40 tisíc dětí u nás, to je oficiální číslo, neoficiální je větší, je dětí týraných. Jak bude fungovat tato společnost, jaké je klima v této společnosti, když říkáme, že rodina je základ, ale fakta jsou úplně jiná?
Proto podpořím tento zákon, protože zodpovědnost rodičů za to, jak své děti vypraví do světa, je neoddiskutovatelná, ale bohužel v mnoha případech, jak jsme zde uvedla na číslech, není naplňována. A tak jak je tato novela postavena, je i cestou k tomu, abychom mohli učinit něco pozitivního ve prospěch nikoliv rodičů, ale dětí.
Děkuji za pozornost. (Potlesk zprava.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ještě prosím. Samozřejmě, prosím, paní poslankyně, můžete.
Poslankyně Helena Langšádlová: Děkuji za slovo, pane předsedající. Zaznělo tady mnoho slov o tom, jakým způsobem mají fungovat rodiče, jak selhává rodina, jak by řešením bylo přijetí této novely zákona. Já jsem přesvědčena, že to není správná cesta. Jsem přesvědčena o tom, že vlastně každá situace, kdy musí vztahy v rodině mezi rodiči a dětmi řešit soud, zasahovat do nich stát, je selhání rodičů. A pokud tady bylo řečeno, že střídavá péče je možná za předpokladu, že rodiče budou kooperovat, za předpokladu, že rodiče se dohodnou, tak jsme přesvědčena o tom, že toto ti rodiče mají udělat, aniž by do toho zasahoval soud a aniž by vlastně své děti těmto experimentům vystavovali.
Střídavá péče. Já vím, že je na to mnoho rozdílných názorů, vím, že jsou zastánci, kteří budou říkat, že zájmy dětí, že budou moci děti být s oběma rodiči v pravidelných intervalech, převyšují negace, že dítě mnohdy střídá prostředí. Nicméně bych si vám dovolila přečíst stanovisko paní docentky Lenky Šulové, která dělala dlouhodobou studii na střídavou péči dětí v předškolním věku. V této studii uvádí: "Dítě, které vnímá své zázemí jako nejisté, přestává experimentovat, zkoumat, odpoutávat se, ale fixuje se v nejistém vztahu a zaměřuje se především na chování svých rodičů. Tedy rodiče, kteří střídavou péčí dítěti tento stabilní domov nabourávají, ohrožují nejen jeho socioemotivní vývoj, ale kromě jiného i jejich kognitivní dozrávání."
Já jsem přesvědčena, že tato forma péče o děti není vhodná a je mimořádně zatěžující. Děkuji.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Dívám se, jestli ještě někdo. Ještě vidím pana poslance Béma po paní poslankyni. Prosím.
Poslanec Pavel Bém: Pane předsedající, nechtěl jsem vystupovat, protože chci šetřit čas, ale slova mé předřečnice mě k tomu vyprovokovala. Já jsem vystupoval ve všech čteních návrhu novely zákona o rodině a předkládal jsem odborné argumenty, ze kterých bylo patrné, proč z odborného hlediska návrh novely zákona o rodině je cestou správným směrem.
Jsem lékař, psychiatr, rodinný terapeut a bohužel člověk, který se také 25 let musí zabývat rodinným právem. Když říkám musí zabývat rodinným právem, tak to říkám proto, že bohužel kdykoliv do péče o rozhodování o péči o dítě vstoupí soud, tak už je něco špatně, tak je to zrcadlo skutečnosti, že se rodiče nedokáží dohodnout. Kdykoliv do rozhodování o dítěti a jeho budoucnosti vstoupí soud, nastává situace, kdy dítě je triangulováno, je vydíráno, stává se poslíčkem mezi otcem a matkou. Nastává situace, o které tak přesvědčivě hovořila paní poslankyně v příspěvku těsně přede mnou.
Ale paní poslankyně, pokud se na vás mohu obrátit prostřednictvím pana předsedajícího, toto, prosím pěkně, platí nikoliv o střídavé péči, ale i o té, kterou vy hájíte. Čili váš dopis, respektive dopis odbornice na rodinné právo, na rodinnou terapii nebo na rodinné systémy by zrovna tak mohl být přečten kýmkoliv, kdo zde u tohoto řečnického pultu zastával názor právě opačný a zastával názor, který je obsažen v novele zákona o rodině.
Na závěr z pohledu dvacetipětileté praxe rodinného terapeuta řeknu jenom jedno jediné. My se zde dramaticky zastrašujeme. My drakonizujeme tento návrh zákona. My za ním vidíme příběhy dětí, které vlastně nikdy nenastanou, nebo možná nastanou, ale v té Gaussově křivce rozložení jsou extrémem. A jak víme, o extrémech je možné mluvit, ale nikdy není možné je brát jako statistický vzor. To jsou extrémy, kdy dítě chodí ve střídavé péči 14 dní do jedné školy a 14 dní do druhé školy. No přátelé, to je absurdní situace, která v reálném životě téměř nenastane. Takže věta na závěr. Kdyby všichni ti, kteří zastávali názor kritický k novele zákona o rodině, měli pravdu, tak já bych jim tady zatleskal. Ale v reálném životě, v reálné kazuistice, z reálných příběhů reálných lidí, reálných rodin a reálných dětí to prostě evidentně pravda není. ***