(12.00 hodin)
(pokračuje Konečná)
To de facto znamená, že pokud pan ministr zahraničních věcí v rozporu s mezinárodním právem, bez jakýchkoliv dalších znaků, které by měly určovat uznání samostatného státu, se rozhodne, že má pocit, že stát je ovládán někým, kdo ho ovládl násilím, někým, kdo tam navíc, na příkladech máme šanci vidět u příležitosti Kosova, prodává lidské orgány, nadále kšeftuje s drogami a přitom může být čelným představitelem státu, ale jenom proto, že tento člověk měl tolik prostředků a tolik vojenské moci na to, aby část území ovládl, tak náš ministr zahraničních věcí zcela jasně prohlásil, že tento stát Česká republika uzná.
Já už když jsem mluvila před dvěma lety o našem návrhu zákona, tak jsem ho obhajovala tím, že jsme otevřeli Pandořinu skřínku jako Česká republika. My jsme uznali Kosovo, uznala ho vláda České republiky proti vůli Poslanecké sněmovny. Tehdy byla poměrně jasná shoda Poslanecké sněmovny na uznání či neuznání tohoto státu. Bylo to jak v zahraničním výboru, tak na plénu této Sněmovny. Přes to všechno vláda na svém výjezdním zasedání v Teplicích, kde nebyli přítomni někteří ministři, mimořádně zařadila na jednání vlády bod diskusi, resp. usnesení o uznání státu Kosovo a toto uznání schválila. Bez rozpravy s orgánem, kterému je vláda podle Ústavy České republiky zodpovědná, to znamená Parlamentem České republiky.
Já opravdu, protože si myslím, že Kosovo i na mezinárodní scéně, a vy, kteří to sledujete, tak to určitě víte, otevřelo Pandořinu skřínku, mluví se o uznání dalších a dalších států, já bych byla velmi nerada, aby za Českou republiku ve věci uznávání státu mluvil člověk, který se domnívá, že ve chvíli, kdy ovládnete vojensky území, a tím pádem nad ním získáte moc, tak tento stát může Česká republika jako demokratická republika uznat. Mě to děsí a je to jeden z důvodů, proč jsme tento návrh zákona v opravené verzi - protože v minulém návrhu zákona byly věci, které po nás vláda chtěla upravit, my jsme je tedy opravili - předložili této Poslanecké sněmovně, a já vás prosím, abyste ho propustili do druhého čtení, abychom o něm nadále mohli diskutovat, protože si myslím, že se jedná možná o věc, která se tak úplně nedotýká vás všech, ale vy všichni jezdíte do zahraničí, a myslím si, že bychom my všichni měli chtít, aby Česká republika byla viděna jako normální země, ne jako stát, kde si rozhoduje člověk, který se domnívá, že válkou se dá získat vše. Děkuji.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Nyní má slovo zpravodajka a tou je pro prvé čtení paní poslankyně Jana Kaslová. Prosím, paní kolegyně.
Poslankyně Jana Kaslová: Děkuji za slovo. Vážená paní předsedkyně, vážené poslankyně, vážení poslanci, vláda zaslala své stanovisko poslancům dne 2. 6. 2011. Toto stanovisko k návrhu zákona o způsobu uznávání nově vzniklých států Českou republikou je negativní a já bych pouze krátce zdůvodnila proč.
Vláda vznesla zásadní výhradu k předloženému návrhu zákona z toho hlediska, že se návrh bezprostředně týká dělby moci mezi mocí zákonodárnou a výkonnou, a to tak, že zasahuje do stávající koncepce, podle které je moc výkonná mimo jiné odpovědná i za provádění zahraniční politiky státu. Vláda je přitom přesvědčena, že by takový zásah nebylo možné učinit prostým zákonem, ale formou zákona ústavního, který by přesně vymezil dělbu působnosti mezi oběma mocemi a vymezil rovněž případné kontrolní mechanismy. Vláda proto nesouhlasila ani s tvrzením obsaženým v důvodové zprávě tohoto návrhu, že stávající právní úprava otázku uznání států dostatečným způsobem neřeší, přičemž považuje předložený návrh zákona za nesystémový a věcně neodůvodněný.
Vláda také upozornila, že uznání států je aktem mezinárodního práva. Normy mezinárodního práva sice nestanoví přesně, který konkrétní státní orgán rozhoduje o uznání jiného státu, mělo by se podle něj však vždy jednat o některý ze státních orgánů, který má tzv. reprezentativní pravomoc, to je buď hlava státu, vláda nebo ministr zahraničních věcí. Z pohledu vnitrostátního práva přitom nelze opomenout, že vláda je ze své činnosti včetně provádění zahraniční politiky státu odpovědna přímo Poslanecké sněmovně.
I přesto, že diskuse mezi pravomocemi zákonodárné a výkonné moci je možná, samozřejmě tento návrh, tak jak je předložen, se domníváme, že je v rozporu s ústavou, a z výše uvedených důvodů podávám návrh na jeho zamítnutí. Děkuji.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji paní zpravodajce. Otevírám obecnou rozpravu. Pan poslanec Vojtěch Filip se hlásí jako první. Prosím.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji. Vážená paní předsedkyně, vidím pouze jednoho člena vlády, paní poslankyně, páni poslanci, návrh, který byl předložen, zdá se být znovu aktuální, a to z důvodu, který je zřejmý. V té době, kdy vznikal tento návrh zákona, šlo o Kosovo a Metochii, tedy dnes ještě zcela neuznaný stát, a dnes jde o vztah České republiky k Palestině.
Česká republika, potažmo Česká a Slovenská Federativní Republika už v minulosti po roce 1990 jednoznačně respektovala právo palestinského státu na samosprávu a podporovala v minulosti a zejména v době českého předsednictví v roce 2009 postup, který vedl k naplnění tzv. cestovní mapy, to znamená dohody mezi Izraelem a palestinskou samosprávou na uznání palestinského státu. Připomínám návštěvu tehdejšího egyptského ministra zahraničí v České republice ještě v prosinci 2008 před začátkem našeho předsednictví a připomínám návštěvu Mahmúda Abbáse, prezidenta palestinské samosprávy, který byl tady v době našeho předsednictví a navštívil jak vládu, Poslaneckou sněmovnu, Senát, tak prezidenta Václava Klauze, kde pozice České republiky byla deklarována velmi vstřícně.
A nyní, proč to na úvod celé říkám. Já zcela zásadním způsobem zpochybňuji stanovisko vlády, které je zamítavé. Stanovisko vlády je extra constitutione. Je mimo ústavu, protože Ústava České republiky říká, že Česká republika je parlamentní demokracií s nejvyšším postavením Poslanecké sněmovny a s odpovědností vlády vůči Poslanecké sněmovně. A jestliže vláda dvakrát za sebou se postaví proti celé parlamentní reprezentaci, postaví se proti tomu, jakým způsobem se tady tvoří i zahraniční politika, tak porušuje Ústavu České republiky.
Dovolím si citovat, vážení. Pokud mě chcete kontrolovat, můžete. Článek 43 Ústavy České republiky odst. 4 písm. a) plnění závazků z mezinárodních smluv a společné obraně proti napadení, účast na mírových misích - písm. b), atd.
Čili pokud jde o zahraniční politiku, tak samozřejmě vláda ji vykonává. Vláda stanoví a samozřejmě musí se v Poslanecké sněmovně odpovídat z toho, jakým způsobem bude dále postupovat v zahraničněpolitických věcech. A v tomto ohledu musím říct a připomínám, co vedlo tenkrát navrhovatele zákona k tomu přijetí.
Vláda České republiky zasedala na výjezdním zasedání v Liberci, vůbec neměla v plánu jednání o Kosovu a tehdy pan kolega Dalík přiletěl z Prištiny a náhle se zjevil bod uznání Kosova. V rozporu s tehdy všemi deklarovanými koncepcemi České republiky a vztahu např. České republiky k Srbsku či ostatním státům Balkánu, bývalé Jugoslávie, ať už šlo o závazky, které jsme tady říkali, např. delegaci z Makedonie, tedy z Bývalé federální (jugoslávské) republiky Makedonie, jak se oficiálně jmenuje tento stát vzhledem ke sporům uvnitř Evropy, Řecka a Makedonie. Stejně tak, jako to bylo při návštěvě Chorvatska nebo Slovinska. ***