(12.10 hodin)
(pokračuje Filip)
V tomto ohledu tedy nezbývá, než upřesnit to, jakým způsobem se postupuje při uznávání států, a nesouhlasím s tím, že to má být vedeno ústavním zákonem. Říkám, že tento zákon stačí. Pokud někdo usiluje o ústavní zákon, dobře, bavme se o tom, postupme to do druhého čtení a v ústavněprávním výboru, případně v té stálé komisi pro ústavu a parlamentní procedury v Senátu, jak se jmenuje orgán Senátu, posuďme, jakým způsobem se dál bude vyvíjet tato situace. Protože není s podivem to, že existuje spor ve výkonné moci mezi stanovisky prezidenta republiky a ministra zahraničních věcí? Není s podivem, že tedy jedna moc, výkonná moc, nepostupuje stejným způsobem v zahraničněpolitických krocích České republiky? To není vinou Poslanecké sněmovny. To je právě tím, že některé věci se přejaly ještě z dob působení federace způsobem, který neodpovídá současnému stavu na politické scéně ani současnému postavení ústavních institucí.
Jestli o tom nechcete diskutovat, jestli si myslíte, že je to zbytečná diskuse, osobně si to nemyslím. A nejsem sám, kdo si to osobně nemyslí, vzhledem k tomu, že může gradovat ten spor uvnitř výkonné moci a může dokonce nemít žádného arbitra, kterým v každém případě podle Ústavy České republiky Poslanecká sněmovna je. Můžete si samozřejmě schválit důvěru vládě, pokud máte většinu, můžete samozřejmě udělat i jiné kroky, ale stanovte tedy svou většinou skutečnou koncepci zahraniční politiky, abychom nemuseli číst na stránkách denního tisku, že prezident republiky se postavil na poradě s diplomaty proti - promiňte mi - tomu blábolu, jak bylo uvedeno, který zpracovalo Ministerstvo zahraničních věcí a který měl být koncepcí zahraniční politiky České republiky. Co to znamená, ten spor mezi prezidentem Václavem Klausem a Karlem Schwarzenbergem? Určitě to není spor o příští prezidentování, když Václav Klaus nemůže dál kandidovat. Je to spíše spor o to, jak vidíme postavení České republiky nejen na mezinárodní scéně, v OSN, případně v Radě Evropy nebo v orgánech Evropské unie, kde jsme členy. V tomto ohledu je jasné, že tady to zpřesnění je nutné, a vzhledem k těm dvěma excesům, které jsem vyjmenoval, dokonce nezbytné.
Takže vás žádám, vážení kolegové, abyste trochu odhodili ten svůj politický šat a stali se místo politiků také státníky a uvědomili si, že v České republice chybí určitý koncept toho, jak se budeme stavět k zahraniční politice jako Česká republika, tedy jako celek České republiky. Děkuji vám.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji. Máme zde další přihlášku do této rozpravy. Pan poslanec Jiří Paroubek má slovo.
Poslanec Jiří Paroubek: Dámy a pánové, já jsem pozorně poslouchal argumenty obou stran, které tady byly vzneseny a řeknu otevřeně - já budu chvilku hovořit jako bývalý premiér, myslím, že tu zkušenost z vás tady nemá nikdo, a pan premiér tady teď není, možná že by se mnou polemizoval, možná že by mně dal zapravdu, když řeknu v úvodu, že ten návrh zákona, tak jak je předložen, je samozřejmě nezvyklý a je to jakási kuratela zákonodárné moci nad Ministerstvem zahraničních věcí. Ale upřímně, pokud rozeberu oba případy - a já se nebudu zabývat Palestinou, tam myslím, že to nemusí být tak úplně zjevné ještě v tuhle chvíli a možná je na to ještě nějaký čas, nějaký týden nebo měsíc, na to uznání. Ale pokud jde o Kosovo, tak musím říct, že si to vláda a ministr zahraničních věcí zavinili sámi, že takovýto návrh zákona je sem předkládán.
Zdá se, a dneska to už vědí všichni, kdo to chtějí vědět, že ve vedení téhle země, myslím tím Kosovo, byli, či dokonce ještě jsou zločinci. To je vážné zjištění a pozoroval jsem, že jinak často se pohoršující česká diplomacie nad stavem lidských práv v různých zemích se nad tím nepohoršuje. Já jsem tím pohoršen. Myslím si, že uznání Kosova vytvořilo také nežádoucí precedens, a já nevím, jestli řeknu správně jména zemí, uvedu jenom dvě, které by se také mohly cítit odstrčené a které žádají o uznání své nezávislosti, své suverenity. Já bych to nepovažoval za vhodné samozřejmě, ale já to uvádím jako určitý precedenční případ. Mám na mysli dvě země mezi Gruzií a Ruskou federací, to znamená Abcházii a Severní Osetii. Proč jednoho uznat, druhého neuznat? Ale znova opakuji, že nejsem pro řešení ani jednoho, ani druhého, ani třetího, že by se měla uznat jejich nezávislost, že by se měly uznat de facto i de iure.
Nevím, zda pan ministr Schwarzenberg v tradicích své rodiny tuší, jaký význam má pro československou a českou státnost Trianonská smlouva, což zejména v souvislosti s dnešní politikou maďarské vlády, trošku zvláštní vlády, je nutné připomenout. Myslím, že České republice a jejímu ministrovi zahraničních věcí by mělo jít v každém okamžiku o garantování nedotknutelnosti hranic bývalého Československa, a tedy v tomto případě samostatného Slovenska, protože není žádný bližší stát pro nás, nežli je Slovensko. Možná že mi někdo řekne, že je takový jiný stát. Zaplať pánbůh, že jsme v rámci Evropské unie, protože tento problém by pravděpodobně při současné politice maďarské vlády byl mnohem větší, než ve skutečnosti je.
To znamená, my jsme udělali krok, resp. ministr zahraničních věcí, já se s tím stále ještě neztotožňuji a asi se s tím neztotožním, že vláda republiky postupovala jinak, nežli postupoval bratrský stát Slovensko. Nevím, jestli je to moudré i s ohledem na zvláštní status česko-slovenských vztahů. To znamená Slovensko neuznalo Kosovo, logicky, s ohledem na Trianonskou smlouvu, a Česko jej uznalo.
Návrh zákona tedy reaguje na způsob, metodu a styl vedení zahraniční politiky státu ze strany Ministerstva zahraničních věcí. Je z mého hlediska poněkud nezvyklý, byť se pan předseda Filip snaží o jeho zdůvodnění, a myslím, že argumentačně se mu to vcelku povedlo, ale Ministerstvo zahraničních věcí, bohužel, ve své politice určitou kuratelu potřebuje. Proto budu hlasovat pro tento zákon.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Tak to byl pan poslanec Jiří Paroubek a já se zeptám, kdo dále se hlásí. Pan kolega Ohlídal má slovo. ***