(1.10 hodin)
(pokračuje Velebný)
Ministr Kalousek toto varování však ignoroval. Stejně bohorovně a s nezájmem se k němu postavila vláda i celá koalice. Rozpočet tak vláda navzdory varování opozice postavila na právně vratkých základech. Nyní se nemůže divit důsledku svého hazardního chování. Zejména ministr Kalousek by se měl veřejnosti velmi důkladně omluvit za pokus protiústavně zdanit více než pět milionů účastníků stavebního spoření.
Ústavní soud se však opět důrazně postavil za ochranu čistoty legislativního procesu a práv parlamentní menšiny. Znovu potvrdil námitky ČSSD, že Nečasova vláda zneužila stav legislativní nouze, aby neústavním způsobem omezila práva opozice. Ústavní soud neuznal postup současné vládní koalice, podle níž vyhlášení stavu legislativní nouze odůvodňovaly mimořádné okolnosti a státu by v případě nepřijetí zákona hrozily vážné hospodářské škody. Jako nepravdivý se ukázal i argument vládní koalice, že opozice při projednávání zákona používala obstrukcí. V důsledku toho, že vládní koalice ignorovala demokratická pravidla legislativních procedur, došlo k tomu, že zákon nebyl přijat ústavně předepsaným způsobem.
Děkuji vám.
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Také děkuji. Dalším přihlášenou do diskuse je paní poslankyně Strnadlová. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Miroslava Strnadlová: Děkuji. Vážená paní místopředsedkyně, vážení páni poslanci, vážené paní poslankyně, dovolte, abych vás pozdravila v tuto netradiční dobu, a přeji vám dobrou a velmi netradičně strávenou noc. A vrátíme se tedy k zákonu o stavebním spoření.
Fakt, že by stavební spoření měly v budoucnu poskytovat i běžné banky, vyvolává zlost nejen mezi stavebními spořitelnami, ale pochybnosti mají i právníci. Nad porušováním ústavních principů se zamýšlí advokát Jan Tryzna. Nyní chce Ministerstvo financí umožnit, aby současné banky získaly oprávnění nabízet stavební spoření, avšak nevyžadovalo by se, aby byly splněny také podmínky, které musí splnit stavební spořitelny. Ty mají totiž ve srovnání s jinými finančními institucemi mnohá omezení. Na trhu stavebního spoření by tak vedle sebe působily dvě skupiny subjektů - stavební spořitelny, pro něž budou platit přísná pravidla týkající se nakládání s uloženými prostředky spořících klientů, a banky, pro které taková pravidla platit nebudou. Porušení principu rovnosti povede k diskriminaci a rizikům. Takové řešení se zdá z pohledu ústavního práva problematické, protože je evidentně porušován jeden ze základních ústavních principů, a to princip rovnosti. Banky nebudou tak omezovány ve svých investičních aktivitách, tím pádem budou schopné nabízet svým klientům do určité míry výhodnější podmínky než stavební spořitelny, jejichž činnost zůstane přísně regulována, a to bude stavební spořitelny diskriminovat.
Dalším negativním prvkem bude větší riziko ohrožení vkladů spořících klientů u bank. Ty se budou totiž moci pouštět do sice výnosnějších, ale zároveň rizikovějších investic. Žádná stavební spořitelna u nás dosud nezkrachovala, zatímco bank již několik. Problém je v tom, že prostředky na stavebním spoření jsou vázány na dobu šesti let. Před uplynutím této doby nemá klient možnost získat své úspory zpět bez sankcí. Nebude proto moci v případě, že se banka dostane do finančních potíží, své úspory rychle vybrat, jako je to možné například u spořicích a běžných účtů, a bude v takovém případě odkázán na plnění z fondu pojištění vkladů, jehož výše je však zákonem limitována. V praxi pak mnohdy klienti nebudou schopni rozlišit mezi výhodami stavebního spoření u stavebních spořitelen a u bank, takže lze očekávat, že budou preferovat výhodnější podmínky u bank, aniž by si uvědomovali větší riziko. To může vést skutečně k odlivu klientů od stavebních spořitelen směrem k bankám, a tedy k potížím stavebních spořitelen. Může být dosaženo přesně toho, čemu chce Ministerstvo financí zřejmě zabránit, totiž destabilizace celého sektoru stavebního spoření, zmaření investice a porušení pravidel rovnosti.
Otázkou také zůstává, zda je navrhovaná úprava slučitelná s mezinárodními závazky plynoucími ze smluv o ochraně investic a s evropskými regulemi. Stávající stavební spořitelny totiž musely splnit přísné podmínky pro vstup do odvětví, takže jejich vlastníci mohou považovat legislativní zásah za zmaření své investice. Narušena může být také rovnost pravidel hospodářské soutěže podle evropského práva. Zarážející je i to, že Ministerstvo financí usiluje o změnu právě a jen u stavebního spoření. Je to totiž oblast podnikání, kterou stále podporuje stejně jako u penzijních fondů či pojišťoven.
Podle právníka Tryzny by na tuto otázku mělo dát Ministerstvo financí přesvědčivou odpověď. Pokud by skutečně od roku 2015 měla nová právní úprava bankám nabízet stavební spořitelny (?), pak by měla pro banky v této oblasti platit stejná pravidla, která platí pro stavební spořitelny - končí svůj komentář právník Jan Tryzna.
Ke konci roku 2009 bylo ve stavebních spořitelnách po vázací lhůtě přibližně 314 miliard korun vkladů, což tvoří 75,7 % veškerých finančních prostředků. Dnes to činí již téměř 400 miliard. Jedná se o účastníky, kteří nečerpají úvěr, ale pouze spoří s tím, že své úspory pak mohou využít na jakýkoliv účel. Statistiky ovšem nepodchytí, že vysoké procento těchto úspor jde opravdu přece jenom na bydlení, i když ne třeba formou úvěru. Jde to přímo na platby cen bytů, vybavení bytů nebo rekonstrukce. Téměř pět milionů smluv dokladuje, že spoří prakticky všechny rodiny.
Nemůže obstát argumentace, že průměrná úroková míra u spořicích a termínovaných účtů činí dvě až tři procenta ročně, přičemž účastník stavebního spoření v současné době dosahuje efektivního zhodnocení prostředků dosahujícího téměř šest procent ročně. Ta dvě až tři procenta úroků v bankách spolknou neúměrné bankovní poplatky, které v České republice jsou téměř nejvyšší v Evropě, a neexistuje jiná nabídka, která by více motivovala střadatele spořit.
Nelze souhlasit ani dle Ústavního soudu s přípustností takzvané nepravé retroaktivity, která umožňuje restriktivně zasahovat do dříve uzavřených smluv stavebního spoření. Přijetím této úpravy občan ztrácí výhodnou možnost, jak zhodnotit své úspory, a stát možnost, jak alespoň touto cestou zmírnit dopady necitlivých reforem. ***