(Jednání pokračovalo ve 14.31 hodin)
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Vážené kolegyně a kolegové, budeme pokračovat v našem dnešním jednání. Prosím, abyste se dostavili do sálu. Jsme v obecné rozpravě. Dříve než se usadíte ve svých lavicích, tak vás ještě seznámím s dvěma došlými omluvami. Jednak se omlouvá pan poslanec Jan Farský ve středu 2. listopadu, to je dnes, od 19.30 do 21.30 hodin z pracovních důvodů, a dále se omlouvá Petr Nečas ze zdravotních důvodů z dnešního jednání od 18 hodin a potvrzuje omluvu z týž důvodů i ve čtvrtek 3. listopadu po celý den. Tolik k omluvám.
Nyní prosím, aby se slova ujal další přihlášený poslanec do rozpravy a tím je pan poslanec Stanislav Grospič. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Stanislav Grospič: Děkuji, paní místopředsedkyně. Vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi také pár poznámek k návrhu státního rozpočtu na rok 2012. Jestliže jsem minulý rok v souvislosti s návrhem státního rozpočtu použil slova, že státní rozpočet je vždy velké politikum, pak mám pocit, že pro letošní návrh státního rozpočtu to platí dvojnásob, a možná také, že by se dalo říci, že to je takové umění nemožného anebo jedno velké divadlo, které spočívá v imaginární hře čísel.
Já bych se chtěl vrátit na úvod svého vystoupení k jedné zásadní věci. Tady v předchozí diskusi i koneckonců ve vystoupení pana ministra financí Kalouska zaznělo, že čísla, na kterých je postaven návrh státního rozpočtu na rok 2012, zdaleka neodpovídají realitě a že s vysokou pravděpodobností, téměř s jistotou bude muset dojít k přepracování státního rozpočtu nejpozději koncem prvého čtvrtletí příštího roku. Je to v určitém kontrastu s realitou, která dnes je v České republice. Státní rozpočet se dá vyjádřit jednoduše čísly, příjmy státního rozpočtu, výdaji státního rozpočtu a schodkem státního rozpočtu. Na druhou stranu je zde také určitá veřejná služba státu a určitá společenská realita v České republice. A ta není příliš utěšená. V České republice je stále stabilní půlmilionová nezaměstnanost, stagnace a růst mezd se projevují v reálných příjmech obyvatelstva, průměrná mzda v celém národním hospodářství dosáhla za poslední sledované období 23 984 korun, medián této průměrné mzdy dosahuje necelých 20 000 korun a je určitým evergreenem už fakt, že téměř dvě třetiny zaměstnanců zdaleka na tuto průměrnou mzdu nedosahují. Co je však alarmující, že zatímco se ceny spotřebitelské zvýšily o 1,8 %, reálná mzda vzrostla pouze o 0,7 %.
Když si to dáme do kontrastu s onou nezaměstnaností, dáme si to například do porovnání s průměrným starobním důchodem, který dosahuje 10 520 korun, nebo to porovnáme k životnímu minimu v hmotné nouzi, porovnáme to s reálnou chudobou v České republice, kde není žádným tajemstvím, že téměř milion osob se pohybuje na hranici chudoby, další téměř milion lidí se pohybuje nad touto hranicí chudoby těsně, chudoba je vyjádřena dnes údajem 9 690 korun příjmu na osobu v domácnosti a téměř 300 000 osob nedosahuje ve svých měsíčních příjmech ani částky 6 219 korun, pak musíme dojít k porovnání s čísly státního rozpočtu a s odhady k jednomu závěru, že daňová reforma, reforma zdravotnictví, sociální reforma, důchodová reforma, příprava školného, které má zadlužit mladou generaci po celý život, nevyřeší ani avizovaná valorizace existenčního a životního minima a už vůbec ne čísla státního rozpočtu.
Je potřeba státní rozpočet také vidět v tom kontextu mlžení a hře ekonomických čísel a pojmů. My dnes velice často hovoříme o recesi, ale o recesi je možné z ekonomického hlediska hovořit jen tehdy, do té doby, než pokles HDP dosáhne úrovně plus jednoho procentního bodu ve srovnání s minulým obdobím, čtvrtletím nebo rokem. Je-li rozpětí pohybu HDP od plusu jednoho procenta k nule, nebo dále se pohybuje do záporu jednoho procenta ve srovnání s minulým obdobím, tedy čtvrtletím nebo rokem, pak lze hovořit o stagnaci ekonomiky. A je-li tento pokles HDP do minusu horšího než jedno procento ve srovnání s minulým obdobím, pak lze hovořit o krizi. Toto odbočení má svůj velký význam pro to, co se dnes děje ve světových ekonomikách a především ekonomikách zemí Evropské unie, pro Českou republiku, zejména Spolkové republiky Německo.
V této souvislosti velká krize, která vypukla v polovině září 2008, znamenala, že rok 2009 byl pro Českou republiku hluboce krizový. Propad HDP dosáhl minus 4,7 procenta, banky na to reagovaly okamžitě zastavením mezibankovních výpůjček a provozních úvěrů pro podniky. A nechci zde spekulovat, ale nemohu se ubránit přesvědčení, že vývoj, který současná hospodářská krize od roku 2008 dodnes potvrzuje, je do určité míry cílem velkých bank a jejich cílem právě bylo na této krizi zbohatnout koncentrací kapitálu.
V České republice máme takový učebnicový příklad, kterým byl právě sklářský a keramický průmysl. Ačkoliv tyto podniky v tomto odvětví měly objednávky na své zboží daleko dopředu, banky mu zastavily provozní úvěry, ale energetické podniky vyžadovaly své platby za energie, zaměstnanci své mzdy a většinou tito zaměstnanci své mzdy nedostali, nebo jim byly nakonec kráceny. Výsledkem bylo, že tyto podniky se hospodářsky položily, byly prodány jiným majitelům, část zaměstnanců byla propuštěna a výroba byla obnovena s tzv. vyšší intenzitou práce a především výrazná část pracovních příležitostí již nebyla obnovena nikdy. Byli to tedy banky a bankéři, kteří zorganizovali výměnu vlastníků.
Česká pravicová vláda pana Topolánka, v níž byli i dnešní předseda vlády Petr Nečas a ministr financí Miroslav Kalousek, se ukázala jako vysoce slabá. Neudělala nejen nic pro tyto podniky, ale neudělala nic ani pro reálný odhad státního rozpočtu na rok 2009. Deficit pro státní rozpočet roku 2009 byl potom rozpočtován optimisticky v oněch 38 miliardách korun, ale realitou byl schodek vyšší než 192 miliard korun. ***