(14.40 hodin)
(pokračuje Grospič)
Naskýtá se právě konsenzuální příklad s návrhem rozpočtu pro rok 2012, zda tento rozpočet je připravován odpovědně českou vládou, predikací Ministerstva financí, anebo je diktován zájmovými bankovními uskupeními Evropské unie, možná Spolkové republiky Německo a zcela určitě Mezinárodním měnovým fondem.
Když se vrátím ještě jednou do historie roku 2008, tak musím říci, že tehdy předseda vlády Petr Nečas ve svém úvodním slově - dnešní předseda vlády - neopomněl zdůvodnit úspěšná léta Topolánkovy koaliční vlády, myslím tedy rozpočet na letošní rok, z let 2006 až 2009, a především reformu veřejných financí z roku 2007. Ta podle něj výrazně přispěla ke snížení tehdejšího schodku státního rozpočtu. Jenomže realita Topolánkovy vlády, v níž seděl jak pan Nečas, tak současný ministr financí Miroslav Kalousek, byla mnohem tvrdší a právě z rukou současného předsedy vlády pocházela řada tvrdých sociálních restrikcí, na nichž byla reforma veřejných financí tehdejší vlády založena.
Uvedu pro připomenutí několik čísel. Hrubý domácí produkt v roce 2006 činil 6,8 % a dosáhl tento rok svého vrcholu. Od té doby prudce klesal. V roce 2007 činil 6,1 %, v roce 2008 2,5 %, 2009 4,1 %, a pokud pro rok 2010 hovoříme o velice mírném oživení ekonomiky, pak realita průběhu druhé poloviny roku 2011 už hovoří o zcela jiných odhadech. Státní rozpočet na příští rok je však predikován v optimistické hladině růstu, nad hranicí recese.
Hospodářská krize není zažehnána a právě na hospodářskou krizi a tzv. nadstandardní sociální výdaje se dnešní vládní koalice, její předseda vlády i ministr financí odvolávají, tak jak tomu bylo minulý rok. Proč asi, když podle jejich slov moudrá koaliční vláda pana Topolánka, jíž se účastnila jak Občanská demokratická strana, tak i řada poslanců TOP 09 v barvách KDU-ČSL i Strany zelených, nereagovala nijak na ekonomické ukazatele, které naznačovaly nástup hospodářské krize již v roce 2007, ani v roce 2008 nebo 2009, kdy propad HDP byl zjevný a růst nezaměstnanosti obrovský? Tato otázka v nás musí budit další otázku, proč současná vláda - Ministerstvo financí není schopno pod objektivními ukazateli propadu evropského hospodářství, zejména ekonomiky německé, reagovat na predikaci a přepracování rozpočtu pro Českou republiku na rok 2012. A zda z hlediska určité jistoty nevolí právě onu cestu, že je třeba schválit jakýkoli rozpočet, i nereálný rozpočet, který se výrazně promítne do sociální oblasti, ale je vázán na takzvané reformní zákony nové Nečasovy vlády. Podobně tomu bylo i u vlády Topolánkovy.
Je potřeba ještě zmínit, že tehdejší vláda Fischerova, která nastoupila jako vláda údajně úřednická a nestranná, se chovala vysoce pragmaticky a pravicově, nesplnila ani jeden ze svých vázaných slibů, kterými by měla omezit dopady tehdejších reforem. A lze předpokládat, že i současná Nečasova vláda bude pokračovat v prosazování svých asociálních reforem, které se výrazně dotknou zejména lidí s nízkými a středními příjmy, lidí chudých, lidí nezaměstnaných, lidí, kteří se potýkají se sociálním vyloučením.
Je varovným upozorněním, že těchto lidí v České republice reálně přibývá a že téměř 60 % domácností má vážné starosti, jak vyjít s běžnými finančními prostředky - od výplaty k výplatě, od jednoho příjmu k druhému příjmu. Do toho vláda přichází s tím, že jim zvyšuje daňovou zátěž daní z přidané hodnoty, reálně přijímá taková opatření, která povedou k dalšímu omezení růstu mezd a platů, i snížení sociálních dávek. Nastává také otázka, proč místo valorizace životního a existenčního minima vláda nesáhne raději k valorizaci a k navýšení reálné minimální mzdy a proč tolik otálí s rozhodnutím, jestli ono navýšení bude činit 400 nebo 500 Kč, a nechce zvýšit minimální mzdu alespoň na úroveň existenčního minima pro osoby v čtyřčlenné rodině.
V této souvislosti bych se chtěl zmínit také o tom, že právě návrh státního rozpočtu, přístup vlády v období Topolánkovy k hospodářské krizi a k stabilizaci ekonomiky a k aktivní podpoře zaměstnanosti a ekonomického růstu je varovným prvkem, protože v návrhu současného rozpočtu v oblasti politiky zaměstnanosti je hrubě podceňována skutečnost reality na trhu práce. Řešení problému nezaměstnanosti je předkládáno nikoli k posílení a zefektivnění aktivní politiky zaměstnanosti, ale restriktivními sankcemi vůči nezaměstnaným osobám.
Takovýto přístup je z pohledu Komunistické strany Čech a Moravy nepřijatelný, protože předložená čísla pro oblast státní politiky zaměstnanosti charakterizují realitu roku 2011. Chtěl bych tady říci, že přitom podíl aktivní politiky zaměstnanosti na HDP v České republice trvale klesá. Zatímco v roce 2008 činil 1,6 %, v 2009 pouze 1,3 %, v 2010 reálně stoupl a vzápětí pro rok 2011 klesl na 0,06 % a pro příští rok je navrhován ve výši 0,081 %. Nejenže tak nesplňujeme ani podíl vyspělých zemí Evropské unie, ale nejsme schopni bojovat proti černé ekonomice, černému zdanění, úniku peněz a reálné podpoře tvorby pracovních míst. Tím se opatření vlády v reformní sociální oblasti, v důchodové reformě, zdravotní reformě dostávají do začarovaného kruhu, které nemohou vyvést státní rozpočet ze schodku a ani zmírnit potenciální dopady hospodářské krize, jimž je v (nesrozumitelné) postavení české ekonomiky česká ekonomika vysoce vystavena, a nezbývá, než spoléhat pouze na proexportní opatření.
Chtěl bych se zmínit v této souvislosti ještě o jedné oblasti, která je z pohledu celého rozpočtu vysoce marginální, možná, okrajová. Prostředky na bezpečnost a ochranu zdraví při práci jsou trvale pozvolna snižovány. Zatímco pro loňský a letošní rok byly rozpočtovány ve výši 40 milionů, v porovnání s náklady celého státního rozpočtu, který se pohybuje v bilionech a miliardách, tak jsou snižovány poměrně - v uvozovkách - spravedlivě, jak bylo zdůvodněno v odpovědi na písemnou interpelaci ministrem práce a sociálních věcí panem Drábkem, na výši 32 milionů. Myslím si, že tím bude výrazně dotčena kvalita bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a ztíží se s tím reálný pohyb odborových organizací. Možná, že potenciálně má dojít k oslabení, z pohledu politiky vlády, postavení odborových organizací a roztříštění postavení zaměstnanců a oslabení jejich postavení na trhu práce vůči zaměstnavatelům. Ale zcela určitě to nemůže být politika opozice, a tím méně Komunistické strany nebo odborů.
Chtěl bych v této souvislosti říci, že návrh státního rozpočtu je skutečně imaginární hrou čísel a výsměchem reálné situaci v České republice. Vychází nejen z dalšího poklesu cenové míry přerozdělení a celkového zdanění ve společnosti, ale také zavádí podmínky pro zásadní privatizaci veřejných služeb a sociálních transferů, kterými chce tato vláda sanovat rozpočet a jistit především bankovní sektor. Z tohoto důvodu je jakákoli podpora navrženého státního rozpočtu z pozic Komunistické strany Čech a Moravy nepřijatelná. (Potlesk levé strany sálu.)
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Děkuji pane poslanče. A nyní dostává slovo pan poslanec David Šeich.
Poslanec David Šeich: Vážená paní předsedající, vážené dámy poslankyně, vážení páni poslanci, chci na počátku učinit tři nulté poznámky před svým vystoupením.
První se týká toho, že se cítím poněkud osamocen mezi opozičními poslanci, ale myslím, že je třeba říci několik pozitivních poznámek, aniž bych demonstroval prostou schopnost číst cizí text či reprodukovat cizí formulace, a myslím, že toho jsme byli svědky od včerejšího dne i dnešního dne od řady kolegů ze sociální demokracie i některých kolegů z KSČM. Takže myslím si, že je třeba několik takových slov učinit.***