(22.50 hodin)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Vy jste tady sloučili samozřejmě zákony, které tematicky spolu vůbec nesouvisí. Mně to připomíná, my tímto způsobem se dopracujeme k tomu, jak fungovalo Federální shromáždění před rokem 1989 Tehdy byla dvě zasedání za rok. Uděláme to, jak to kdysi bylo za socialismu - jedno jednání podzimní a jedno jarní. Tam si sloučíme debatu k bodům, každý si tam něco kvákne, stejně jako to bylo za těch socialistických dob, a pak se zase rozejdeme. Ale pak nemá cenu tady chodit každý týden! Jestli ten hlavní smysl, který tu máme jako demokratický parlament, že poslanec má právo si říci názor, je tady kvůli tomu dokonce voliči poslán. Já jsem za to tady jak placen, tak kontrolován, tak hlídán, a když to nebudu dělat, tak prostě tady zítra nebudu. V různých parlamentech světa se dělají obstrukce a filibustering. Ale já tedy nevím případ, který bych z poslední doby znal, ani si to nepamatuji z toho římského Senátu, že by to právo poslanci prostě někdo vzal. Řekněte, jestli vy takový případ znáte. Prostě obstrukce je dva tisíce let součástí parlamentní práce. Ale udělat to tak, že poslanci zacpete hubu, to je to, co říkám, že je návrat do těch komunistických dob. To potom skutečně udělejme jenom jedno jarní a podzimní zasedání a nemusíte opozici poslouchat vůbec Ale nehrajte si, že jste demokraté. A nemluvte o svobodě. Protože tohle žádná svoboda není!
A nejde jenom o mě, který tady shodou okolností mám právo mluvit, tak tedy mluvím, protože jsem jeden z mála, který ho má z té opozice. Zatím. (Veselost v sále.) Slyšeli jste kolegové, pokud se můj projev bude líbit, nebo vás bude nudit, tak je možná také můj poslední neomezený. Chápete, když mám právo ještě mluvit, tak mi dovolte, abych zvedl hlas za své kolegy, kteří mluvit už nemůžou. (Hlasy ze sálu.) Můžou, tím vaším oktrojovaným způsobem, dvakrát deset minut, jedna minuta a půl prostě na každý zákon. To je přece absurdní! To musíte uznat. Pokud nevěříte mně, tak vás nabádám, přečtěte si opravdu znovu ten nález Ústavního soudu. Nechci vám ho tady číst dohromady, protože má 40 stran a najdete tam pasáže, které se týkají toho, co jsem se tady z toho pokoušel vytáhnout jako hlavní, že legitimita zákona je dána prostě tím, že je tady diskuse, ve které se respektují pravidla. Jestliže vy ta pravidla porušíte, tak tím zpochybňujete tu legitimitu, dokonce ten zákon tím ztrácí tu oporu, kterou má v parlamentu získat tím, že je tady řádně diskutován.
A vy asi dobře tušíte, že pokud to uděláte takovýmto způsobem, tak to prostě Ústavnímu soudu dáme. Opřeme se o tyhle výroky, které tady jsou. Já úplně nerozumím tomu, proč říkáte no tak si to tam dejte. No dobře, ale jestli si přečtete tenhle nález, a jsem snad gramotný, abych rozuměl tomu, co tam je, tak Ústavní soud v tomto duchu vám prostě tyto zákony zruší také. Ale přece důsledky toho ponese vláda, tahle vláda, která žádnou vysokou legitimitu dneska nemá. V průzkumech veřejného mínění, které jsou tou jedinou orientací, kterou máme mezi volbami, to prostě vypadá, že ani vaše vládnutí, ani vaše reformy nemají slušnou podporu veřejnosti. A vy místo toho, abyste debatu začali činit ještě intenzivnější, abyste se veřejnost snažili přesvědčit, že reformy mají smysl, a to je taky vaše práce, tak místo toho omezíte čas téhle veřejné debaty ve Sněmovně. Takže tímhle se prostě váha, mandát toho, co tady schvalujeme, ještě dramaticky sníží.
Rozumíte, řada zákonů má účinnost od 1. ledna. My jsme tady kritizovali právě to, že v některých případech zpochybňujeme i to, že bude čas zákony uvést v život bez toho, že by to mělo poměrně dramatické důsledky. To byly věci, o kterých jsme chtěli mluvit v rozpravě. A vy celou tu situaci ještě vážně komplikujete tím, že dokonce ani nenecháte tady zaznít námitky, které měly v téhle debatě legitimně zaznít.
Mně to prostě připadá, že my jsme prostě země, která opravdu bohužel nemá žádné silné hluboké demokratické tradice. A právě součást těch nemocí po dvaceti letech od listopadu 1989 je, že nám to prostě najednou jako kdyby nevadí, že tady je prostě většina poslanců, kteří mají dojem, že se nic neděje. A nejde jenom o to, že i zítra můžete být opozičními poslanci, že i zítra budete podobně jako my chtít mít možnost vyjádřit se. Jde o to ctít principy, na kterých demokratický parlamentarismus stojí. Protože přece to je to, co patří k civilizované kulturní společnosti, že se politika bere vážně v tom, že se dodržují pravidla, na kterých politika stojí. A vy, aniž bych dlouze studoval jednací řád, nemůžete myslet vážně, když normální poslanec má v této Sněmovně na komentování zákona jeden a půl minuty, jak jste to vymysleli.
Rozumíte, kdybyste udělali to, že tam dáte - já nesouhlasím se sloučením rozpravy, protože nevidím žádnou logiku v tom, když sloučíte inspekci bezpečnostních sil se zákony sociálními a podobně, to je sloučení debaty, které jsem tady ještě nezažil, jestli vy si pamatujete, já jsem něco takového tady ještě nikdy nezaznamenal. Ale když už jste to udělali, tak jediné, co bych ještě chápal, kdyby poslanec měl odpovídající způsob dvacetiminutového omezení, to znamená dvacet minut krát počet zákonů. Kdybyste tohle udělali, tak ještě řeknu: máte jakous takous šanci. Jestli platí to, co napsal Ústavní soud, máte šanci se hájit. Ale pokud jste to udělali tak, jak jste to udělali, na jeden a půl minuty na každého poslance, jeden a půl minuty na každý zákon, tak skutečně nevidím prostor pro argumentaci. A já samozřejmě nemůžu předjímat výrok Ústavního soudu. To je jasné. Já pouze vycházím z toho, co vydal dosud. A udělal jsem pouze to, že jsem si to přečetl. Protože asi chápete, že jako opozičního politika mě zajímá, jak je definována role opozice, a ústavní nálezy chápu jako rozšířený výklad toho, co je v ústavě.
Takže vám říkám, já mám prostě mandát poslance a tento mandát, ta práva, která z toho mám jako poslanec tady se vyslovit k tomu, co vy předkládáte, já to mám nejenom před Sněmovnou, mám to před veřejností, ona to ode mě čeká. Já to mám tady povinnost dělat. Každý poslanec, když jde prostě o oblast, které se věnuje, tak by měl mít právo to tady říci. A vy mu dáte 15 zákonů a limit 20 minut - tak se s tím, chlapče, nějak poper!
Je to samozřejmě arogantní, tohle udělat. A já to tady pouze shrnuji. Nemám takovou ambici, že bych si představoval, že po tomto mém projevu si rozhodnete, že to revokujete, asi jste to zvažovali. Já jsem překvapen, že po dvaceti letech politická pravice, která tady tak dlouho mluvila o svobodě, má tak malé pochopení respektovat práva menšin, že jsou tady lidé, které znám, znám jejich životní příběhy, vím, že dokonce před listopadem měli možná pocit stejné frustrace, stejné beznaděje, jako jsem měl i já sám. A je pro mě takové absurdní, že se s vámi některými, byť jste v jiné politické straně než já, nejsem schopen domluvit na tom, že tohle je prostě návrat něčeho, co jsem si nikdy nepřál a nikdy si nedovedl představit po listopadu.
Chápete, to byla přece doba, kdy právě ti, co byli neprivilegovaní a nevyvolení, tak byli outsideři, hadry, na jejich názoru prostě nezáleželo. A já jsem se domníval, že důstojnost nové doby je v tom, že se bere vážně názor, který není špatný, jenom proto, že je jiný a že se to prostě respektuje. Parlament je ukázka toho, že platí, že svoboda prostě není jenom nějaký plakát. Svoboda je prostě to, že člověk může svobodně mluvit, veřejně se vyjádřit a říci ne, s tímhle nesouhlasím.
Já se obávám, že vy tohle právo likvidujete, aniž byste si kladli otázku, jestli v této době, v této chvíli, v této zemi není demokracie něčím, co také stojí za to chránit. Období krizí ekonomických takového rozsahu, jako je ta kolem nás, je také obdobím, kde je vlastně i demokracie a demokratické postupy ohrožovány. Víte, že roky 1929 a 1930 byly spojeny také s tím, že nastupovaly autoritativní politické strany. My jsme dneska v situaci, a pan ministr Kalousek o tom mluvil, že nevíme, jaký bude vývoj příštího roku. A dokonce to může být i horší než prognózy, které zaznívaly včera oficiálně od mikrofonu. To znamená v takovýchto podmínkách hájit principy demokratického fungování, takové komunikace s veřejností a před veřejností, kdy se prostě staráme o tu legitimitu toho, co se děje, kdy pokud přijímáme zákony, tak si prostě dáme tu práci, abychom to dělali řádně, tak, jak nám to demokratická procedura přikazuje. ***