(17.00 hodin)
(pokračuje Heger)
Máme tady před sebou spolehlivou síť klíčových nemocnic, které řídí především Ministerstvo zdravotnictví a kraje. Je tady menší množství nemocnic privátních. A i když se hodně mluví o redukci sítí, o potřebnosti, efektivnosti systému, tak rozhodně nikdo ty klíčové nemocnice nezpochybnil. Podobně jako se nezpochybňuje, a to myslím ani ze strany opozice, to, že tady musí být síť menších privátních nemocnic, nebo může tu být, a zejména, že to, co tady je z toho privátního zdravotnictví, že je tady vytvořena už z raných 90. let velmi rozsáhlá síť samostatných ambulantních privátních zařízení, která fungují celkem dobře, tak na tom musíme stavět, přestože je třeba počítat s tím, že je tu i možnost konkurence větších zařízení, která existují buďto spontánně z minulé doby, jako jsou polikliniky, nebo mohou vznikat, tak jako vznikají třeba dneska, dnes kritizované některé řetězce. Ale já musím říct, že jisté oživení systému a jistý pokus na zvyšování efektivity systému je tu také.
Dále je v plánu a můžete se to dočíst i ve vládním programovém prohlášení, že se budou naplňovat ideje férových úhrad a odměňování nebo plateb zdravotnickým zařízením ze strany pojišťoven, které by byly zkalkulované na základě skutečných nákladů.
Vláda jasně deklarovala, že nechce narušovat výši státních příspěvků do zdravotnictví, že chce, aby se zdroje našly uvnitř zdravotnictví, popřípadě, aby dále rostla - bylo řečeno o 5 % - individuální spoluúčast, a to s citlivým sociálním přístupem. Také veškeré návrhy, které byly nad rámec zvýšeného hospitalizačního poplatku, již byly vždy diskutovány se sociální klauzulí, a to velmi výraznou.
Jinak pokud jde o kritiku spoluúčasti v rámci platby za ošetřovací den, tam bych jenom řekl, že to je věc, která již v našich zákonech prošla a dnes v tom balíku zákonů o službách, který zde leží, to není věc, která by se tohoto balíku týkala, i když jakožto věc systémová je to nepochybně záležitost, která je klíčová a bude jistě předmětem diskusí do budoucna.
Další - z té reformy zdravotnictví další princip, na kterém je reforma postavena, je náprava odměňování zdravotníků tak, aby bylo férové, dále, aby zdravotníci obecně měli lepší podmínky pro svou práci, a to jak pokud jde o forenzní ochranu, tak pokud jde o kvalitu vzdělávání.
Cílem je samozřejmě zvýšit efektivitu systému, a to jak na straně poskytovatelů, na straně pojišťoven i celého provázaného systému, který se do značné míry dezintegroval. A při tom všem nejen posilovat úroveň zdravotní péče, ale také prevence a všech věcí, které slouží k budování populačního zdraví. Zejména bych řekl, že to, co vyplývá z té naší strategie, je definování a zajištění nároku pacienta na současné úrovni, nikoliv tedy na úrovni nějakého chudinského zdravotnictví, jak je často debatováno. A zároveň i regulovat rozvoj nových technologií tak, aby nebyl tak chaotický, jako byl v posledních deseti letech, kdy do zdravotnictví připlulo téměř 100 % peněz navíc a řada z nich skončila v technologiích, které nejsou dnes úplně optimálně využité.
Tím bychom chtěli zdůraznit, že role pacienta zůstává naprosto ústřední, je to role, kvůli které ten zdravotnický systém tady je, a vůbec si nemyslíme, že bychom se této roli zpronevěřovali. Abych uzavřel tu kapitolu naší strategie, se kterou se ten systém snažíme nerevolučně, ale spíše evolučně přebudovávat, je role pacienta. Do toho patří snahy o zajištění dlouhodobé péče a péče, která je na pomezí zdravotního a sociálního pomezí, která dělá dnes velmi výrazné problémy.
A teď prosím se budu snažit konkrétně komentovat jednotlivé pasáže kritické, které tady zazněly jak dnes, tak včera, a to jak ve vystoupení poslanců, tak včera i senátorů.
Zaznělo tu, že zákony zdravotnické mají své jisté pochybnosti, pokud jde o jejich ústavnost. Já musím říci, že ta ústavnost se netýká zdravotnických zákonů, ale týká se už těch, které vyšly ve Sbírce zákonů, a to je zákona č. 48 o veřejném zdravotním pojištění, kde jsou ty kritické věci, jako je nárok pacienta, a § 13, který prolamuje nemožnost si připlácet na jistý stupeň nadstandardu při poskytování péče. Zaznělo tu, že zákon nepřejímá komplexní pojetí péče, že nemluví např. vůbec o prevenci, tak jak tomu bylo v zákoně o zdraví lidu. To je prosím pravda, že to v zákoně o zdravotnických službách není, ale je to proto, že zákonodárství je rozděleno a ta služba je definována - nebo zákon o službách se zabývá opravdu jenom těmi službami a zákon o veřejném zdraví se zabývá všemi ostatními věcmi, které v sobě nesou nutnost spolupráce různých resortů, preventivních opatření, dozorů nad nimi apod.
Zákon o službách ani nesnímá zodpovědnost z Ministerstva zdravotnictví, které i nadále má některé dohledové úkoly, ale část toho dohledu se přenáší na kraje, které jsou ze své podstaty a ze svého zákona celky, které zodpovídají za část poskytování zdravotnictví, neboť stát to na ně přenesl. Ty dohledové úkoly, tedy na těch krajích, které jsou hlavními správními orgány pro registraci zdravotnických zařízení a dohled nad jejich činností, tak ty se na ty kraje samozřejmě z těch krajů neberou.
Jedna z velmi klíčových pasáží, o které se mluví relativně málo na to, jakou vzbudila obrovskou diskusi mezi právníky, je nová definice postupu lege artis. Já jsem se o tom snažil velmi komunikovat se zainteresovanou odbornou veřejností, jenom stručně tady zopakuji, že v té definici lege artis, definici, která se týká postupu zdravotnického pracovníka, je opravdu vyjmuto to, že ten zdravotník zodpovídá za všechno, a je tam pasáž, nebo jedna věta, že zodpovídá v rámci možností, které má. To se vůbec nedá interpretovat jako pokus o to snížit nároky pacienta. Ty nároky naopak jsou definovány vyšší v citovaném zmíněném zákoně 48, kde je nyní jasně řečeno, aby to mohlo být bez jakýchkoliv diskusí, že zodpovědnost za nárok, který ten pacient má, má zdravotní pojišťovna, nikoliv ten lékař, který péči musí poskytovat ,a může to být lékař, který má tu smůlu, že dělá ve špatné nemocnici, že ta nemocnice prohospodařila všechny peníze místo toho, aby je věnovala efektivně do péče, a pak ten lékař samozřejmě nemůže zodpovídat za péči, kterou mu ta nemocnice vnutí. ***