(19.30 hodin)
(pokračuje Bublan)
Ztráta solidarity je odcizení sama sobě, lidskému společenství. Jako takový vzácný příklad solidarity se uvádí událost v roce 1995, kdy svaz zaměstnanců ve Spolkové republice Německo uzavřel dohodu se svými zaměstnavateli o tom, že nebudou požadovat navýšení mezd, pokud zaměstnavatelé vytvoří 300 tisíc nových pracovních míst. A tak se také stalo.
Dalším principem je princip subsidiarity. Subsidium znamená podpora, pomoc v nouzi nebo pomoc při nějakém řešení. Je to ve vztahu k tomu, že se má ponechat svoboda pomáhat tomu, kdo k tomu má nejblíž. Tedy přesunout některé věci v našich poměrech na kraje, na obce apod.
Poslední princip je princip obecného blaha. Obecné blaho je víc než souhrn blaha jednotlivců, jak to chápe liberální společnost. Je to souhrn podmínek společenského života, v nichž mohou jednotlivci, rodiny, ale také sdružení snadněji dosáhnout lepšího života. Sem patří právní řád, sociální zaměstnanost, pevná měna a další atributy vyspělé společnosti.
Ještě než se dostanu k těm jednotlivým encyklikám -
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Já vám, pane poslanče, pustím ještě jednou stopky. Byl tady ještě s faktickou poznámkou přihlášen pan ministr Drábek, tak jestli ho chcete - ne, to byl omyl. Takže pouštím vám ještě jednou vašich 10 minut.
Poslanec František Bublan: Děkuji. Než se dostanu k těm encyklikám, připomenu konec 19. století, kdy se stala jedna událost, která zasahuje do českých krajů. Tehdy, v roce 1883, kníže Karel Jindřich z Löwensteinu pozval na svůj zámek v Boru u Tachova 14 významných sociálních myslitelů z Čech, Německa, Rakouska, Švýcarska a Vatikánu a vypracovali dokument o sociální otázce, který vstoupil do dějin jako Borské teze. Na svou dobu - byl to skutečně konec 19. století - to byl velmi výbušný dokument, který se zabýval zákonnou úpravou pracovní doby, spravedlivou mzdou, dělnickými komorami a dalšími sociálními opatřeními. Tento dokument byl možná i trošku základem k té první sociální encyklice, která vznikla v roce 1891. Vydal ji Lev XIII. a její název je Rerum novarum. Začíná to: "Dychtění po novotách již dlouho zneklidňuje státy. Bylo proto přirozené a nezbytné, že se snaha o změny přesunula z oblasti politiky na příbuzné pole hospodářské."
Uvedu tři teze z této encykliky:
Církev bere na vědomí, že průmyslovou revolucí vzniká nový typ společnosti, který od ní žádá, aby v ní byla přítomna novým způsobem. Její sociální učení bude muset odpovídat této nové skutečnosti a církev bude muset vybudovat nové formy sociální akce, které budou odpovídat novým formám vykořisťování.
Církev bere na vědomí, že v moderní průmyslové společnosti vzniká na jedné straně na základě výrobních prostředků nesmírná moc a na druhé straně obrovská závislost dělnické třídy na této moci. Zde je zapotřebí zesílit moc státu ve smyslu právním a sociálním.
A třetí teze: Protože však církev má spoluodpovědnost za člověka, nemůže ho nechat napospas jenom státu, ale požaduje spoluodpovědnost ode všech, kdo se účastní hospodářského procesu.
Tak to bylo 1891. A po čtyřiceti letech, tedy v roce 1931, v době světové hospodářské krize, vydal Pius XI. další sociální encykliku, která se nazývá Quadragesimo anno, tedy po čtyřicet letech od té první, a zde můžeme opět číst podobné teze.
Ta první je: Je chybné odtrhovat od sebe hospodářskou činnost a mravní řád, jako by byl hospodářský řád na řádu mravním nezávislý.
Stát má detailně určovat majetková práva a povinnosti a uvádět je do souladu s potřebami obecného blaha.
A ta třetí: Příjmy, které člověk nepotřebuje ke slušnému životu, nemůže používat podle své libovůle a podle svých choutek. Křesťanství velmi přísně zavazuje bohaté lidi k solidaritě.
Teď se dostávám k encyklice Jana XXIII., která byla vydána v roce 1963. Jmenuje se Pacem in terris. Je pravda, že tento název byl u nás trošku zneužit sdružením katolických kněží, nicméně ta encyklika vznikla v době světového válečného konfliktu, který mohla způsobit kubánská krize a kterému se na poslední chvíli podařilo zabránit. Je adresovaná všem lidem dobré vůle a má silná sociální podtext. Klade důraz na demokracii, na lidská práva a opět zdůrazňuje obecné blaho jako nezbytnou podmínku míru a sociálního smíru.
Součástí II. vatikánského koncilu byla i pastorální konstituce, která se jmenuje Gaudium et spes. Ta je nesena jednou myšlenkou, že na prvém místě je člověk a jeho důstojnost. Dovolím si jednu citaci: "Důstojnost lidské osoby je třeba mít v úctě i v životě hospodářském a společenském, protože člověk je přece původcem, nositelem a cílem. Mnoho lidí je však vedeno zájmy téměř výhradně hospodářskými, a proto hospodářský rozkvět mnohdy nemírní sociální nerovnosti, často dokonce vede k jejich zhoršení. Technický pokrok je třeba podporovat, nikoli však kvůli zisku a nadvládě, ale kvůli člověku."
Dostáváme se k oblíbenému pontifikátu Jana Pavla II., který vydal tři sociální encykliky. Ta první se jmenuje Laborem exercens. Ta je trošku povýšena nad tím, že neřeší pouze problémy chudých a sociální nespravedlnost, ale zabývá se lidskou prací. Jan Pavel II. říká, že práce je pouze lidská práce, nikoliv výkon strojů. Myslím si, že to je docela podstatná myšlenka. Důstojnost lidské práce netkví v jejím objektivním, nýbrž subjektivním rozměru. Odsuzuje to, že se na trhu práce s člověkem zachází jako se zbožím podle zákona nabídky a poptávky. A solidaritu pracujících označuje Jan Pavel II. jako sociální odboj a uznává při narušení solidarity oprávněnou sociální reakci.
Další encyklika, Sollicitudo rei socialis, Starost o věci sociální, se zabývá lidským rozvojem a mluví o tom, že nespravedlnost ve světě pramení nikoli z majetku jako takového, majetek není zlem, ale zlo je v tom špatném rozdělení majetku.
A ta třetí encyklika, Cetensimus annus, tedy Stý rok, ta vznikla ve stém výročí - památka na tu první encykliku, která byla vydaná v roce 1891.
Já bych ještě v tom zbylém čase připomenul to, že nejde jenom o tyto encykliky, ono jich bylo více, ale jsou zde i sociální pastýřské listy našich sousedů. Třeba rakouských biskupů, biskupů Anglie a Walesu a biskupů evangelické církve v Německu.
Rakouští biskupové říkají, že uspořádání hospodářského procesu nepřísluší na prvním místě státu, nýbrž iniciativě jednotlivce a společenských skupin. Právo na osobní vlastnictví a hospodářskou iniciativu patří k lidským právům. V hospodářství nejde jen o zajištění zboží a služeb, ale podstatně o spolužití lidí. Sociální uspořádání výrobního procesu patří proto k ústředním úlohám lidsky spravedlivého hospodářského řádu. ***