(20.10 hodin)
(pokračuje Böhnisch)
Odborná veřejnost navrhovala změnit zásadně § 35 ve všech odstavcích, přičemž vycházela z dosavadních zkušeností s cílem zjednodušit zdravotnickým pracovníkům situaci tím, že by se u osoby starší 15 let předpokládala způsobilost udělit souhlas se zákrokem či zákrok odmítnout. Tento model vychází z osvědčených úprav v zahraničí. Rovněž český zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, obsahuje úpravu na tomto principu, když u nezletilých ve věku 16 nebo 17 let umožňuje rozhodnutí o provedení potratu i bez vědomí a souhlasu zákonných zástupců. Podobná úprava by měla být převzata jako obecné pravidlo s tím rozdílem, že obecně bude akceptovatelnější hranice 15 let věku vzhledem k tomu, že je v rámci právního řádu již zavedená. Výjimkou by byl případ, kdy nezletilý nemá rozumovou a volní vyspělost posoudit význam a důsledky určité zdravotní služby. V takovém případě rozhoduje zákonný zástupce a názor nezletilého se zjistí a případně se k němu přihlédne.
V případě konfliktu názoru dvou rodičů, nebo rodiče a nezletilého, či opatrovníka a osoby zbavené způsobilosti by zákon neměl přenášet rozhodovací pravomoc na nově ustaveného opatrovníka. Při úkonech, u kterých hrozí nebezpečí poškození zdraví, by měl rozhodovat soud, který situaci nezávisle a kvalifikovaně posoudí. To vychází ze zásady, že nestačí pouhý souhlas opatrovníka, aniž by se zkoumala faktická způsobilost porozumět zdravotní službě a souhlas udělit, jak ji formuloval Evropský soud pro lidská práva.
Návrh zákona také zavádí bezprecedentní možnost provádět očkování i bez souhlasu, či dokonce proti vůli pacienta nebo jeho zákonných zástupců. Takové výrazné omezení svobody pacientů nebylo možné ani podle staré úpravy, která umožňovala nucenou péči jen při bezprostředním ohrožení pacienta nebo jeho okolí. Návrh je také v rozporu s právním názorem Ústavního soudu i doporučením vládního Výboru pro lidská práva a biomedicínu. Úprava prakticky znamená, že lékař může beztrestně a bez předchozího upozornění do pacienta vpíchnout vakcínu, která se dostala do vyhlášky Ministerstva zdravotnictví. § 38 odst. 7 ve znění, cituji: "Bez souhlasu pacienta nebo zákonného zástupce pacienta atd. lze poskytnout též jiné zdravotní služby, stanoví-li tak zákon o ochraně veřejného zdraví." měl být z návrhu jednoznačně vypuštěn. Toto ustanovení, které odkazuje na zákon o ochraně veřejného zdraví, totiž nemíří na nic jiného než na vynucení očkování. Nejde o povinné léčení a karanténu pacientů se závažným infekčním onemocněním, neboť na takové situace návrh zákona pamatuje už v jiném ustanovení - v § 38 odst. 1. Zákon o ochraně zdraví kromě těchto institucí upravuje už jen tyto zdravotní služby: pravidelné a mimořádné očkování, tudíž vylučovací metodou lze bezpečně dojít k závěru, že má jít o vynucení této péče na zdravých jedincích. Není přitom nutné novelizovat zákon o ochraně veřejného zdraví a znovu i zde upravit, která péče je bez souhlasu. Z legislativně technického hlediska postačí, když zákon o ochraně veřejného zdraví stanoví povinnost se podrobit určitým zdravotním službám, a nový zákon o zdravotních službách na něj odkazuje s tím, že jde o péči bez souhlasu.
V současné době o tom, jaká očkování budou povinná, rozhoduje netransparentně Ministerstvo zdravotnictví ve spolupráci s osobami napojenými na farmaceutické společnosti vyrábějící vakcíny. Zároveň neexistuje veřejná kontrola, na základě jakých kritérií ministerstvo posuzuje nutnost zařazení určitého očkování mezi povinná. Někdy tak činí v rozporu s názory odborníků. Například Státní zdravotní ústav ve své studii nedoporučil očkování novorozenců proti hepatitidě B, přesto bylo následně zavedeno. Plošné očkování novorozenců proti TBC zase dlouho kritizovaly odborné lékařské společnosti kvůli závažným vedlejším účinkům včetně úmrtí dětí, přesto bylo nahrazeno očkováním jen rizikových skupin až se značným zpožděním. Nejsou proto překvapivé tendence ministerstva ještě více při prosazování očkování přitvrdit a pokusit se i o jeho vynucování proti vůli subjektů, a to vložením onoho nenápadného problematického ustanovení, aniž by to zároveň bylo jakkoli rozumně zdůvodněno v důvodové zprávě.
Dosud však každý mohl u lékaře odmítnout očkování, o jehož prospěšnosti nebyl přesvědčen. V případě očkování dětí mohli rodiče očkování odložit na pozdější dobu. Takovým lidem maximálně hrozila pokuta. Nejvyšší správní soud v nedávném rozsudku zpochybnil i tuto sankci. Nehrozilo jim však násilné provedení očkování.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Děkuji. Teď se přihlásil pan ministr Heger. Je to faktická? Nebo chcete využít... Dobře. Prosím pane ministře, máte slovo.
Ministr zdravotnictví ČR Leoš Heger Děkuji za slovo. Jenom krátce, protože mě pan poslanec Böhnisch vyzval. Je to trošku vyzvání na základě velmi komplikovaného rozboru právního celé záležitosti, která je pochopitelně v zákoně probrána velmi důkladně a v právnické řeči ne příliš srozumitelná běžnému výkladu, tak jak ho bude potřebovat standardní lékař a pacient.
Já bych jenom k tomu § 35, kde se ukládá souhlas rodičů vůči nezletilé či nezletilému potomkovi, tak bych zdůraznil, že zákon říká, že jde-li o nezletilého pacienta, vyžaduje se souhlas rodičů, a to k poskytnutí zdravotních služeb, které mohou podstatným způsobem negativně ovlivnit další zdravotní stav pacienta nebo kvalitu jeho života. Pod tím si lze představit něco jako amputaci nohy třeba nebo zahájení cytostatické léčby. Je jistě možné diskutovat o tom, jestli rodiče mají nárok toto rozhodovat za pacienta, a bude přihlédnuto k vůli pacienta se k tomu vyjádřit. Ale ta diskuse o tom, co je správné a co ne, je asi podobná, jako když jsme tady diskutovali o tom, jaký je správný věk matky pro situaci, kdy vyžaduje fertilizaci a je vyššího věku.
Pokud jde o očkování, tak to je relativně choulostivá záležitost, kterou řeší zákon o veřejném zdraví a zde v navrhovaných zákonech je pouze pasáž, kde se (upozornění na čas) definuje, která očkování jsou povinná, a jsou to očkování zcela výjimečná a v extrémních situacích.
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Děkuji. S faktickou poznámkou se hlásí ještě pan poslanec Robin Böhnisch. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Robin Böhnisch: Děkuji. Já bych chtěl panu ministrovi poděkovat minimálně za to, že je ochoten a připraven reagovat na naše připomínky. Nicméně v tomto ohledu musím říci, že pochybnosti moje, či spíše těch organizací, které se obracely nejen na opoziční poslance, ale i na poslance koaliční, měli jsme těchto připomínek plné e-maily, tak ty obavy zřejmě nerozptýlil, ale děkuji.
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Také děkuji. Dále byl přihlášen do rozpravy pan poslanec Jiří Paroubek, ale toho zde nevidím, takže můžeme (ohlasy) přistoupit k tomu, že dáme slovo dalšímu panu poslanci a to je pan poslanec Antonín Pavel. Pavel Antonín, pardon, omlouvám se. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Pavel Antonín: Paní předsedající, jsem zvyklý na všechno, moje jméno mě k tomu od mládí připravuje, takže jsem si zvykl, děkuji.
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Budu si to příště pamatovat.
Poslanec Pavel Antonín: Opět bych se věnoval našemu panu ministrovi zdravotnictví v problémech, které se týkají zase spíš užší části těch lidí, které to zajímá, ale které třeba zrovna mě trápí. Jeden z nich jsou ony již probírané, a ke kterým jsem již dříve mluvil, sterilizace. Je to zákon o specifických zdravotních službách, tisk 407, bod 94. Já jenom vypíchnu čtyři pět řádků, jak to v tom našem navrhovaném zákonu vypadá. ***