(20.30 hodin)

 

Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Také děkuji. Předám slovo panu poslanci Pavlu Holíkovi. Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Pavel Holík: Děkuji, paní předsedající. Dobrý večer, dámy a pánové, kolegyně, kolegové, páni ministři. Dovolte mi, abych se vyjádřil k sněmovnímu tisku 406, což je zákon o zdravotnické záchranné službě. Tento zákon upravuje podmínky poskytování zdravotnické záchranné služby, práva a povinnosti poskytovatele zdravotnické záchranné služby, povinnosti poskytovatelů akutní lůžkové péče k zajištění návaznosti jimi poskytovaných zdravotních služeb na zdravotnickou záchrannou službu, podmínky pro zajištění připravenosti poskytovatele zdravotnické záchranné služby, na řešení mimořádných událostí a krizových situací a výkon veřejné správy v oblasti zdravotnické záchranné služby.

Vzhledem k tomu, že o záchranné službě již zde bylo hovořeno mnohé, konkrétní věci byly už tady opakovaně předneseny, diskutovány, polemizovány, dovolte mi, abych se vyjádřil trošku spíš ze zkušenosti. Možná bych na začátek předeslal, že jsem lékař. Lékař pracující na záchranné službě, takže víceméně si dovolím mluvit z hlavy nebo ze zkušeností.

Zákon o záchranné službě je potřebný. To všichni víme. Já jsem začal na záchranné službě jezdit v době, kdy ještě záchranná služba na okresních městech nebyla samostatná. Byla většinou součástí oddělení ARO příslušné nemocnice. Postupně, jak šel vývoj, tak se specifikovala práce na záchranné službě, specifikovaly se požadavky, které jsou, byly a do budoucna budou kladeny jak na personál, tak na techniku, a tak samozřejmě logicky z toho vyplynulo, že je potřeba připravit nějakou právní normu. Ještě v současné době platí nikoli zákon, ale vyhláška 434, což je jediná norma, která definuje práci a vůbec legalizuje provoz zdravotnické záchranné služby. Ale je to vyhláška, není to síla zákona. Z toho vyplývá celá řada problémů a komplikací, se kterými jsme se setkávali.

Já musím ještě podotknout, že za tu dobu jsem byl 14 let ředitelem záchranky. To, že jsme neměli zákon o záchranné službě ztěžovalo vyjednávání se zdravotními pojišťovnami. Jak jsem řekl, nebudu tady číst ani zákon, ani nějaké jiné připravené práce. Budu víceméně mluvit z hlavy.

Konkrétní zkušenost byla, že když jsme - nebo už já tehdy jako ředitel jsem jednal na zdravotní pojišťovně o zřízení nového výjezdového místa, které bylo za doposud platnou dobu 15 minut dojezdového času, tak mi pan ředitel pobočky zdravotní pojišťovny řekl: No, pane řediteli, víte, je to hezké, bylo by to hezké, uznávám, že by to bylo i potřebné, ale vzhledem k tomu, že to není ze zákona nutné, nemá váš požadavek oporu v zákoně. Říkám: Ale máme vyhlášku, vyhláška mě zavazuje k nějakým činnostem v nějaké dojezdové době. On řekl - a teď to trošku přehnal: No, víte, ta vaše vyhláška, to je pro mě jak třeba včelaři, já to beru na vědomí, ale nemusím se tím řídit. Je to jenom vyhláška.

Tento příklad jsem řekl mimo jiné proto, abych zdůraznil to, že zákon o zdravotnické záchranné službě je potřebný.

Posledních 10, možná 12, 13 let se o zákoně o zdravotnické záchranné službě intenzivně mluvilo, intenzivně se připravoval. Byla spousta schůzek. Byla to Asociace záchranných služeb, byly to různé jiné konference, semináře, na kterých se dávaly dohromady podmínky, co by měl ten zákon obsahovat. To, co dneska máme zpět na stole - já jsem se k tomuto zákonu vyjadřoval v prvním čtení, ve druhém i ve třetím, byl jsem rád, že tady je, ve všech svých vystoupeních jsem říkal: jsem rád, že tady je, ale nemohu ho podpořit proto, protože neobsahuje to, co bych já měl představu, aby obsahoval.

Takže znovu říkám, a tím pádem předesílám to, že tento zákon asi ani v současné době nebudu moci podpořit. Tento zákon samozřejmě neřeší jako třeba na prvním místě dostatečné financování zdravotnické záchranné služby. Musím říci, že před těmi mnoha lety záchranná služba byla, jak jsem říkal, součástí nemocnice, ARO, postupně se vyčlenila, získala samostatnost a přešla do gesce okresních úřadů. Tím pádem byla jakoby státní zařízení. A tady bylo to neštěstí. Tím, že byl zřizovatelem stát, jmenovitě Ministerstvo vnitra, ale zdravotnické požadavky, zdravotnické vedení na nás kladlo zase Ministerstvo zdravotnictví, samozřejmě pro Ministerstvo vnitra jsme byli trošku odtažitý problém, pro Ministerstvo zdravotnictví v tu dobu jsme nebyli jeho vlastní organizace, takže situace záchranné služby nebyla nic moc příjemná. Proto jsme se dále snažili nějakým způsobem alespoň zajistit ten provoz.

Musím říci, že v těch začátcích bylo obrovské nadšení pro záchrannou službu. Obrovské nadšení. Celá řada činností byla dělána tak, jak jsme si nejlépe uměli poradit a jak jsme věděli. Na druhou stranu to mělo tu výhodu, že ten zákon nebyl, takže jsme nebyli svázáni nějakými zákonnými normami. Samozřejmě naší snahou bylo poskytovat tuto přednemocniční neodkladnou péči, sehnat auta, vybavit tato auta. Musím říci, že to byly pionýrské doby. Myslím si, že nikdo tady - dívám se na pana kolegu, snad jedině ten ještě může pamatovat toto období, kdy jsme předělávali avie a podobná auta. Když dneska někomu řeknete, že jsme jezdili avií jako sanitkou... (Hlas: To jsme viděli v seriálech. Hlas: Já to pamatuji také.) Děkuji za podporu. Takže vidím, že jsou tady aspoň nějací pamětníci. Vidíte, že si nevymýšlím. Ale zaplať pánbůh za to.

Vývoj šel dál. Pokud se budeme aut... po aviích následovaly latvie, 1203 - pětirychlostní, 1500 škodovky atd. Pak jsme konečně jako první obrovský výdobytek dostali - měli možnost, teď jsem se nechal unést - Renault Master, to byla první profesionálně vytvořená sanitka pro záchrannou službu. A pak už to šlo dál.

Takže zpátky k meritu věci. Znovu říkám, to obrovské nadšení v těchto lidech je s dnešní dobou nesrovnatelné. Přesto jak šel vývoj, tak vznikem krajských úřadů zdravotnické záchranné služby přešly - byly sloučeny do krajských zdravotnických záchranných služeb. Přestaly být, a toto je důležité, toto řada lidí, ani pomalu zaměstnanců, neví, přestaly být státní organizací a staly jsme se - zdravotnické záchranné služby se staly nestátním zdravotnickým zařízením se vším, co z toho plyne. Teď jsem ve fázi, kdy jsme přešli pod krajský úřad. Docházelo ke slučování jednotlivých okresních záchranných služeb. Ty úrovně poskytované péče, úrovně vybavenosti, úrovně řízení byly různé, ale podařilo se to všechno srovnat - někdo získal, někdo trošku ztratil. Ale v současné době to funguje myslím ke všeobecné spokojenosti. Zřizovatelem se stal krajský úřad. Krajský úřad zřizuje záchrannou službu v každém kraji.

Trošku si dovolím odbočit. Kdybych já mohl a měl tu možnost, jelikož záchranná služba je jedním ze tří základních členů integrovaného záchranného systému, tak bych záchrannou službu dal do gesce státu. Aby záchranná služba byla zřizovaná, řízená státem se vším, co z toho plyne. Samozřejmě jsou tak hasiči, je tak policie, záchranná služba tak není. Je s tím celá řada komplikací. Každý krajský úřad, nebo každá krajská záchranná služba je trošku jiná. Samozřejmě léčebné postupy jsou dané, o těch nemluvím. Mluvím teď o organizaci, o vybavenosti, autech, o vysílačkách, o různých frekvencích, o oblečení, samozřejmě o výši odměny pro pracovníky. Myslím si, že by bylo dobré, kdyby toto bylo sjednocené. Ale dokud budou pod kraji, tak samozřejmě to nepůjde, protože každý kraj dle svých možností zdravotnickou záchrannou službu financuje a vybavuje. Minimálně bych se přimlouval za to, aby alespoň vysílačky, to znamená rádiové spojení záchranných služeb bylo řešeno celostátně. Zatím, a zas je to jenom díky tomu, že máme dobrou vůli, že se snažíme domluvit - dívám se na čas - tak nějakým způsobem na hranici krajů vycházíme. Bohužel vím o případech, kdy zdravotnická záchranná služba jednoho kraje se není schopna vysílačkou domluvit se sanitkou z kraje druhého. Takže toto si myslím, že je také jeden ze zásadních problémů, který by se do budoucna měl odstranit.

Ale řeknu ještě jednu věc, než mi vyprší čas - způsob financování. Způsob financování zdravotnické záchranné služby je podle mě trošku nešťastný. Za prvé - a teď už to opravdu hrozně urychlím - krajský úřad financuje záchrannou službu zhruba v 80 %, 20 % přispívají zdravotní pojišťovny. Připadá mi to nelogické. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP