(20.40 hodin)
(pokračuje Holík)
Zase pohled do minulosti. Když jsem před mnoha lety začínal a byli jsme pod okresním úřadem, bylo to z 65 % financováno ze zdravotních pojišťoven a okresní úřad v tu dobu, a můžeme říci, dofinancovával. Dneska nebýt krajů, tak záchranky nejsou, nebo spíše peněz z krajů, tak záchranné služby nejsou. Myslím si, že nad tímto by se také mohlo zamyslet a tohle napravit, protože zdravotní pojištění si platíme všichni a máme potom nárok na odpovídající péči.
Samozřejmě s tím souvisí snahy o zlepšení dostupnosti péče zdravotnické záchranné služby.
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Pane poslanče, uplynul váš čas.
Poslanec Pavel Holík: Jsem si toho vědom. Mám ještě jedno vystoupení k témuž, tak bych pokračoval. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Také děkuji. A nyní vystoupí pan poslanec Pavel Antonín. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Pavel Antonín: Děkuji, paní předsedající. Vážená vládo, vážení kolegové, vážené kolegyně, za to, že jste mě tak pěkně oslovila, a za to, že pan ministr mi velmi vstřícně odpověděl na předchozí otázku, tak vás ušetřím aspoň poloviny svého projevu o zákoně o zdravotních službách, tisk 405, bod 93. A než dorazím k poslední větě, která v podstatě je to, co bych vám chtěl říct, tak přečtu jenom část toho, proč si myslím, že rušení kojeneckých ústavů v České republice v tom systému, jak jsem četl, že je plánováno, nepovažuji za úplně optimální.
Rozumím tomu, že jsme dlouhodobě kritizováni pro to, že máme velký počet malých dětí v kojeneckých ústavech a v ústavech. Přestože je v kojeneckých ústavech a dětských domovech přes 7,5 tisíce dětí, k adopci se jich každý rok dostane tak zhruba 500. Děti ve styku s biologickou rodinou nejsou právně volné, mnohdy prý ale k nové rodině ani nechtějí. Mám tady čísla tabulky, kolik dětí je v různých ústavech, v pěstounských péčích, osobní péči poručníka, děti svěřené do výchovy jiné osoby. Sám pan premiér Nečas psal v nějaké souvislosti s homosexuálními páry a adopcí, že si uvědomuje, že ve skutečnosti volných dětí pro adopci je jen pár desítek. Když jsem si to tak spočítal, tak v roce 2010 bylo asi 549 dětí, v roce 2009 543 dětí a vzhledem k 7,5 tisíci dětí, které se pohybují v těchto systémech domovů a kojeneckých ústavů, tak je to asi 7,25 % dětí, které jsou vlastně adoptovány.
Z kojeneckých ústavů se dnes 54 % dětí vrací do své rodiny, a teprve dalším opatřením v řadě je pěstounská péče. Předpokládá se, že do systému, který by měl vzniknout, se bude potřebovat zhruba 300 až 500 profesionálních pěstounských rodin, které děti pojmou. V dětských domovech jako takových mimo kojenecké ústavy, četl jsem ve statistice, je zhruba 5 tisíc dětí a tam se tak různě diskutuje o tom, k čemu jsou vhodné, jestli je mohou přijmout nové rodiny. Část dětí se ani nechce adoptovat, protože furt doufá, že se vrátí k původní rodině, část dětí má různé psychosomatické onemocnění, pro které jsou potom také hůře schopné se dostat do rodin k adopcím nebo do formy pěstounského typu péče. V České republice je 34 kojeneckých ústavů a celkově stojí jejich péče ročně 788 mil., což je asi 37 341 korun na jedno dítě, a chápu, že v pěstounské rodině péče stojí zhruba deset tisíc korun, že ministerstvo jednoznačně vypočítá, že je to pro ně podstatně levnější alternativa i z finanční stránky.
Řada odborných společností pediatrických a neonatologických se však domnívá, že převedení této péče pod Ministerstvo práce, o kterém se uvažuje, zatím jsem to v zákoně nenašel, že by bylo nešťastným, a pokud k tomu má dojít, tak doufají, že k tomu dojde až po nějaké delší diskusi právě s těmito odbornými společnostmi.
Kromě toho, že jsem lékař porodník, jsem také zastupitel kraje Vysočina a tam jsme v loňském roce otevřeli nový pavilon, rehabilitační pavilon Dětského centra Jihlava, což je v podstatě kojenecký ústav, a pokud by se tam přestaly děti umísťovat, protože jsme na pavilon dostali 26 mil. dotace, tak naráz nebudeme schopni provést takovou tu minimální pětiletou udržitelnost činnosti a třeba i tento problém nás bude trápit a nevím, jak ho budeme řešit a kdo nám s ním pomůže.
Když to úplně tak zkrátím a dorazím k poslední myšlence, tak není ani moje, ale je to myšlenka paní ředitelky Kojeneckého ústavu Ústeckého kraje a ta řekla, že základní myšlenka zrušení kojeneckých ústavů je krásná, ale příliš ideální, protože do kojeneckých ústavů se dostanou děti, které nikdo nechce a jsou tak malé, že nikdo jiný než zdravotnické zařízení se o ně nemůže starat.
Děkuji za vaši pozornost.
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Také děkuji. Dále je přihlášen pan poslanec Pavel Holík. - Je zde technická.
Poslanec Martin Gregora: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, jenom krátce bych chtěl reagovat na svého předřečníka. Transformace kojeneckých ústavů neznamená plošné rušení. A samozřejmě je jasné, že nejdřív musí být dostatek pěstounů, a potom se bude uvažovat, kolik dětí může být v pěstounské péči a kolik musí zůstat v nějakém zařízení zdravotním. To je jedna věc.
Druhá věc. Já jsem v úzkém kontaktu s paní doktorkou Ivanou Ryglovou, ředitelkou Kojeneckého ústavu v Jihlavě, a snažíme se koordinovat ty kroky tak, aby prostě transformace, která si myslíme snad všichni, že je nutná nebo je potřebná, tak aby dopadla co nejlépe. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Děkuji. S další faktickou je přihlášen pan poslanec Čechlovský.
Poslanec Jan Čechlovský: Děkuji pěkně za slovo. Nebudu mluvit dlouho, jenom jsem chtěl říct, že jakkoliv si vážím otevření diskuse na téma transformace systému péče o ohrožené děti, tak bych tady chtěl jenom říct, že nesouvisí s žádným ze zákonů, které jsou vráceny ze Senátu. děkuji.
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: To byly faktické a nyní je zde do rozpravě přihlášen pan poslanec Pavel Holík. - Pane poslanče, bohužel, nevšimla jsem si vás. Chcete vystoupit s faktickou? S faktickou pan poslanec Pavel Antonín. Prosím.
Poslanec Pavel Antonín: Já se moc omlouvám, fakt jsem nechtěl zdržovat. Já jenom se domnívám, že to je nějaký § 125 dodatků pod zákonem o zdravotních službách a že jsem to tam opravdu našel, aspoň v tisku, co jsem měl já.
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Nevím, jestli chce pan ministr ještě reagovat. Prosím, pane ministře.
Ministr zdravotnictví ČR Leoš Heger Jenom aby nevznikla nějaká trpkost. Tam opravdu paragraf o kojeneckých ústavech je, ale jsou tam v té podobě, jaká je stávající, a až při projednávání zákona byla otevřena tato diskuse se zájmem tím směrem k opatrovníkům a rozvolnění té péče vésti a my jsme slíbili, že o tom budeme dále ještě diskutovat.
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Děkuji. Nyní již předávám slovo panu poslanci Pavlu Holíkovi. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Pavel Holík: Takže ještě jednou děkuji, paní předsedající. Já teď bych se s dovolením věnoval trošku srovnání práce lékaře na záchranné službě s prací lékaře v nemocnici. Jak jsem už předeslal v předchozím vystoupení, na záchranné službě jsem pracoval 14 let. Pracuji tam vlastně dodneška, ale současně jsem jako lékař v nemocnici, anesteziolog, to znamená na operačních sálech. A dovolil bych si tedy srovnat tyto dvě kategorie lékařských prací s tím, že bych rád podpořil jaksi možnost nějakým způsobem zvýhodnit práci na záchranné službě, protože lékař na záchranné službě podstupuje daleko větší riziko, a teď nejde jenom o riziko fyzického napadení, o tom už tady bylo mluveno, dokonce s konkrétními případy, mám jich za život několik. Můžu povykládat.
Druhá věc je - a to je ta psychická stránka věci. Lékař vyjetý na místo zásahu je na místě sám, on jako lékař je tam jediný, má k ruce zdravotní sestru nebo záchranáře a řidiče, venku pracuje pod dohledem veřejnosti, příbuzných, samozřejmě okolí ne vždy je příznivě nakloněno jeho práci, a teď nemluvím ani o opilých, ani o jinak agresivních lidech. ***