(Jednání pokračovalo v 19.00 hodin.)
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Dámy a pánové, minutová přestávka uplynula, 19. hodina udeřila a můžeme tedy přistoupit k projednávání bodu číslo
144.
Informace předsedy vlády o jednání Evropské rady ve dnech 8. a 9. prosince 2011
Prosím předsedu vlády Petra Nečase, aby se ujal slova. Prosím, pane premiére, máte slovo.
Předseda vlády ČR Petr Nečas: Vážená paní předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dovolte mi, abych vás krátce informoval o posledním zasedání Evropské rady, které se uskutečnilo minulý týden, 8. a 9. prosince 2011.
Na agendě Evropské rady se objevily tři rozsáhlejší tematické okruhy - hospodářská politika, energetika a rozšíření Evropské unie. Klíčovou událostí Evropské rady však bylo čtvrteční neformální večerní a noční setkání, které řádnému summitu předcházelo a jehož ústředním tématem bylo hledání shody na řešení, které by bylo východiskem ze současné dluhové krize eurozóny. Cestou k řešení naznačenou jak ve společném dopise německé kancléřky a francouzského prezidenta, tak i ve zprávě předsedy Evropské rady má být definování nových principů koordinace hospodářských politik a posílení fiskální stability a disciplíny. Výsledek noční diskuse si dovolím stručně shrnout, zejména pokud jde o to, čeho bylo na jednání dosaženo a před jakými otázkami se nyní Evropská unie nalézá.
První část jednání byla věnována hledání shody na obsahové stránce navrhovaných opatření. Česká republika vystupovala v tomto jednání na základě vládou schváleného mandátu velmi konstruktivně. Navrhovaná opatření pro posílení koordinace hospodářských politik a fiskální odpovědnosti v eurozóně jsme byli připraveni podpořit zejména z toho důvodu, že pro českou ekonomiku vzhledem k její exportní orientaci na vnitřní trh je stabilita eurozóny klíčovou otázkou.
Je třeba zdůraznit, že z věcného hlediska jsou navrhovaná opatření, o kterých jsme jednali, jasným krokem k vytvoření fiskální unie v rámci eurozóny. V krátkodobé perspektivě by pak mělo jít o přijetí opatření, která by měla zvýšit kredibilitu eurozóny a stabilizovat situaci na finančních trzích, zejména cestou posílení protikrizových mechanismů, čili dosavadního EFSF, evropského nástroje finanční stability, a ESM - evropského stabilizačního mechanismu.
Návrhy představené duem Francie a Německo a stálým předsedou Evropské rady předpokládají zavedení nového fiskálního pravidla obsahujícího zásadu vyrovnaného rozpočtu, která by měla být zakotvena v právních systémech, pokud možno ústavních systémech členských států a jejichž dodržování by mělo být vynutitelné Soudním dvorem Evropské unie. Členské státy by se také zavázaly směřovat k vyrovnanému rozpočtu na základě Komisí stanoveného harmonogramu. Pro členské státy, vůči nimž je uplatňován postup při nadměrném schodku, by byla stanovena povinnost předkládat Komisi a Radě k potvrzení program strukturálních reforem. Rovněž by měl být zřízen mechanismus, v rámci něhož budou členské státy předem podávat zprávy o svých plánovaných emisích dluhopisů.
Mezi navrhovanými opatřeními je pak také posílení pravidel pro postup při nadměrném schodku, upravených nyní v článku 126 smlouvy, a to vůči státům eurozóny prostřednictvím automaticity sankcí a rozhodování v Radě takzvanou obrácenou kvalifikovanou většinou.
Pokud jde o formu, jakou by měla být navrhovaná opatření realizována, bylo ve hře několik variant. Pochopitelně se předpokládá maximální využití stávajícího rámce primárního práva, avšak tímto způsobem bude možné přijmout pouze některá z navrhovaných opatření. V tuto chvíli přitom není zcela jasné, o která opatření by se bývalo mělo jednat. Od počátku nicméně bylo zřejmé, že některé z navrhovaných kroků si vyžádají úpravu v primárním právu.
Hovořilo se především o využití protokolu č. 12 o postupu při nadměrném schodku, do něhož byla vtělena opatření posilující prevenci, sankce a úlohu unijních institucí včetně Soudního dvora. Lisabonská smlouva umožňuje tento protokol poměrně jednoduše měnit jednomyslně přijatým legislativním aktem. - Tady je na mysli akt provedený pouze Evropskou radou bez ratifikace v národních parlamentech, který by dokonce mohl vést k harmonizaci ústavních pořádků jednotlivých členských zemí. Zní-li to někomu velmi divoce, ano, je tomu tak, je to velmi divoké. Zkrátka evropská legislativa. Takové řešení by ovšem nutně muselo respektovat věcný a právní rámec tohoto protokolu, což by jeho využití značně limitovalo.
Další diskutovanou možností bylo vydat se cestou změny smluv. Tato možnost by vyžadovala ratifikaci všemi 27 státy, byla by obtížnější, ale právně čistší a umožnila by i zásadnější změny týkající se států eurozóny.
Obě tyto varianty představují inkluzivní řešení ve formátu EU 27 s tím, že navrhovaná opatření by se vztahovala pouze na EU 17, tedy na eurozónu. Tento přístup Česká republika během jednání jednoznačně preferovala. Byli jsme připraveni diskutovat o všech navržených variantách či jejich kombinaci a případně je podpořit. Naší jednoznačnou preferencí přitom bylo, aby navrhovaná opatření neohrozila fungování vnitřního trhu, v němž spatřujeme z hlediska dlouhodobé perspektivy zásadní vklad pro zvýšení konkurenceschopnosti evropských ekonomik.
Shodu na žádné z těchto variant se však nakonec nalézt nepodařilo, neboť Spojené království podmínilo svůj souhlas s navrhovanými opatřeními přijetím garancí pro ochranu svého finančního sektoru, což odmítly klíčové země, zejména Německo a Francie. Jako jediné možné východisko tak bylo navrženo uzavření nové mezivládní smlouvy pro členské státy eurozóny s tím, že ostatní členské státy byly vyzvány, aby se k této smlouvě případně připojily, jednalo by se tedy o formát 17 plus. Tato dohoda, jejíž základní obsahové stránky byly vtěleny do prohlášení hlav států a předsedů vlád eurozóny připojeného k závěrům Evropské rady, by tak představovala jakousi novou eurosmlouvu mimo rámec unijního práva.
Ze samotného textu prohlášení není zcela zřejmé, které části nové mezivládní dohody ve formátu 17 plus by se týkaly pouze států eurozóny a které povinnosti a případná práva by z připojení se k této dohodě vznikly státům, které dosud stojí mimo společnou měnu. To byl také jeden z důvodů, proč už během nočního jednání si Česká republika spolu se Švédskem a Maďarskem vyhradila možnost zvážit své případné připojení se až po vnitrostátním projednání navrhovaného obsahu dohody a po zvážení její konkrétní podoby. K tomuto postoji se následně připojily všechny státy mimo eurozónu s výjimkou Spojeného království, které jasně deklarovalo svůj negativní postoj k takové dohodě. Je proto třeba zdůraznit, že Česká republika rozhodně není ve svém postoji izolována. Postoj České republiky byl následován osmi dalšími nečlenskými státy eurozóny. Jsme tedy ve stejné pozici jako ostatní členské státy stojící mimo eurozónu, vyjma Spojeného království. Současný stav se nicméně jeví jako značně nepřehledný a není jasné, zda všechny tyto státy i po vnitropolitických konzultacích vyhodnotí situaci stejným způsobem. Pozice vlády tedy v tomto případě zůstává otevřená, což v současné situaci považuji za velmi racionální a z taktického hlediska vhodný postoj. ***