(19.40 hodin)
(pokračuje Sobotka)
To byly argumenty, které tady používali pravicoví poslanci, aby snížili zásluhy tehdejší vlády na hospodářském růstu. A do určité míry měli skutečně pravdu. Vstup do Evropské unie byl výrazným signálem o tom, že se stáváme bezpečným a předvídatelným státem, že se stáváme místem, kde i to členství v Evropské unii garantuje jistotu pro ty, kdo se tady rozhodli investovat do podnikání, do tvorby nových pracovních míst, do infrastruktury. To byl velmi pozitivní signál.
My jsme se stali součástí Evropské unie a jako nová členská země jsme mimo jiné začali čerpat evropské fondy. A jestliže dnes mimo jiné vedeme debatu o tom, jestli bychom se, i když nejsme členy eurozóny, měli podílet i nepřímo finančně na její stabilizaci, tak je myslím dobré si říci, že eurozóna se podílí už řadu let na naší rozpočtové politice, a to tak, že ty vyspělé státy Evropy nás dotují. Já myslím, že je dobré si to říci, jak to je. Od roku 2004 každý rok něco platíme do evropského rozpočtu a každý rok něco z toho evropského rozpočtu dostaneme. Ten čistý přínos pro Českou republiku od roku 2004 je 163 miliard korun. 163 miliard korun, které jsme získali navíc oproti tomu, co jsme do společného rozpočtu jako Češi zaplatili. V loňském roce to bylo 47 miliard čistého přínosu. Letos to možná bude někde v tom pásmu mezi 40 až 50 miliardami korun. Příští rok - a zítra tady budeme schvalovat státní rozpočet - si vláda naplánovala, že získáme 100 miliard z evropského rozpočtu, přesněji řečeno asi 101 miliard, a že zaplatíme 35 miliard do společné evropské pokladny. Takže vláda do konce příští rok počítá s tím, že ten rozdíl se bude pohybovat někde kolem 60 až 65 miliard korun čistého přínosu pro Českou republiku. A to nejsou žádné půjčky, to jsou dotace. To znamená, to jsou peníze, které nevracíme, pokud samozřejmě nedojde k pochybení při jejich čerpání.
Kdo vlastně financuje tuhle dotační politiku vůči České republice? Možná je dobré si to také uvědomit. Je to Velká Británie? No Velká Británie to není, protože Británie má tzv. britský rabat, to znamená, Britové si sjednali už v minulosti, ještě dávno před naším vstupem, výjimku. To znamená, do společného rozpočtu platí mnohem méně, než platí Němci nebo Francouzi z hlediska velikosti jejich ekonomik. To znamená, že na ty dotace, které plynou do nových členských zemí v rámci systému solidarity Evropské unie, se skládají Němci, Francouzi, Holanďané, Dánové, Švédi, Belgičani. To jsou prostě země, které financují transfer ze starších členských zemí Evropské unie do těch novějších zemí. A my z toho pracujeme na modernizaci země. Financujeme infrastrukturu, zateplujeme školy, prostě realizujeme projekty, které by měly pomoci k tomu, aby Česká republika dohnala to zpoždění, které získala po roce 1948, kdy jsme se stali součástí východního bloku.
Prostě členství v Evropské unii pro nás má řadu pozitivních efektů. A my jsme se po tom roce 2004 se soustředili na to, že jsme toho členství využívali - tu lépe, tu hůře, ale bylo to pro nás pozitivní. A teď se ocitáme v situaci, kdy se na nás kolegové v unii obracejí a říkají: "Možná by bylo dobré, kdyby se Česká republika podílela také na stabilizaci a kdyby určitým způsobem k té stabilizaci i finančně přispěla."
Já trošku nerozumím určité hysterii, která se rozvinula kvůli možnosti, že by Česká národní banka půjčila - zdůrazňuji půjčila - peníze Mezinárodnímu měnovému fondu. Především není to nic nového. Už nám to tady potvrdil guvernér banky dnes odpoledne, že Česká národní banka půjčuje Mezinárodnímu měnovému fondu delší dobu. Dokonce to poslední rozhodnutí o půjčce, která se pohybuje někde v řádu kolem miliardy eur, je z podzimu 2009. A ta smlouva podle výroční zprávy centrální banky byla uzavřena na jaře roku 2010. To znamená velká tranše, zhruba miliarda eur půjčky, byla schválena na podzim roku 2009 bez toho, aniž by tady byla kolem toho jakákoliv hysterie a řešilo se tady, že Česká republika zkrachuje, jestliže Česká národní banka půjčí část prostředků ze svých devizových rezerv, nemluvě o tom, že Mezinárodní měnový fond není žádný hochštapler nebo podvodník. Mezinárodní měnový fond je instituce, která si dokáže finanční prostředky, které poskytne, vymoci. A i kdyby dokonce některé z těch zemí zkrachovaly, tak Mezinárodní měnový fond má přednost z hlediska vymáhání těchto finančních prostředků. Takže to nejsou žádné peníze na odpis. Je to určitý projev naší solidarity a možnost - možnost, abychom se podíleli do určité míry na stabilizaci prostoru, na jehož stabilitě máme existenční životní zájem prostě proto, že s tím souvisí naše pracovní místa, naše ekonomika, životní úroveň lidí, kteří tady u nás budou žít.
Poslední poznámka k tomu, kde je vlastně naše místo politicky, ekonomicky. Jestliže jsme se shodli mnohokrát v minulosti na tom, že naše ekonomika je silně spojena s evropskou ekonomikou, tak je přece zřejmé, že máme i silný politický zájem na tom, abychom ovlivňovali to, co se v Evropě děje. A my jsme předtím, než jsme se stali členy Evropské unie, museli tady zavádět evropská pravidla. Byla o tom velmi často polemika. Prostě brali jsme to jako něco, co nám před tím rokem 2004 vlastně Brusel nadiktoval a my jsme s tím nemohli nic udělat. Po roce 2004 se ta situace změnila, protože my už jsme uvnitř. Tehdy jsme byli venku a jenom na nás dopadala rozhodnutí, která učinila tehdejší skupina členských zemí. Dneska jsme uvnitř a dopadají na nás naše vlastní rozhodnutí, která učiníme společně s ostatními členskými zeměmi Evropské unie. A o tom je i spor o budoucnosti, protože pokud nebudeme v jádru evropské integrace, tak se začne vytvářet okruh rozhodnutí, která znovu na nás budou dopadat, ale my nebudeme schopni ovlivnit jejich výslednou podobu. To je ta klíčová věc. Prostě to, co se bude dít v Evropě, se nás vždycky bude týkat. V příštích padesáti, sto letech vždycky se nás to bude týkat geograficky, politicky, ekonomicky, kulturně. My prostě do Evropy patříme. A byla by chyba, kdybychom se sami vzdávali práv to, co se bude dít v Evropě v příštích letech, ovlivňovat. A já říkám v dobrém i v špatném, protože určitě jsou tady pozitivní alternativy vývoje v Evropě a jsou tady také negativní alternativy vývoje v Evropě. Ale my to proboha můžeme také svou aktivitou jako Česká republika ovlivnit ve smyslu obhajoby našeho národního zájmu!
My jako sociální demokraté jsme přesvědčeni, že náš národní zájem je být u toho, to znamená být v centru evropské integrace, nebýt na okraji, nedostat se do izolace, protože to bude snižovat náš vliv. A jestliže to bude snižovat náš vliv, tak to ruku v ruce bude snižovat i naši atraktivitu. Atraktivitu pro investice. Ten svět po krizi - otázka je, kdy ta krize skončí, to si tady asi neodhlasujeme v Poslanecké sněmovně - ten svět po krizi bude světem ostré konkurence o to, kam půjdou investice. A my už dneska cítíme, že to, že nemáme euro, nás v řadě konkrétních investičních záměrů staví na druhé, na třetí místo. To do budoucna nemusí být výhodná situace.
Jsem přesvědčen o tom, že bychom se neměli vzdávat možnosti v budoucnu euro přijmout, až to pro Českou republiku bude výhodné. Tu možnost bychom měli nechat otevřenou. Stejně jako je zřejmé, že musíme konsolidovat veřejné rozpočty. V tomto smyslu nám přece nemusí vadit přísnější kritéria, která se týkají zpřísnění Maastrichtu a jeho vynutitelnosti. To přece také není v rozporu s naším národním zájmem, abychom postupně uzavírali nominální růst a reálný růst veřejného dluhu, který v řadě posledních let v České republice zažíváme.
A konečně platí, že je zde přece celá řada procesů, které z úrovně národního státu nikdy nemůžeme ovlivnit. Vždycky budeme jenom objektem působení tržních sil. A jediná šance, jak ty tržní síly vyvážit, jak je zregulovat, jak je donutit, aby respektovaly určitá pravidla, je integrace na evropské úrovni, protože jenom tam můžeme mluvit o zdanění finančních transakcí. Jenom tam, na evropské úrovni, můžeme mluvit například o harmonizaci některých přímých daní, abychom zabránili daňovému dumpingu. To je ten prostor, kde Česká republika může reálně svůj vliv uplatnit. ***