(20.30 hodin)
(pokračuje Zaorálek)

Chápete? To není jednoduše, že jsme s většinou, ale že tam jsme a pracujeme na tom, aby Evropa byla aliancí nějakého konsenzu, na kterém my se podílíme. O to nám jde! Nám jde o to, abychom neseděli v koutě někde bokem, ale abychom se podíleli na tom, jak se Evropa dneska staví. A ona bude potřebovat pravděpodobně v něčem hodně přidat nebo změnit tu stavbu. A na tom jsme se chtěli podílet. Tady nejde opravdu o to jenom se svézt s někým!

 

Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Teď jsem se sama zamyslela. Děkuji za upozornění i za ukázněnost, že pan místopředseda opustil řečniště. A nyní se hlásí s faktickou poznámkou pan předseda klubu ODS.

 

Poslanec Zbyněk Stanjura: Chtěl jsem jen upřesnit svůj procedurální návrh. Jménem tří poslaneckých klubů navrhuji, abychom jednali i po 21. hodině, tak aby někdo neměl pocit, že chceme zkrátit debatu. To si myslím, že by nebylo na místě.

A zapomněl jsem ve svém vystoupení přednést avizovaný návrh usnesení, který zní: "Poslanecká sněmovna bere na vědomí informace předsedy vlády o průběhu Evropské rady ve dnech 8. a 9. prosince 2011." Děkuji.

 

Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Také děkuji. Přivolávám kolegy z předsálí. Zazněl zde tedy procedurální návrh na jednání po 21. hodině. Prosím o strpení. Přivolám kolegy a nechám o tomto návrhu samozřejmě hlasovat. (Malá pauza.) Prosím, dámy a pánové, ještě chviličku. Já vás mezitím odhlásím. Prosím, abyste se všichni přihlásili znovu svými identifikačními kartami... Zdá se, že nás víc nebude.

 

Zahajuji hlasování. Kdo je pro? Kdo je proti?

V hlasování pořadové číslo 146 z přihlášených 101 pro 60, proti 8. Tento návrh byl přijat.

 

Budeme tedy pokračovat v diskusi. Dalším přihlášeným je pan poslanec Jiří Dolejš. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Jiří Dolejš: Krásný večer, jak tady již někdo řekl - evropský diskusní večer. Když dovolíte, začal bych tím, že tady zazněly dva návrhy na usnesení. Jeden nám připomíná, že ještě nejsme v bezvědomí, a tudíž bychom mohli vzít na vědomí informaci pana premiéra. Pokud to někdo chápe, jako že v tom není jistá implicitně přítomná míra souhlasu, možná by to šlo. Ale já se obávám, že by to tak někdo mohl číst.

No a druhé usnesení, které vlastně s tím prvním není kolizní, ale domýšlí ho, navrhuje, abychom my, tedy Česká republika a její reprezentant česká vláda, udělali vše pro to, aby došlo ke konsolidaci v Evropě. To samo o sobě asi těžko může dělat někomu problémy. Rozhodně je to víc než ono váhavé a pasivní přihlížení, o kterém tady už byla řeč. Otázkou je, co to je to "vše udělat pro konsolidaci". No a tady se dostáváme k meritu diskuse. Na toto téma už tady něco odeznělo, ale obávám se, že zatím je to debata, která se příliš navzájem nevnímá. Možná proto, že jsme zakopáni ve svých představách, že národní zájem je pro nás spíše předmět politikaření, politického poměřování z pozic ideologických, a nikoliv státnických. A přitom jestli něco v České republice chybí v evropském kontextu, tak je to jasně definovaný český státní zájem, to znamená, co bychom měli na evropské půdě prosazovat.

My jsme sice malá země, ale ne zas tak malá, aby náš hlas a naše váha v Evropě nemohly být větší. A k tomu bych rád přispěl několika strukturovanými poznámkami, které, doufám, že neurazí zvukovody kolegů napravo, a budou mi naslouchat i kolegové nalevo, protože si myslím, že právě strukturovaná debata tady už dávno na toto téma měla být. A možná bychom se nemuseli teď zkoušet z věcí, které jsou opožděné, protože vláda nám sice vycestovala s vládním mandátem, ale nikoliv s mandátem Poslanecké sněmovny, který by se navíc ještě opíral o širší než koaliční konsenzus. To je prostě realita, to si jistě uvědomuje i pan premiér, a proto s křížkem po funuse tuto debatu v tento krásný večerní evropský čas otevřel.

Čili co považuji především za podstatné? Já si myslím, že viníkem současných problémů není nějaké euro. To, že se Evropská unie rozhodla být měnovou unií. Viníkem je to, že Evropská unie sice se deklarovala jako hospodářská unie, ale jako taková neumí prosazovat svou vlastní hospodářskou politiku, neumí čelit problémům, jako jsou makroekonomické nestability, nemluvě o tom, že neumí čelit tomu, čemu, přiznávám, neumějí čelit ani Spojené státy americké zatím, a to jsou bubliny nekrytých virtuálních peněz. Tam vidím kořeny problémů. A to, že v eurozóně jsou ty problémy možná momentálně palčivější než mimo ni, není podstatné. Proč nemáme účinnou hospodářskou politiku, proč Evropská unie je hospodářskou pouze deklaratorně? No především proto, že společná pravidla, která tady máme, neodpovídají požadavkům na účinnou hospodářskou politiku. Je to v nedomyšlenosti Lisabonské smlouvy, která byla vylobbována v tvaru, který je poznamenaný právě oním parciálním přístupem. No a samozřejmě také politickou - zdůrazňuji politickou - polovičatostí projektu eura.

Žádná měnová unie, byť by se rozkládala na tzv. optimální měnové zóně, nemůže dostatečně fungovat, pokud nemá k dispozici odpovídající mix jak měnové, tak rozpočtové politiky. To je prostě bych řekl záležitost, kterou by měl umět student střední ekonomické školy. Zajímavé je, že 20 let tady máme po Maastrichtu ambici být měnovou unií a v Evropské unii se to jaksi nenaplňuje. Ono se to ví, ale ono se o tom nemluví, protože je to problém, protože z x členů, dneska už 27, si samozřejmě každý myslí, že v této hře uhraje nějakou malou domů, a není ochoten pochopit to, že práva a povinnosti jsou symetrický pár. Čili tam vidím kořeny.

Řešení, které přichází tento týden, resp. minulý týden z Bruselu. Mě příliš nepřekvapilo, že se tam nenarodil konsenzus, který by umožnil zásah do primárního práva Evropské unie. To se dalo očekávat. Víme, jak složité byly debaty na téma evropské ústavy. Na tom, co zbylo z evropské ústavy, tedy Lisabonské smlouvy. A kdybychom měli brát vážně to, co čem jsem před chvílí mluvil, tak bychom měli jít tímto směrem, a to v naprosto nepřipravené podobě na základě debat, které se odehrávají spíše na kabinetní úrovni s nízkým demokratickým mandátem a s tím, co spoluprovází existenci Evropské unie, a to je deficit demokracie jako takový.

Tedy - narodil se kompromis, tím kompromisem má být jakási fiskální úmluva, plus 17 plus se tomu říká, která by otevřela řešení i nečlenům měnové unie, a to způsobem, který by se dal ošetřit buď mezistátními smlouvami, nebo dokonce některá opatření by se dala implementovat nebo zavádět na úrovni čistě národní tak, aby to každé zemi vyhovovalo. To je samozřejmě otázka, v jakém tvaru, ty tvary by se mohly země od země lišit. A to je přesně to, co dosud nevíme a kam bychom měli napřít pozornost. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP