(13.40 hodin)
(pokračuje Váhalová)
Pokud se podíváme na navržené částky, domnívám se, že v současné době Česká republika s ohledem na ekonomickou krizi není schopna závazku vyplývajícímu z tohoto zákona dostát. Vezmeme-li v úvahu současný stav českých státních rozpočtů, finanční Damoklův meč spojený se zavedením druhého důchodového pilíře a hrozící stagnaci české ekonomiky, nedovedu si představit, jak tento zákon financovat. Jedinou možností, jak zajistit peníze k navýšení státních výdajů spojených s tímto zákonem, jsou další škrty nebo zvýšení daní.
Nejlepší řešení v současné krizové době vidím ve svěření tohoto kdysi církví využívaného majetku do veřejného fondu, který budou spravovat církve společně se státem a jehož výnosy budou použity na činnost církví. To by dle mého názoru představovalo minimální nároky na státní rozpočet v době stále nekončící světové finanční a hospodářské krize. Pokud však bude současná vláda tzv. rozpočtové odpovědnosti trvat na prosazení tohoto zákona v současné podobě, vidím jedinou možnost, a to dotázat se všech občanů České republiky a vyhlásit k tomuto zákonu referendum.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Děkuji a nyní se slova ujme pan poslanec František Bublan.
Poslanec František Bublan: Děkuji, paní předsedající, za slovo. Vážené dámy, vážení pánové, my se zde můžeme přít o historii, můžeme se dohadovat, jak se vyvíjel vztah mezi církví a českými zeměmi, o tom, zda Josef II. přiznal církvím majetek jako grant za to, že povedou matriky, anebo se postavit za názor Karlovy univerzity, která vyjádřila názor, že to byl majetek veřejnoprávní a církev jej pouze spravovala. Sledování těch historických etap vztahu církví a českých zemí a posléze československého státu je samozřejmě pro naše dnešní rozhodování důležité, nicméně nemělo by být zásadní. Otázka by neměla znít, co všechno se má vrátit do majetku církví, ale jaký bude vztah mezi státem a církvemi.
Paní ministryně v úvodním slovu zmínila větu, že tento zákon není pouze o restitucích, ale o vytvoření budoucího vztahu. To je pro mě docela zásadní a já v tom také vidím ten největší problém. Z toho důvodu si myslím, že návrh tohoto zákona je velmi špatný.
Já bych si dovolil takový malý pohled do vztahů mezi církvemi a státem v několika evropských zemích. Nejdříve bych vzal takovou množinu zemí, kde je velmi omezené státní financování církví. Patří tam především země severské - Finsko, Švédsko - a také Velká Británie, Holandsko a patří tam kupodivu i Portugalsko. Pro tyto země je typické, že neexistuje přímá zákonem daná podpora církvím vyjádřená v nějakých pravidelných subvencích. Stát se podílí pouze na platech duchovních sloužících ve věznicích, v armádě a přispívá na stavby církevních budov, na jejich opravy, a to buď ze státního rozpočtu, anebo z obecních rozpočtů. Tím, že jsou to severské státy, kde je většina protestantských církví, tak je to dáno především reformací, protože podle té protestantské teologie vlastně církev má vzniknout přímo v té obci, a bylo takovou zásadou, že pokud chcete mít ve své obci kněze nebo duchovního, tak si musíte sami postavit kostel a musíte si ho zaplatit. Takže v tomto duchu některé severské země stále pokračují a vztah mezi státem a církví takto funguje. (Trvalý hluk v sále.)
Kupodivu můžeme do této skupiny zařadit také velmi katolické Irsko. Irská ústava říká, že stát se zavazuje, že nebude podporovat žádné jednotlivé náboženství, a z toho plyne, že žádná církev nedostává žádnou dotaci na platy a na provoz, pouze se zase hradí, a to jenom částečně, platy duchovních, kteří slouží ve věznicích a v armádě, případně i učitelům. Současně z toho také vyplývá ještě jedno striktní omezení, kterého se potom dotkneme v těch dalších příkladech, a to je v tom, že stát nebude participovat ani na případné církevní dani, neboť i její výběr a správa by byla vykládána jako podpora.
A konečně tuto skupinu zemí, kde ta podpora je minimální a nebo má takový zvláštní charakter, ukončuje Francie. Vztah mezi státem ve Francii a církví je značně poznamenán minulostí, především Francouzskou revolucí. Církev vlastnila v době před revolucí značný majetek a ten byl roku -
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Pane poslanče, promiňte, já opět požádám naše kolegy a kolegyně, zejména kolegy, aby se ztišili. Pokud si nepřejí poslouchat a mají potřebu mluvit, prosím, odejděte. Není skutečně nutné, abyste tady rušili a ztěžovali práci nám, kteří tady jsme. Prosím.
Poslanec František Bublan: Církev v té době před revolucí vlastnila velký majetek a ten byl rozhodnutím Národního shromáždění zestátněn a prostředky byly využity na vyrovnání státního deficitu. Stát se zavázal přiměřeně platit potřeby církve. Bylo to ale také spojeno se státním dohledem, zvláště za Napoleona Bonaparta ten dohled byl až policejní. To má samozřejmě svoje velké nevýhody, my jsme to zažili v těch minulých dobách, v dobách, kdy byl státní dohled nad církvemi také vykonáván prostřednictvím tzv. církevních tajemníků, kteří rozhodovali o tom, kdo kde bude, kam kdo půjde působit a co může vlastně dělat. V roce 1905 ve Francii stát zrušil rozpočtovou položku, to znamená ukončil vyplácení platů duchovním, a toto období je nazýváno definitivní odlukou církve od státu. Ve Francii už dnes neexistuje žádná oficiální či uznaná církev. Jako my máme seznam uznaných církví, tak Francie tuto praxi nemá, náboženství je výlučně soukromou záležitostí a patří do soukromého práva. Církve jsou tedy převážně financovány ze soukromých prostředků, ale mohou přesto získávat státní subvence, a sice nepřímo přes různá církvím blízká sdružení. Mohou také získávat peníze za to, že duchovní slouží v armádě, ve věznicích a že provozují sociální zařízení apod. Stát však platí, a to plně platí, opravy církevních budov, které byly postaveny právě před rokem 1905, kdy došlo k odluce, protože toto je majetek státu a církve pouze tento majetek využívají. Zajímavá je také praxe státních garancí u půjček. Pokud si nějaká církev chce půjčit nějaké peníze, tak u banky tuto garanci dostává od státu.
Druhou takovou množinou států, u kterých bychom si mohli trošku zobrazit, jak vypadá vztah mezi státem a církvemi, jsou státy, kde je nějaká církevní daň. Všichni víme, že tato církevní daň je v Německu, tvoří asi 80 % příjmů církevního rozpočtu a má původ již v 19. století a je také kompenzací za sekularizaci církevního majetku v minulých dobách. Pravda je taková, že církve v Německu disponují poměrně malým majetkem. Možná máme představu, že mají rozsáhlá pole a polnosti a lesy atd. Není to pravda, církev v Německu příliš velký majetek nemá a skutečně žije z 80 % z této církevní daně. Výše daně se pohybuje mezi 8 až 9 % daně ze mzdy a daň vybírají pro církve daňové úřady. Odhaduje se, že asi třetina členů církví daň neplatí, protože nejsou zatíženi ani daní ze mzdy, ani daní z příjmů. ***