(13.50 hodin)
(pokračuje Bublan)
Jenom pro takový obrázek. V roce 1992 byla výše této církevní daně pro katolickou církev ve výši 17 miliard marek. Kromě církevní daně existuje ještě mnoho dalších státních subvencí, které mají charakter náhrady škody za zestátnění majetku v 19. století a měly by být časově ukončeny, ale k tomuto ukončení z praktických důvodů zatím nedošlo.
Církevní daň má také Rakousko, ovšem na rozdíl od Německa se tato daň týká všech členů církve, nikoliv pouze daňových poplatníků. Je to trošku striktní ustanovení a bohužel nemá příliš pozitivní dopady. Já sám, protože jsem jako duchovní sloužil, mám tu zkušenost, protože jsem byl na česko-rakouských hranicích, že mi chodily žádosti o vystoupení z církve rakouských občanů, kteří se narodili na tehdejším českém území nebo moravském území, byli zapsáni do matriky a teď žádali o vystoupení z církve. Většinou to byli lidé staršího věku, to znamená, byli to lidé, kteří už nechtěli platit církevní daň. To, co zde zaznělo, že by se u nás církve bály této církevní daně, je skutečně pravdivé, ono to zrovna nejlepší opatření není.
Další typ daní mají Španělsko a Itálie. Jsou to tzv. daňové asignace. Systém daňových asignací je takový, že při daňovém přiznání může daňový poplatník uvést, zda si přeje, aby určitá část jeho daní byla převedena na financování církve. Ono ve Španělsku to v praxi vypadá stejně tak, protože ta částka je asi 0,5 %, že stát stejně doplňuje chybějící prostředky ze svého rozpočtu, aby výsledná částka byla stejná, jak tomu bylo předtím, než byla tato asignace zavedena.
Itálie má dvě formy finanční podpory církvím, resp. jedné církvi, tam je pouze církve římskokatolická. Je to ta daňová asignace ve výši 0,8 % daně z příjmu a lidé si mohou zvolit při daňovém přiznání, zda chtějí tuto částku poslat buď na konto římskokatolické církve, nebo na rozvojovou pomoc, anebo na nějaké jiné účely, které stát uzná za vhodné. Většinou je to sport. A potom další možnost, jak církev získává peníze, je také nabídka toho, že si lidé mohou případné dary církvím odečíst ze zdanitelného základu. Tato praxe je myslím i u nás. Tento systém daňových asignací byl v Itálii upraven až v roce 1985. Do té doby žily jednotlivé farnosti a biskupství z tzv. beneficií, to znamená majetku, který historicky církvím nebo těm farnostem, diecézím náležel. Ono to vedlo k takovému nespravedlivému dělení, takže stát chudší farnosti musel stejně podporovat, a to podporoval z daní všech daňových poplatníků. Po roce 1985 byla beneficia zrušena a tento majetek byl převeden do diecézních korporací, které jej spravují a rozdělují. Možná je to něco, o čem jsme tady už slyšeli, určitý fond, nadace, který by fungoval a mohl fungovat i u nás.
A teď ta třetí skupina. Možná bude pro někoho překvapením, ale to je skupina států, kde stále existuje přímá podpora státu jednotlivým církvím.
Začnu s Belgií. Belgická ústava v článku 181 říká, že platy a penze duchovních jdou na účet státu, a dále stanoví, že tyto prostředky jsou součástí každoročního státního rozpočtu. Ostatní náklady jsou hrazeny z církevního majetku a ze sbírek. Obojí však nemá příliš velký význam, neboť od Francouzské revoluce je majetek v Belgii, belgických církví minimální a sbírky nemají příliš velkou tradici.
Podobný systém financování má i Dánsko. Tam je kombinace tří zdrojů. Je to církevní daň, ale ta není příliš vysoká. Potom je to státní příspěvek na platy duchovních, příspěvek do společného fondu a státní příspěvky na restaurování kostelů. Třetím pilířem jsou příjmy z církevního majetku a pozemků.
Řecko nemá církevní daň, většinu subvencí zajišťuje stát, a to jak na významné budovy, kláštery, tak na vzdělávání duchovních, hradí mzdy biskupů, kněží, diakonů, ale také laických zaměstnanců.
A úplně poslední stát, kde je to velmi jednoduché, je Lucembursko, kde jsou církve placeny ze státního rozpočtu, a to v plné výši stát hradí mzdy duchovním, potřeby církvím a údržbu státních památek.
Já jsem tento přehled uvedl proto, že se chci chytnout jedné myšlenky, a to je myšlenka, že si musíme udržet nějaký vztah mezi církvemi a státem. A obávám se, že tímto zákonem, který se nazývá zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi, ten vztah silně narušíme. My vlastně řekneme: Tak za tuto určitou dobu sedmnácti třiceti let církve dostanete všechno, co vám náleží, a už o vás nemáme zájem. Nastane takové zpřetrhání pouta mezi společností a církvemi.
Já se toho nechci dožít a asi se toho už nedožiji. Nicméně nechci, aby církev byla spojována s nějakou realitní kanceláří, která bude pronajímat své budovy, aby církev byla spojována s vařením piva. Tak jsem někde četl titulek od hlavního ekonoma Pražského arcibiskupství, který říká: Budeme pronajímat reality a budeme vařit pivo. To určitě není posláním církve a to společnost od církví také nežádá. Já spíš bojím toho, že za těch třicet let zde možná naši následovníci budou stát znovu a budou připravovat a rozhodovat o nějakém zákonu, který zavede daňovou asignaci nebo nějakou jinou podporu církvím. Protože církev není k tomu, aby rozmnožovala kapitál, církev má trošku jiné poslání.
Paní ministryně také říkala, že zákon míří do budoucnosti. A o tu budoucnost mi v tuto chvíli jde. Domnívám se, že vytvoření nějakého stálého fondu, nemusí být úplně na věčné časy, ale skutečně nějakého budoucího fondu, do kterého by se shromažďoval majetek, který církvím náležel, do kterého by se také přispívalo ze státního rozpočtu, do kterého by přispívaly obecní rozpočty, krajské rozpočty, dary věřících apod., že by financování církví bylo spravedlivější a také daleko hodnotnější a společnost by si církví vážila jako něčeho, co jim patří, ne něčeho, co se odloučilo od státu, co si vytvořilo nějaký svůj vlastní svět a co vlastně tu společnost ani moc nezajímá.
Takže tento zákon je pouze o vyrovnání, ale bohužel do budoucnosti a do budoucích vztahů mezi církvemi a státem nemíří.
Děkuji. (Potlesk poslanců ČSSD.) ***