(18.20 hodin)
(pokračuje Dolejš)
Náboženství přispívá, a to velmi výrazně, k morálnímu vědomí a k vědomí lidské vzájemnosti. To je fakt. A současně je také pravda, a o tom mluví nejenom české dějiny, ale zejména české dějiny, že musíme být velmi opatrní a musíme jasně zastávat pozici nepřijatelnosti útlaku jinověrců či bezvěrců, zneužívání víry a náboženské útěchy k politickým či ekonomickým cílům.
Dosavadní způsob debaty, a tím nemyslím jenom debatu zde v parlamentu nad tímto zákonem, ale dívám se více dozadu, celý tento způsob debaty vede veřejnost. A my tady tlumočíme názory veřejnosti, že probírání dávných křivd, i nedávných, zastírá jednu věc, a to tu, že nalezení základu nového vztahu církví a státu zdegenerovalo na tvrdou licitaci o maximální zisk. A dá se to doložit fakty. V roce 1990, když měli kolegové tehdy v parlamentu takzvaný výčtový zákon, se arcibiskup František Tomášek dušoval, že to je poslední nárok, který církve vznášejí. Uplynul krátký čas, měli jsme tady novou vládu nové České republiky v čele s premiérem Václavem Klausem a věci se mírně posunuly. Tehdy se mluvilo o nárocích cca 17 mld. a odluce od státu provedené během čtyř let, a dnes jsme se dočkali navýšení těchto hodnot, a to navzdory krizi, kterou prožíváme, navzdory tvrdým protidluhovým opatřením, která se chystají. Tyto hodnoty byly vyšroubovány na 59 mld. a odluka na 17 let. To je to, co poutá pozornost veřejnosti. To je ten důvod, proč se diskutuje, jestli náhodou tady za vznešenými slovy se neskrývá v podstatě tunel na veřejné peníze a na majetky.
Samozřejmě v diskusi zazněly různé argumenty různých expertů, jak už to tak bývá, jak historiků, tak právníků, a ty argumenty se významně liší. Ale jestliže tyto argumenty se liší, tak je utřiďme, vypořádejme se s nimi, ale nereagujme na ně cejchováním. Mně přišlo velmi laciné - teď promluvím o své osobní zkušenosti - když jsem argumentoval, jak asi tady mnozí, těmito fakty loni, tak na mě reagoval pan kardinál Miroslav Vlk s tím, že mě a samozřejmě všechny další kritiky hodil do jednoho pytle s tím, že se jedná o ideologické pohádkáře s komunistickými kořeny. Jak vidno, ideologické vidění se nevyhýbá ani kardinálům. Jednak do toho jednoho pytle hodil opravdu 70 procent českého národa. Nevím, jestli 70 procent českého národa se dá takto zkratkovitě označit. Ale i mně osobně to trošku vadí, protože já nejsem člověk, který by si v tomto žánru zrovna liboval. Já jsem člověk v podstatě racionální a věcně uvažující. A právě proto, že jsem věcně uvažující, tak jsem samozřejmě sledoval pozorně debatu o tom, jak chápeme kontinuitu či diskontinuitu právního postavení církve, jak se vyvíjel historicky statut církví a ten spor, jestli církev je víc veřejná korporace, která vlastně majetek jenom spravuje pro úkony veřejné a samozřejmě pro potřeby své náboženské služby, či subjekt soukromý, který disponuje vlastním majetkem, a tudíž se na něj vztahují standardní způsoby ochrany vlastnických práv.
Odpověď, když jsem prošel všechny ty různé expertní názory, zdaleka není jednoduchá. Někteří experti církví na to odpovídají, že všechny tyto historické spory táhnoucí se do temné minulosti, středověku, přes josefínské reformy v podstatě byly uzavřeny tím, že zápis v pozemkových knihách od roku 1874 má v podstatě konstitutivní charakter a od této doby co je psáno, to je dáno. Ale je tu jeden praktický problém, i kdybych toto vzal za bernou minci - a to, jaká je praxe v těchto knihách, jak vypadají ony zápisy.
Již tady bylo kolegy zmiňováno, že minimálně je problém v tom, že se nedá doložit vlastnictví přesně k oné restituční tečce, restituční hranici. Prostě v roce 1919 byla schválena reforma. Naši předchůdci a věřím, že někteří z nás i dnes, tuto reformu označují jako největší čin masarykovské republiky. Ale tento největší čin masarykovské republiky byl po válce realizován, někteří odhadují, kolem 14 procent. Čili ten zbytek nebyl dotažen, minimálně tedy v rovině evidence, v zápisech v pozemkových knihách. Na to reagovala samozřejmě druhá reforma v roce 1947. Zdůrazňuji slova "čtyřicet sedm". A opět se daly věci do pohybu. A opět spousta majetku nebyla doložena v těch knihách a nedá se říci jasně, že toto je nároková záležitost.
I proto věřím, že odborníci, které církev má - se svou tisíciletou historií určitě dovede najít odborníky -, věděli, proč návrhy, které předkládají, nejsou konstruovány na základě restituční nebo náhradové praxe. To není restituční zákon. To je prostě politická dohoda. Ta je možná. Ta je legitimní. Ale než se tato politická dohoda uzavře, tak se bavme, co je na miskách vah. Jestli ty misky vah náhodou nejsou nějak vychýlené a jestli pravidla, která se na to vážou, nezaloží spoustu nových problémů.
Navíc musím dodat, co tu, jestli mě paměť neklame, ještě nezaznělo - že politická kritika tohoto způsobu napravení křivd a náhrad není jenom věcí jaksi pomýlené levicové opozice, kapriciózního postoje levice, která nemá většinu a která prostě trucuje a otravuje, místo aby už šla domů a odmávala nějaký ten zákon. Již v minulém volebním období byl podobný zákon odročen. Upřímně řečeno, tedy ještě horší, ale to není podstatné. Byl odložen, a to právě z důvodu nedoložených nároků a přílišné ústupnosti vyjednavačů, protože jedni tlačí, druzí ustupují - no kdepak to asi může skončit? No tam, kde to dneska máme. Takže pro přílišnou ústupnost státu. A takto argumentovali poslanci ODS v roce 2008. Konkrétně to byl bývalý ministr financí Vlastimil Tlustý a měl spoluhlasovatele, kteří v klubu ODS se takto zachovali - byli to kolegové Raninec a Schwippel. Takže to není jenom kapric levičáků, levičáckých neznabohů, kteří si neváží tohoto historického rozměru.
Jedna souvislost. A to je adresováno především těm, kteří jsou díky své konfesi a pokřtění atd. členy církve. Myslete na to, že licitace o majetek s církví, ať už jakékoliv, ale víme, která tam má největší podíl, znamená pro ni silné reputační riziko. Silné reputační riziko.
A nabízí se, proč se nezvážily jiné alternativy řešení ekonomického základu práce, fungování církví do budoucnosti, proč se nehledaly jiné modely, proč se o nich vůbec nediskutovalo. Už tady zaznělo, že pastorační činnost, charita, může být financována systémem daňových obligací. Já chápu, že to je věc dobrovolná a že v České republice by minimálně zpočátku to byl asi problém. Ale je to systém, který jinde funguje. Proč se tak nestalo, proč to nebylo diskutováno? Pokud jde o příspěvky na školy, hospice, samozřejmě. Potřebná věc. A na to máme grantové systémy, které uvolňují peníze tam, kde to opravdu je potřeba. Pokud samozřejmě v systému peníze jsou. A pokud jde o péči o svěřené historické památky. Ano, važme si svého kulturního dědictví. Ale to se dá řešit standardními smlouvami. Na to nepotřebujeme tento zákon.
Prostě aktivity církevních ekonomů pro futuro jsou předmětem jistého podezření. A nemyslím si, že by církev měla být realitní kanceláří, která by podnikala v tomto byznysu. Je to zajímavý byznys, pravda. Ale nemyslím si, že by měla být její funkce, její veřejná funkce i náboženská funkce, tímto způsobem kontaminována, protože skutečně to snižuje důvěru. ***