(18.30 hodin)
(pokračuje Dolejš)
Pokud jde o celý režim úhrady obří částky, pokud jde o rozpočtové souvislosti, tak tady opakovaně zaznělo: Nějaké dvě miliardy, co to je? No jak by řekl některý klasik: Kdo z vás to má? Ale upřímně řečeno, i dvě miliardy mohou v rozpočtu chybět. I dvě miliardy. Ale nechybí 60 miliard předražených veřejných zakázek, nechybí desítky miliard daňových úniků? Ale tady budete ukrajovat z toho, co už v rozpočtu je, co tam chybí a o co budou kráceny některé konkrétní výdaje. Já jsem slyšel, samozřejmě, Věci veřejné to potřebovaly nějakým způsobem pokrýt, účetně, formálně, tak řekly, že jejich návrhy na symbolickou daňovou progresi toto uhradí. Nevím, jestli jste původně, před dvěma lety, když jste se představovali voličům a říkali, že jste pro daňovou progresi, jestli jste mysleli takto symbolickou a jestli jste to mysleli zrovna na úhradu církevních činností. Nejsem si tím jist. Já si myslím, že jste to mysleli asi jinak. Ale to je vaše svědomí, vaše věc. Ale v každém případě to není zrovna to, co si já představuji pod mobilizací příjmové základny státního rozpočtu, protože to nepoteče do veřejných financí, to poteče někam jinam. Jestli kolegové ze sociální demokracie to chtějí zaparkovat do nějakého fondu, který by měl nějaké kolektivnější spravování, to je věc druhá, ale v každém případě to bude chybět ve státním rozpočtu.
Čili je tady celá řada témat, nad kterými bychom se měli vážně, věcně, bez nějakých reminiscencí a nálepkování zamyslet, řešit je a nejenom to protáhnout, jak se říká, parlamentem silově. Každý z nás prochází nějakými duševními změnami, když přemýšlí o vážných věcech. Poznamenávají ho, a někdy se dokonce i postaví k tomu čelem, jeho názor se vyvine směrem k nějakému zlepšení. Církevní filozofové tomu říkají metanoia, zkrátka změna v uvažování. Ty změny jsou nutné, potřebné a může se to stát jak vám, tak nám. Koneckonců, celá řada osobností minulosti se vyvíjela směrem od levicových materialistů k idealistům. Připomněl bych takového Nikolaje Berďajeva, možná, že si někteří vzpomenete. V mládí kritický marxista, až posléze se rozešel s bolševikem a stal se člověkem, který uvěřil v Boha a stal se klasickým filozofem idealistou. Podobně jako například spisovatel Bulgakov, měl velmi podobný osud. Ale jsou i cesty opačným směrem. Zkrátka je tady příbuzné uvažování poctivých věřících a lidí, kteří hledají světským způsobem lepší svět. A náboženství i některé ideologie jsou výrazem, možná metaforou naděje. Neberme lidem naději.
V letošním roce, bude to za pár týdnů, oslavíme jedno výročí, které byste si měli zejména vy zapamatovat. Někdy myslím bylo v dubnu v roce 1912 šel ke dnu Titanic, chlouba společnosti White Star Line. Takhle někdy končívají některé chlouby. Nenapodobujme tento vzor. Snažme se, aby česká společnost, politika, náboženství se nestaly Titanikem, ale aby sloužily do budoucnosti. Na to opravdu mysleme.
Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Teď bych požádal o slovo poslance Jiřího Šlégra, připraví se Jan Hamáček.
Poslanec Jiří Šlégr: Děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Vážené kolegyně, kolegové, projednáváme dnes v prvním čtení vládní návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Ten se snaží řešit existující a aktuální problematiku, kterou se v minulých letech opakovaně zabývaly minulé vlády a další orgány, a to bez valného výsledku. I předložený návrh zákona však nelze považovat za řešení daného problému, a to především proto, že evidentně neodráží politický a celospolečenský konsenzus, že není dobře připraven a že také nepřichází v době, která je vhodná k jeho přijetí. Zastávám názor, že vyrovnání s církvemi, a to v daném případě víceméně jen s církví římskokatolickou, formou této kombinace naturální restituce a vysoké finanční kompenzace je v současné ekonomické situaci neodpovědné a možná i nereálné. Naturální restituce ve formě předpokládané návrhem ve skutečnosti ani žádnou restitucí není. Církvím - a zde znovu zdůrazňuji, že v drtivé většině církvi římskokatolické - se mají restituovat, tedy vracet věci, které vlastně v rozhodné době, tedy zpět do roku 1948, nebyly jejím vlastnictvím, ale veřejným vlastnictvím, se kterým církev jen hospodařila. Není tedy co restituovat čili vracet, a pokud návrh zákona hovoří o vyrovnání a vydávání, můžeme to chápat spíše jako darování než jako restituci. O restituci ovšem hovoří důvodová zpráva, která je tak s vlastním textem návrhu v rozporu.
Pokud by bylo možné některé z věcí, jichž se má vydání týkat, považovat za vlastnictví církve, řekněme v dobách před reformami císaře Josefa II., pak zase neplatí to, co tvrdí navrhovatel, totiž, že jde o nápravu křivd spáchaných v rozhodném období, tedy v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Celá procedura vydávání zejména nemovitostí, jakou zákon navrhuje, je navíc velmi nedostatečná. Pokud se vydávání týká takových objemů a hodnot, musí stát zajistit maximální kontrolu toho, co a jak se tzv. vydává, a to u každé položky. Schválení dohod oprávněných a povinných osob Pozemkovým úřadem není rozhodně adekvátní kontrolou správnosti vydávání těchto věcí.
Úplně paradoxní je odůvodnění vydávání věcí, se kterými dnes hospodaří organizační složky státu nebo příspěvkové organizace. Navrhovatel tedy zdůrazňuje potřebu plně obnovit církevní funkční celky a odkazuje přitom na chyby v zákoně z roku 1990, podle kterého byla mimo jiné vydána i jedna z budov skutečně funkčního celku, totiž komplexu Národního divadla, postavená v 80. letech minulého století. Tuto chybu v zákoně dodnes nikdo nenapravil a není ani předmětem tohoto návrhu, v němž má jít přece podle navrhovatele o úplné vyrovnání mezi státem a církvemi. Církev omylem vydanou budovu obratem prodala obchodní společnosti, jejíž dluhy vůči Národnímu divadlu v řádu desítek milionů nakonec naštěstí vyřešil exekutor, ovšem další spory o vysoké částky s možným dopadem na rozpočet divadla a Ministerstva kultury, se pořád vedou. Zjevnou chybu v zákoně neumožnila římskokatolická církev nikdy napravit, ačkoli si jí byla vědoma.
Potřeba pečlivého zkoumání toho, co by se mělo, či nemělo vracet, je tedy evidentní, v návrhu zákona však není dostatečně zajištěna.
Ani pojetí finanční kompenzace uvedené v návrhu zákona není v pořádku. Výše finanční náhrady pro jednotlivé církve a náboženské společnosti vyčísluje návrh sice do koruny, o tři odstavce téhož navrhovaného paragrafu se ovšem dočteme, že se každoročně bude inflace měnit, tedy zvyšovat nesplacená částka i výše dalších splátek, ve skutečnosti ovšem jen jedné další splátky, protože každý rok bude příslušná splátka zase vyšší. O jaké celkové výši finanční kompenzace máme rozhodnout a kolik budeme v jednotlivých letech církvím platit, tedy nevíme. Zjevně to netuší ani vláda. Že to bude za 30 let více než 59 mld. korun, o nichž hovoří vláda, je jasné. Bude to někde mezi 80 až 100 miliardami.
Takže dámy a pánové, kolegyně, kolegové, pro takový návrh tedy není možné s klidným svědomím hlasovat. Děkuji. (Potlesk poslanců ČSSD.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Pan poslanec David Rath chce reagovat. Ne, nechce. Takže prosím pana poslance Hamáčka, který je řádně přihlášen. Pak poslanec Grospič. ***