(15.40 hodin)
(pokračuje Babák)
Mým cílem není zpochybnit podstatu narovnání s církvemi, ale předejít stavu právních a majetkových křivd, které nastaly například v sousedním Polsku, Slovensku, Maďarsku či Slovinsku. V těchto zemích byl proces vyrovnání podceněn, uspěchán a právně nedořešen. Výsledkem toho bylo vyvolání stovek nových sporů, soudních pří a křiv. Tedy ve výsledku velké vlny pachuti a skepse vůči náboženským společenstvím. Tento stav si rozhodně nepřeji a snažím se mu společně se svými kolegy z Věcí veřejných předejít skrze naše pozměňovací návrhy, které vám představím.
Vzhledem k tomu, že jsem byl součástí pracovní vládní komise pro vyrovnání s církvemi, kdy jsem byl jednání co jednání ubezpečován, že samozřejmou součástí narovnání s církvemi bude takzvaný výčtový zákon, který precizně pojmenuje počet a charakter navraceného majetku - na základě tohoto slibu jsem tehdy připojil svůj podpis pod výsledný návrh vyrovnání. Doposud vláda však tuto garanci nenaplnila. I z těchto důvodů poslanecký klub Věcí veřejných předložil dva pozměňovací návrhy, které chci touto formou načíst. Jsou evidovány pod číslem sněmovních dokumentů 2604 a 2505. První z nich pod číslem 2505 odmítá akceptovat návrh částky finančního narovnání ve výši 59 miliard, a to právě z důvodu neexistence takzvaného výčtového zákona, tedy transparentního soupisu vydávaného majetku.
Druhý pozměňovací návrh pod číslem 2604 zahrnuje veškeré chyby, které se pravděpodobně omylem vyskytly v paragrafovém znění tohoto návrhu. Ty v sobě mimo jiné zahrnují zjištění: 1. neprolomení historické lhůty až k roku 1919 a tehdejší pozemkové reformě, 2. garanci, že důkazní břemeno nebude přeneseno na stranu státu, nýbrž bude na straně církve, 3. prodloužení kontrolních lhůt na ověření oprávněnosti majetkových nároků ze tří měsíců na šest měsíců, za další - prodloužení promlčecí doby na 20 let, stejně tak, jak to bylo v případě velké privatizace na začátku 90. let, a v neposlední řadě musím vzpomenout i zamezení osvobození z platby daně z příjmu a daně z převodu nemovitostí v případě dalšího prodeje, kdy církev bude prodávat majetek na jiného vlastníka.
To je jen málo bodů. Náš pozměňovací návrh se věnuje ještě dalším bodům, nicméně tyto jsou jedny z těch hlavních. Sami slyšíte, že to jsou všechno návrhy věcné, velmi oprávněné a konkrétní, a troufám si říct, že i vůči kultivovaným požadavkům církví a náboženských společností i korektní. Nijak nezpochybňují principy transparentního narovnání a nabízejí poučení z chyb, kterými si prošli naši polští, slovenští, maďarští či slovinští kolegové.
Chci Sněmovnu ujistit, že když projdou naše pozměňovací návrhy, pak je poslanecký klub Věcí veřejných připraven podpořit vládní návrh narovnání s církvemi. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano. Takže dalším přihlášeným je pan poslanec Stanislav Grospič, připraví se Antonín Seďa. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Stanislav Grospič: Děkuji, pane místopředsedo. Kolegyně a kolegové, dovolte mi také pár poznámek v rámci obecné rozpravy k předloženému návrhu zákona.
V preambuli předloženého návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnosti a o změně některých zákonů se uvádí, že Parlament, pamětliv trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly na území dnešní České republiky potlačovány, odhodlán střežit a rozvíjet zděděné kulturní a duchovní bohatství, veden snahou zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, které byly spáchány komunistickým režimem v období let 1948 až 1989, vypořádat majetkové vztahy mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi jako předpoklad plné náboženské svobody a umožnit tak obnovení majetkové základny církví a náboženských společností, svobodné a nezávislé postavení církví a náboženských společností, jejichž existenci a působení pokládá za nezbytný prvek demokratické společnosti, se usnesl na výše předloženém zákoně.
Porovnával jsem si tento výrok se slovy paní ministryně kultury Aleny Hanákové při jednání ústavněprávního výboru právě k předmětné materii a dávám si jej do souvislosti s jejím výrokem, který zazněl, že cílem tohoto zákona není v žádném případě odluka státu od církve, ale kooperace. To další, které zaznělo potom v té předmětné diskuzi, jevilo zdání velké neznalosti předložené problematiky a spíš politického zadání, které velelo k tomu, že je nutné tento zákon urychleně projednat na ústavněprávním výboru i v Poslanecké sněmovně, protože je jím vázána koaliční smlouva, nebo tedy to následné, co z ní v současné době zbylo.
Chtěl bych přesto, protože k této materii tady bylo řečeno už poměrně mnoho závažného, reagovat na několik prvků, které jsou v předloženém návrhu zákona.
V § 2a se hovoří o tom, že původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností jsou věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty včetně spoluvlastnických podílů a součástí příslušenství věcí, které byly alespoň v části rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím. Chtěl bych podotknout, že povinnou osobou pro vydání těchto věcí má být český stát, respektive Pozemkový fond České republiky, Lesy České republiky, stát a jeho organizační složky, státní příspěvkové organizace, státní fond, státní podnik a jiná státní organizace. Chtěl bych v této souvislosti také podotknout podstatnou věc, že není definován v českém právním řádu pojem příslušenství, které by nahrazovalo pojem vlastnictví či pracovalo s jiným pojmem. Tedy tento návrh, tato právní dikce bude zakládat potenciálně různé výkladové možnosti pro znění tohoto paragrafu.
V § 5a potom předloženého návrhu zákona se hovoří o tom, že odnětí věcí bez náhrady postupem podle zákona číslo 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, se mají vztahovat věci, které jsou předmětem jednání tohoto zákona. Musím si položit stejnou otázku, kterou jsem si tady kladl v rámci prvého čtení i při projednávání na ústavněprávním výboru: Kde je ona pomyslná hranice 25. února roku 1948 a proč je prolomen v zásadě zákon, který řešil novelizaci pozemkové reformy na základě takzvaného záborového zákona číslo 25/1919 a byl přijat tedy v období před 25. únorem roku 1948?
Možná že odpověď na tuto otázku skrývá jiná ustanovení - v § 9 odst. 1a Postup při vydávání zemědělské nemovitosti a nebo obdobně v § 10 odst. 1a Postup při vydávání jiné než zemědělské nemovitosti, kde se hovoří o tom, že připojí pouze listinu žadatel nebo uvede důvody, z nichž vyplývá, že je splněna některá ze skutečností podle § 5a; tato skutečnost se má za prokázanou, není-li prokázán opak. Když si tyto věci dáme do souvislosti s povinnými osobami, tedy s českým státem a jeho organizačními složkami, případně fondy či jinými státními organizacemi, pak si musíme klást otázku, bude-li stát na základě tohoto zákona moci jako povinná osoba zároveň prokazovat, že některá z náboženských organizací či církví dotyčnou věc, která je nárokována, nevlastnila. Zda se nemění princip dokazování, který je stále platný v našem právním řádu, který zná jak stávající občanský zákoník, tak i občanský zákoník, který má vstoupit v platnost od roku 2014. Možná že to je zcela záměrná skutečnost, která má přinést jiné pojetí výkladu právního řádu České republiky ve vztahu majetkovým věcem.***