(11.50 hodin)
(pokračuje Dienstbier)
Každý z nás si asi dovede představit, jak se zachová patnácti- šestnáctiletý člověk, když mu přijde výzva například k zaplacení pokuty za jízdu načerno v dopravních prostředcích. No, zatají to, aby si ušetřil v tu chvíli komplikace, zatají to i před svými rodiči a soudní řízení řádně nevede. Myslím si, že takováto osoba skutečně plně nedocení dopady řízení a zákonné zastoupení je zde zcela na místě.
Další pozměňovací návrh se týká teritoriality u soudních exekutorů. Vychází z principu, že místně příslušným exekutorem by měl být ten exekutor, který má sídlo u okresního soudu podle bydliště dlužníka, nebo tedy povinného. Současná situace je taková, že může být určen kterýkoliv exekutor kdekoliv po republice, a máme tady v zásadě pět velkých exekučních fabrik, které řeší řádově statisíce exekucí, a oproti tomu naprostou většinu exekutorů, kteří řeší stovky, případně tisíce exekucí. To je naprosto nerovnoměrná, nevyvážená situace.
Chápu, že ty tzv. exekutorské fabriky mají zájem na tom, aby se na současném stavu nic neměnilo, aby se teritorialita nezaváděla. V případě jejího zavedení ovšem dojde k rovnoměrnějšímu rozložení exekuční agendy mezi jednotlivé exekutory a odstraní se to, co tady bylo i v předchozím příspěvku vlastně adorováno, a to je soutěživost mezi exekutory. Představu, že by mezi exekutory měla být nějaká konkurence, že by měli soutěžit o to, kolik exekučních případů dostanou k vyřízení, považuji za zvrhlost. Je to asi tak srovnatelné s tím, že by tady mezi sebou konkurovaly jednotlivé soudy, které získají více soudních sporů. Je totiž potřeba si uvědomit, že byť se exekutorům říká soukromí, tak podle zákona jsou to soudní exekutoři, že vlastně přeneseně vykonávají část státní moci, vykonávají vykonatelná rozhodnutí a měla by pro ně platit podobná pravidla, jako platí pro soudy i co se týče místní příslušnosti.
Soutěživost mezi exekutory vede mimo jiné k tomu, že jsou tady už ustálené vazby, kdy někteří vymahači, vymahačské firmy zadávají exekuce stále stejným exekutorům, a dokonce za to požadují i určitý zvýhodněný přístup exekutora vůči nim. Pokud je to na úrovni lepší komunikace, tak ještě budiž, i když ani tam by neměl být někdo z oprávněných zvýhodňován oproti jiným oprávněným. Ale už je naprosto běžná situace, kdy některé vymahačské firmy požadují po příslušném exekutorovi, kterému slibují, že u něj budou zadávat provedení exekuce, aby se s nimi podělil o část své odměny. Na to jsem byl některými exekutory upozorněn. A samozřejmě pod nevyslovenou pohrůžkou, že pokud na to nepřistoupí, že si vyberou jiného exekutora.
Tady bych chtěl zdůraznit, že exekutor by měl naprosto objektivně provést exekuci, vykonat vykonatelné rozhodnutí a měl by být v tomto smyslu nestranný jak vůči povinnému, tak vůči oprávněnému, a ne jít na ruku oprávněným. Myslím si, že to je částečnou příčinou těch excesů, ke kterým při výkonu exekucí dochází.
Už tady také zaznělo, že zavedení teritoriality podpořil i ombudsman. Já jsem obdržel dopis pana doktora Varvařovského, ve kterém upozorňuje na to, že zavedení teritoriality doporučuje dlouhodobě. Upozorňuje dokonce na to, že ve své loňské souhrnné zprávě Poslanecké sněmovně téma učinil jedním ze sedmi zásadních legislativních doporučení, se kterým současný senátní návrh zcela koresponduje.
Pokud tedy chceme zavést určitý pořádek do výkonu exekucí, zavést tam jasná pravidla, vytvořit vlastně i situaci, kdy každý exekutor působí za srovnatelných podmínek a nejsou i privilegovaní exekutoři mezi všemi ostatními a kdy zároveň nedochází k excesům, tak zavedení teritoriality je naprosto zásadní krok, který bude i lépe vyhovovat povaze exekucí.
A poslední zásadní pozměňovací návrh se týká už i rovněž zmíněných bagatelních pohledávek. Tady se vyvinul naprosto nemravný trh s malými pohledávkami. Dospěli jsem do situace, kdy některé vymahačské firmy skupují malé pohledávky v řádu desítek a stovek korun za cenu vyšší, než je nominální hodnota těchto pohledávek. A už na této věci je naprosto jasné, že systém je nastaven špatně, protože jinak by nikdo nekupoval nic za cenu vyšší, než je reálná hodnota. Je to dáno proto, že k desetikorunové pohledávce přibudou v průběhu jednak nalézacího řízení u soudu, případně u rozhodce, kde je to ještě horší, a následně v případné exekuci tisícové položky jednak za náhradu nákladů právního zastoupení a následně samozřejmě odměna a náklady exekutora. Zejména v případě nákladů právního zastoupení je problém, protože právě ten tzv. přísudek je předmětem toho kšeftu, ke kterému tady dochází, protože zejména u formulářových žalob, kterých odhadem je až 90 % u soudů, těch malých pohledávek, tak se ve skutečnosti žádné právní služby neposkytují. Pokud například dopravní podnik vymáhá pohledávky, statisíce pohledávek, tak je tam právní služba víceméně poskytnuta jednou, a to na začátku, když někdo napíše mustr příslušného soudního podání nebo příslušného návrhu na nařízení exekuce. Pak stačí nekvalifikovaná pracovní síla, která už v podstatě podle kopíráku návrhy opakuje.
A je doopravdy naprosto nemravné, aby se lidé dostávali do neřešitelné ekonomické situace kvůli desetikorunovým pohledávkám jenom proto, aby někdo tady měl tento byznys, který dosahuje řádů miliard korun. Byly dokonce zmapovány případy, kdy pohledávka v řádu tisíců korun je cíleně prodávána několika vymahačským firmám po částech. To znamená, že dlužník, který často ani doposud nemusí vědět, že po něm někdo něco vymáhá, dozví se to, až když je řízení zahájeno, tak ještě ke všemu ty obrovské náklady ke směšně malé pohledávce nezaplatí jednou, ale třeba dvakrát nebo třikrát, když je pohledávka prodána po částech. Tato praxe byla zaznamenána i u velkých českých bank, kde by člověk předpokládal určitou serióznost. Některé úvěrové společnosti takto postupují cíleně, že když je někdo požádá o úvěr, tak mu poskytnou tři úvěry, tři subjekty poskytnou tři třetinové úvěry právě proto, aby v případě jakéhokoliv zaváhání mohly vydělat právě na vymáhání pohledávky soudní nebo rozhodčí cestou a následně na exekuci.
Pokud se má tento nemravný byznys omezit, tak je potřeba přijmout zásadní rozhodnutí. To, co přijalo Ministerstvo spravedlnosti, určitou změnu u výše náhrad nákladů právního zastoupení, není zásadním řešením, protože pořád se pohybujeme často až v tisících procent původní pohledávky. To je naprosto nepřiměřené.
Pokud se podíváme po evropských zemích, tak například v Německu nebo Polsku náklady dosahují zhruba obdobné výše, jako je samotná pohledávka. Například v Británii nebo ve Švýcarsku je zvolen obdobný princip, jako je obsažen v pozměňovacím návrhu, který přijal Senát k bagatelním pohledávkám, a to že u těchto pohledávek se zásadně nepřiznává náhrada nákladů právního zastoupení, pokud nejsou nějaké důvody hodné zvláštního zřetele. V Británii tato hranice bagatelity dokonce je v kurzovém přepočtu stanovena na 130 tisících, v paritě kupní síly se pohybujeme někde, aby to bylo srovnatelné, při 40 tisících, 50 tisících korun. Senátní návrh je v tomto velmi uměřený a navrhuje, aby tato hranice byla stanovena ve výši 5 tisíc korun.
Zásadní námitka zde je, že to je v rozporu s ústavními principy, vlastně odmítnutí práva na právní pomoc, případně spravedlivý proces. Myslím, že země, jako Británie nebo Švýcarsko, asi nejsou necivilizované země, kde by se lidská práva nedodržovala. Jsou to signatáři stejných smluv o ochraně lidských práv, jako je Česká republika, takže si myslím, že tento umírněný návrh Senátu těžko lze označit jako odporující Ústavě.***