(12.40 hodin)
(pokračuje Novotný ml.)
Není rozpočtován příspěvek na školství a dotace na výkon zřizovatelských funkcí převedených z okresních úřadů a obcí. Toto bylo do roku 2012, od 1. 1. 2013 se již s tímto nepočítá. Počítá se s tím, že budou posíleny příspěvky na školství v obcích formou sdílených daní. Ovšem když se podíváte na stranu 20, tak zjistíte, že v roce 2012 byl v Karlovarském kraji na tuto činnost vyčleněn objem 288,5 mil. korun, z toho pro školství 44 mil., pro rok 2013 je uvažováno již pouze s částkou 234 mil. korun. To znamená, obce přijdou o více než 9 mil. korun a kraj o dalších 30 mil. korun.
Mohl bych takto vypočítávat další a další položky. Z tohoto pohledu se mi zdá, že na kraje se opravdu pohlíží jako na subjekty, které si musí pomoci samy, ačkoli to nejsou subjekty, které by mohly nějakým způsobem podnikat nebo vybírat daně.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Teď bych požádal pana poslance Jiřího Šlégra a připraví se poslední písemně přihlášený v rozpravě - Vít Bárta.
Poslanec Jiří Šlégr: Děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Vážená vládo, kolegyně, kolegové, špatná hospodářská politika této vlády, kterou chtěla urychlit růst a zvýšit konkurenceschopnost země, zablokovala ekonomický vývoj České republiky na úrovni třetího čtvrtletí roku 2008. Tehdy probíhaly plody investičního boomu levostředových vlád a dalo se sáhnout taky do rozsáhlých rozpočtových rezerv. Od té doby HDP nepřibyl ani o korunu, rezervy jsou pryč a na řadě je odkrvování státních firem, zejména Lesů České republiky, kde by mohlo být nějakých 40 mld. korun. Jenže před námi je tvorba státního rozpočtu na příští rok, který se odehrává v podmínkách klesající konkurenceschopnosti české ekonomiky, což lze doložit na vývoji klesajících cen průmyslových výrobků. Jsme v deflaci a klesající ceny jsou tou nejhorší podmínkou pro investice, protože dnešní ceny zakládají okamžitě příští ztrátu. A ceny neklesají kvůli návalu lidumilnosti výrobců, ale protože není odbyt. Zainvestuji draho a neprodám - platí v Česku. V sousedním Německu, u našeho zdaleka nejdůležitějšího obchodního partnera, kupodivu evropská krize, kterou svými penězi vytrvale zmírňuje, nepůsobí tak drtivě. Nejspíš se tedy něco špatného odehrává u nás doma.
Ministr financí má svůj oblíbený a nyní již dost okoukaný trik, že zítra bude líp, a sestavuje rozpočet růžových čísel, od kterých se pak bude na jaře, bude-li tady ještě tato vláda, distancovat. Jestli mu to někdo spolkne a jestli dojde tak daleko. Vládu drží pohromadě především tunely, které nesou jména církevní restituce a penzijní reforma, a to v situaci citelného poklesu reálných příjmů domácností a prudkého nárůstu životních nákladů. To všechno jsou dárky, které si může přát při zdravé mysli jenom masochista.
Současný, nutno dodat, že již velmi přestavěný koaliční kabinet - odcházející ministr práce Drábek je desátým padlým hrdinou této vládnoucí garnitury - má tu drzost říkat si vláda rozpočtové odpovědnosti. A jak taková zodpovědnost v podání české vlády vypadá? O co více a důsledněji šetří na občanech, o to méně daňově zatěžuje ty nejbohatší a především také nadnárodní korporace a banky. Rozpočtové díry chce tato vláda zalepovat navýšením DPH. Tady bych chtěl všechny tři koaliční strany důrazně upozornit, že ani jedna z nich včetně derivátu Věcí veřejných, který se momentálně jmenuje LIDEM, neměla slib o zvyšování DPH ve svém volebním programu. Naopak, všechny tyto strany před parlamentními volbami přesvědčovaly voliče, že daně prostě zvyšovat nebudou. Ne že bych byl zcela zásadním odpůrcem zvyšování daní, ovšem těch, které alespoň maličko přivřou stále se otvírající nůžky sociálních rozdílů.
Ale jakou daň zvyšuje tato vláda? DPH! A od nástupu pravicových vlád brutálně a pro mnohé sociálně slabší občany prostě neúnosně. Naopak, korporátní daň, majetkové daně, bankovní daně, ty naše pravicové kolegy vůbec nezajímají. Tam by totiž šlápli na kuří oko kmotrům a to by pro ně nebylo dobré. Obírat pracujícího občana, důchodce, rodiny s dětmi, to je velmi jednoduché.
Dámy a pánové, kteří vedete tuto zemi, zamyslete se nad sebou prosím!
Ekonomické chování vlády se transformuje do tupých škrtů. Nic jiného tato vláda neumí, jen škrtat, škrtat, škrtat. Bohužel, tento navržený státní rozpočet nejen že nepomáhá hospodářskému růstu, on ho ještě podvazuje, tedy žene Českou republiku de facto do další ještě hlubší krize, než ve které se aktuálně nalézáme. Jenomže my potřebujeme takovou politiku, která nebude jenom škrtat, ale bude přemýšlet i v rozměrech podpory růstu a konkurenceschopnosti naší země. Proškrtat jednotlivé položky umí každý účetní. Na druhé straně vymyslet politiku inovací, mobility pracovní síly, podpory, diverzifikaci odbytu, to už chce mozek. Ale taková by měla být laťka pro jednotlivé ministry, především ministra financí. Jinak může předvádět maléry pana účetního v nějaké certifikované likérce. Se svým přísným zrakem by jistě dohlédl na to, aby se v ní nepančoval alkohol a lidé se nám netrávili metanolem.
Na závěr bych se rád věnoval oblasti kvůli, respektive díky které jsem vstoupil do politiky, tedy sporu. Na sklonku loňského roku udělal ministr financí pan Kalousek velký podraz na všechny sportovce, když oběhl levicový - zdůrazňuji levicový - Senát a dohodl se se senátory za ČSSD i dalšími a společnými silami zazdili loterijní zákon, čímž už tak po ekonomické stránce skomírající český sport připravili o dvě a půl miliardy korun. Miroslav Kalousek poté populisticky a především zcela nesystémově načetl ve Sněmovně jednorázové navýšení českého sportu ve výši 800 mil. korun. Pro letošní rok mu tedy maličko ulevil, ovšem, jak jsem se obával, šlo jen o jednorázovou záležitost a dnes už sportovci nemohou počítat ani s korunou.
Český sport je na dně a já se nechci dožít doby, kdy dopadneme jako Bulharsko, které je mimochodem jednou ze dvou zemí Evropské unie, kde se investuje do sportu ze státních prostředků ještě méně peněz než u nás. Bulhaři získali na olympijských hrách v Soulu v roce 1988 35 medailí včetně deseti zlatých. Na přelomu tisíciletí v Sydney 2000 už jenom 13 cenných kovů, z toho pět zlatých. A letos odjeli z Londýna v pozici spráskaných psů s jednou stříbrnou a jednou bronzovou medailí. Až na takové dno mohou klesnout reprezentanti země s takovou velkou sportovní tradicí, pokud je političtí představitelé hodí přes palubu. Přitom před volbami si všechny strany napříč politickým spektrem vždy náramně notují, jak je český sport hluboce podfinancován, po volbách však na své sliby dané nejen samotným sportovcům, ale všem lidem, kteří sportu fandí a radují se z úspěchů našich reprezentantů, o to rychleji zapomínají. Já chápu, že točit pivo medailistům z olympiády je výrazně jednodušší než se touto problematikou seriózně zabývat a sportu, především tomu nevrcholovému, mládežnickému, efektivně pomoci. ***