(15.30 hodin)
(pokračuje Semelová)
Abych byla správně pochopena, v žádném případě mi nejde o to prosazovat ústavní péči za každou cenu, ale jsou prostě jedinci, kteří se bez ní neobejdou. Uvědomme si, že v případě péče sebeobětavějších, ale ne dostatečně připravených pěstounů, bez potřebného vybavení a lékařských přístrojů, může dojít k ohrožení zdraví, vývoje, či dokonce života dítěte. Kromě toho si člověk, který se o takto zdravotně postižené dítě stará, musí také odpočinout a nabrat síly. Bez toho si lze těžko představit, jak dlouho to může vydržet, když, jak už jsem uvedla, odborná péče musí být zajištěna po celých 24 hodin. V zařízení mají pracovníci určitou pracovní dobu, po níž se věnují svému osobnímu životu, svým zájmům, mohou relaxovat. Přitom se o tyto děti stará určitý stálý okruh osob, na něž jsou zvyklé a které dobře znají.
Další okruh problémů je otázka pěstounské péče na přechodnou dobu. Tato péče je vhodná jen pro určitou skupinu dětí - pro novorozence s perspektivou brzkého osvojení, pokud k předání dojde dřív, než si dítě vytvoří takzvaný specifický citový příklon, anebo jestliže je jasná perspektiva návratu do vlastní rodiny a děti se na rodiče těší, například v případě hospitalizace rodičů, krátkodobého výkonu trestu, přechodné ztráty bydlení apod. Jinak riziko častého střídání pěstounských rodin a opakovaného vracení dětí je příliš vysokou daní. Dokáže si někdo z nás představit, jak se takové dítě cítí? Co mu běží hlavou ve chvílích, kdy nikam nepatří? Na nikoho se nemůže upnout a znovu a znovu ho někdo vrací, aniž by vědělo proč. Je zřejmé, že jeho emocionální vývoj, chování, postoje, vztah k lidem i k sobě samému musí být značně narušen - v současnosti i v budoucích letech.
Kromě toho je prověřených zájemců o přechodnou pěstounskou péči v jednotlivých krajích minimálně. Totéž platí i o zájemcích v současnosti prověřovaných. Většina z nich pak chce pouze jedno zdravé dítě, pokud možno určené pro osvojení, tedy bez kontaktu s rodiči. Mimochodem, ze strany pěstounů na přechodnou dobu byl vznesen požadavek, aby po předání dítěte měli tři měsíce na psychickou rekonvalescenci. O tom svědčí i zkušenosti, kdy například podle oficiálních výzkumů v roce 2010 v Anglii 10 % dětí vystřídalo tři a více rodin za rok a přes 1 500 dětí vystřídalo dvacet a více pěstounských rodin. V Belgii v roce 2008 existovalo 233 pěstounských rodin, 44 % skončilo neúspěchem a děti byly přemístěny jinam. V Holandsku bylo během deseti měsíců v roce 2010 zjištěno 500 případů zneužívání dětí v pěstounských rodinách. Zkušenosti z jiných zemí, kde postupovali podobně, naznačují i další problémy.
V žádném případě bych se svou poznámkou nechtěla dotknout naprosté většiny slušných a obětavých pěstounů. V případě přijetí zákona je však riziko, že pro určitou skupinu zájemců o pěstounskou péči nebude hlavní motivací zájem o dítě a přání pomoci mu, ale zájem finanční.
Na další problémy poukazuje Fond ohrožených dětí.
Standard číslo 1b) návrhu vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí ke zmíněné novele umožní provádět sociální šetření jen v pravidelné pracovní době, kdy jsou lidé v zaměstnání, takže většina těchto šetření bude muset být předem ohlášená. Zkontrolovat, zda například rodiče závisí na alkoholu, zda nenechávají malé dítě večer hladové a samotné doma, nebude možné. Další standardy, například 4b) a 8d), jsou nesplnitelné, protože by musel být současný počet pracovníků OSPOD navýšen na dvojnásobek, s čímž novela nepočítá a také na to nejsou finanční prostředky. Také v důvodové zprávě k novele se uvádí, že - cituji - "nelze předpokládat, že dojde automaticky k navýšení nákladů na činnost orgánů sociálně-právní ochrany, ačkoliv analýzy konstatují personální poddimenzování těchto orgánů o zhruba 32 %".
Podle standardu číslo 4 by mělo být pracovníků OSPOD nejméně 3 554, to je o 1 746 víc, tedy téměř dvojnásobek současného stavu, kdy je jich 1 808. Jak chce Ministerstvo práce a sociálních věcí zajistit plnění svých standardů bez navýšení pracovníků OSPOD, a tedy bez nároků na státní rozpočet, není jasné. Přitom pracovníci OSPOD musí kromě toho konat případové konference, chodit k opatrovnickým soudům a jiným jednáním, takových jednání bylo vloni přes 144 tisíc, navštěvovat děti umístěné mimo rodinu i jejich rodiny a snažit se o návrat dítěte do rodiny, nemluvě o konzultacích, oznámeních a dotazech rodičů a veřejnosti.
Od České lékařské komory, České pediatrické společnosti, Společnosti sociální pediatrie a dalších odborných institucí také zaznívá obava z rušení kojeneckých ústavů a dětských domovů. Vím, že navrhovatelé argumentují tím, že zákon o sociálně-právní ochraně výslovnou zmínku o jejich rušení neobsahuje, jenže nikdo nevyvrátil obavy, že právě tento zákon k rušení směřuje a napomáhá. Ke konci minulého roku totiž současná vláda přijala na svém zasedání dokument Strategie boje proti sociálnímu vyloučení, jehož součástí je pasáž, která se týká právě zmíněného problému. Mimochodem, k dokumentu proběhlo několik kulatých stolů a seminářů, během nichž k němu zazněla řada připomínek a kritiky včetně žádosti o přepracování.
Dovolte citaci z tohoto dokumentu. "Od roku 2014" - cituji - "dítě mladší tří let, od roku 2016 pak dítě mladší dvanácti let nesmí být svěřeno do institucionální péče. Legislativně je též zamezeno nařízení ústavní péče nad dítětem ze sociálně-ekonomických důvodů. Strategie boje proti sociálnímu vyloučení předpokládá a doporučuje naplnění vládou přijatých závazků Národního akčního plánu k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti na období let 2009 až 2011 a jeho prodloužení do roku 2013 jako nástroj k dosažení kvalitní a na evropské úrovni respektované péče o ohrožené dítě. V případě eventuálního pozastavení Národního akčního plánu je třeba zavést alespoň výčet opatření, která jsou popsána v předkládaném materiálu." Podotýkám, že jedním z indikátorů plnění tohoto zadání je právě novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí.
Nikdo z nás by si snad nepřál, aby bezprizorní děti byly kvůli nepromyšlenému rušení fungujícího systému ponechány napospas ulici se všemi riziky, která to přináší. Systém by se měl vylepšovat a modernizovat, tak aby co nejlépe zajišťoval zájmy dětí a péči o ně, a ne ho rušit.
Vzhledem k nedostatkům a problémům, k nimž po přijetí novely zákona může dojít, z nichž některé jsem zde nastínila, nemůže klub KSČM pro zákon o sociálně-právní ochraně dětí hlasovat.
Děkuji za pozornost. (Potlesk zleva.)
Místopředseda PSP Jiří Oliva: Děkuji. Další přihlášenou je paní kolegyně Ivana Levá. Připraví se kolegyně Váhalová. Prosím.
Poslankyně Ivana Levá: Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo. Vážená vládo, milé kolegyně a kolegové, kdyby si projednávaný zákon vzal za cíl pomoc stávajícím pěstounům v jejich obětavé práci, pomoc při finančním a společenském ocenění, přijala bych zákon bez zaváhání, protože tito lidé si pomoc zasluhují. Jenomže zákon, který právě projednáváme, mění pěstounskou péči, jak už bylo řečeno, na zaměstnání, pro které bude třeba najít dostatek profesionálních rodin. A sami dobře víte, že nejpohodlnější a nejlevnější cestou ke kvantitě je snížení nároků na odbornost a bohužel i na osobnostní zralost. ***