(15.40 hodin)
(pokračuje Levá)
Model opírající se o pravidlo, že profesionální rodič se sice stará, ale odborně je závislý na trojici specialistů - psychiatr, sociální pracovník a psycholog -, v USA selhal již v devadesátých létech. My uzákoňujeme právo na zprostředkování psychologické, terapeutické, odborné pomoci alespoň jednou za šest měsíců. Proč zákon nezvýšil nárok na vzdělání, vždyť jsme tento nárok na zvýšení vzdělání přednesli? Tvrzení tak často používané ve Velké Británii - jedna pracovnice radnice v Londýně mi dokonce napsala osobní dopis -, že špatná rodina je lepší než nejlepší dětský domov, považuji za scestné a leccos o anglické ústavní péči vypovídající. Vzbuzuje to ve mně asociace na klasickou anglickou literaturu, která se zabývala osudy sirotků. Dítě putující z rodiny do rodiny je nepřiměřeně zatěžované adaptací na nové lidi a prostředí. Ztrácí pocit jistoty, neustále v hlavě gumuje minulost. A to je zlé. Vždyť co dítě kromě lásky spojuje s rodinou? Množství společných vzpomínek a zážitků. Ale ty bohužel pěstounské dítě nemá.
Profesionální rodič výměnu dítěte zvládá. Světové výzkumy ukazují, že rodina žádá o nové děti, sotva jedny předala. Cítí se tak lépe. Pro dítě ale není změna jednoduchá. Pokud bylo v rodině spokojené, musí se vyrovnat se smutkem a nechápe důvody vrácení. A jaké jsou důsledky? Buď profesionální rodič situaci nezvládne, ale nepřizná to, nebo chce dítě vrátit, respektive vyměnit. Argumentuje, a to je prosím statisticky prokázáno, že nové dítě není vhodné pro pěstounskou rodinu. Nejčastější tvrzení je - rodič říká: dítě nás nechce, za druhé: dítě rozbíjí naši rodinu. Doporučuji podívat se na výzkumy ze Slovenska. Takový osud je pro dítě krutější než ústavní výchova v relativně stabilním prostředí.
Domnívám se, že mnoho profesionálních rodin bude usilovat o malé děti z kojeneckých ústavů. Není pravdou - tady se skutečně neshodnu s panem ministrem, ale možná, že kraj od kraje je to jiné -, že většinu z těchto dětí někdo odložil nebo byly do ústavu umístěny ze sociálních důvodů. Já si dovoluji tvrdit, že převažují zdravotní důvody. A jak už tady bylo řečeno, lékařská péče zde poskytovaná je nenahraditelná a mnohdy nikdo jiný kromě lékaře nedokáže dítěti pomáhat.
Tady mi dovolte ocitovat prezidenta republiky, který napsal: Pokud dnes mezinárodní instituce kritizují české kojenecké ústavy, dětská centra a baby boxy, měly by vzít v úvahu, že Česká republika vždy patřila a patří i dnes k zemím se špičkovou dětskou zdravotní péčí a s nejnižší dětskou úmrtností na světě. Měli by se zamyslet i nad možností, že existence českých kojeneckých ústavů neznamená zaostalost, ale naopak náskok České republiky. Česká republika nemá důvod se svého náskoku vzdávat jen proto, aby byla stejná jako ostatní. Troufnu si tvrdit na základě anglických statistik, že předávání dětí do profesionálních rodin sníží počet dětí vhodných k osvojení, neboť na adopci je třeba dítě zvolna připravovat, ale zařadit je do pěstounské rodiny lze ze dne na den.
Na závěr mi dovolte, vážené kolegyně a kolegové, poděkovat paní Klausové, která se dlouhodobě o děti žijící mimo biologickou rodinu zajímá a má velký přehled. Tvrdím, že moudrý muž se pozná podle toho, že dokáže své ženě naslouchat, a jsem panu prezidentovi vděčná za šanci, že tento zákon můžeme ještě jednou projednat, že naslouchal své ženě. A já věřím, že šanci, kterou jsme dostali, nepromarníme.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Oliva: Děkuji. Další přihláška patří paní kolegyni Daně Váhalové, připraví se pan poslanec Votava.
Poslankyně Dana Váhalová: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, jsem přesvědčená, že se všichni shodneme na tom, že přece umožnit co největšímu počtu dětí vyrůstat v rodině, popřípadě v náhradní rodinné péči, je to nejprospěšnější, co pro opuštěné děti můžeme udělat. Určitě by bylo namístě počty dětí v ústavních zařízeních snížit, ale promyšleně, postupně a přirozenou cestou. Zamysleme se však nad skutečností, proč tuto novelu odmítl Senát, Společnost sociální pediatrie, Česká lékařská komora, odborové svazy pěstounů, pěstounských rodin, zdravotní a sociální péče i další odborná veřejnost. Novelu vetoval také prezident Václav Klaus a s jeho odůvodněním lze v mnohém souhlasit. Ztotožňuji se také s jeho výzvou, aby se poslanci v zájmu dětí nad zákonem ještě jednou důkladně zamysleli.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, mohla bych zde dlouze citovat z mnoha vyjádření a stanovisek odborné veřejnosti. Jedno však mají všichni společné. V obecné rovině upozorňují a varují, že projekt zvaný transformace péče dosud není zodpovědně připraven, a je tudíž v nejbližších měsících a letech nereálný. Systém kvalitní profesionální péče se v zemích, kde funguje, budoval řádově 10-15 let. Jen pouhá příprava kvalitních pěstounů trvala v některých zemích až tři roky. Že přílišná rychlost jeho uvádění v účinnost bude mít za následek ohrožení celého fungujícího systému. Že dosud neexistují formuláře, metodiky a rizikovým bodem jsou i dohody o výkonu pěstounské péče. Že nebyli někteří zástupci pěstounů a pěstounských rodin přizváni k připomínkování vůbec, nebo nebyly jejich připomínky akceptovány - připomínky k novele, která je vlastně paradoxně určena právě pro pěstouny a pro děti v pěstounské péči. Že chybí celospolečenský konsensus o oboustranné debatě a nalezení kompromisu na základě zkušeností a potřeb. Že na přijetí novely takto výrazně podporující a upřednostňující jeden typ péče před ostatními není připravena ani česká společnost, ale ani státní pokladna. Že nejsou zabezpečeny nároky na personální a finanční zajištění nových kompetencí. V důvodové zprávě novely se pro rok 2013 s žádným navýšením dotace na výkon sociálně-právní ochrany dětí nepočítá, ačkoliv orgány sociálně-právní ochrany dětí jsou poddimenzovány již nyní zhruba o 32 %. Jak se tedy zaručí efektivita a kvalita jejich práce?
Chci upozornit také na to, že vyjádření samotného Ministerstva práce a sociálních věcí postrádají koncepčnost a jednoznačnost. Svědčí o tom zcela protichůdná stanoviska během posledních dvou let. Cituji z materiálů MPSV z roku 2011: "Pěstounská péče a další formy péče rodinného typu se nehodí pro všechny děti. Péče rodinného typu sice prospívá většině dětí, ovšem některé starší dívky a chlapci nejsou schopni nebo ochotni žít v jiné rodině. Pro takové mladé lidi by byla vhodná ústavní péče." Za rok je však všechno úplně jinak a my zde máme najednou moderní pohled na pěstounskou péči a moderní pohled na dítě, jak říkal pan ministr Drábek při chvále nové strategie jednoho ze svých mužů, pana doktora Macely.***