(16.40 hodin)
(pokračuje Bárta)
Ta věc, řekněme trestněprávní a nutná obrana, vyžaduje ještě dlouhou debatu a nedovolil bych si v tuto chvíli tady více tímto směrem debatu zatěžovat. Nicméně o to více, co jsem jaksi konfrontován s excesy a zásadními problémy na straně nutné obrany - v závorce trestního zákona -, o to více se ukazuje, že přístup občanům k neletálním, to znamená nesmrticím, zbraním, kterými by se mohli účinně doma bránit, je naprosto zásadní nejenom pro zvýšení bezpečí občanů, ale i snížení rizika jejich trestnosti za nepřiměřenou sebeobranu při vloupání. Pokud se vám zdá ten problém jaksi izolovaný, drobný, musím podotknout, že se týká v řádu stovek případů ročně, a proto si myslím, že Poslanecká sněmovna by tomuto tématu měla věnovat značnou pozornost.
Můj pozměňovací návrh tedy zní tak, že navrhujeme legalizovat v takzvané kategorii D onoho zákona o zbraních a střelivu dostupnost zbraní bez zbrojního průkazu - právě těchto takzvaných neletálních zbraní. Jestli se mě ptáte, co je příkladem neletální zbraně, tak já jsem na onom semináři představil pušku na vzduch na tenisové míčky, ale zároveň se může jednat kupříkladu i o gumostříly do určité akceptované tlakové vlny, kterou mohou způsobit, tak aby nedošlo ke smrtelnému poranění, nebo dokonce smrti daného pachatele, ale došlo pouze k jeho pokud možno omráčení. Dlouhou dobu jsme si hráli s tím, jakým způsobem definovat konkrétně konkrétní typy neletálních zbraní, aniž bychom tím omezili konkurenci na trhu a z druhé strany aniž bychom vytvořili dostatečně jasně formulovanou možnost vůbec takovéto konkrétní zbraně na trh uvést. A v tomto duchu rovnou říkám, že náš návrh je pouze zvýšení kompetencí konkrétního státního úřadu, jímž je Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva, který sám by mohl s vyhláškou Ministerstva obchodu zde definovat takovéto konkrétní zbraně a dostatečně i aktualizovat aktuální nabídku takovýchto zbraní na českém trhu.
Pro obecnou rozpravu v rámci prvního čtení vám děkuji za pozornost a pevně doufám, že dáte tomuto pozměňovacímu návrhu v budoucí debatě podporu.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Poprosím pana poslance Koskubu.
Poslanec Jiří Koskuba: Děkuji, pane místopředsedo. Zbytku vlády, dámy a pánové, paradoxně zde zaznělo po dlouhé době z řad opozice - tím myslím předřečníka pana Bártu - zazněla pochvala k návrhu tohoto zákona a já se vám přiznám, že též nevystupuji, a na mě zcela výjimečně, se slovem kritickým.
Uvítám jakoukoliv novelu zákona o střelných zbraních, která povede k tomu, že držitelé legálních zbraní v České republice budou mít usnadněný život, protože jistě všichni víme, že opatřit si zbraň nelegálně a vlastnit zbraň a používat nelegálně je kuriózně daleko snadnější, než ji vlastnit legálně. Tolik má poznámka číslo jedna.
Ovšem říkáme-li zde, že zefektivníme kontrolu a veškerou agendu kolem těchto střelných zbraní, a to se týká jak zbraní k ochraně obyvatelstva, tak zbraní sportovních a loveckých, tak bychom měli říci i své B. A tady bych prostřednictvím pana místopředsedy poprosil pana ministra, který zde ten zákon uvedl, a já jsem jej marně interpeloval, aby má-li vůbec vláda tu ušlechtilou myšlenku prodloužit platnost současných zbrojních průkazů z krátkých pěti let na deset - a já říkám proč ne -, tak zdali by nezvážil znovu změnu organizace jemu podřízené policie, která právě minulý rok provedla jisté úsporné změny. Já jsem schopen to posoudit pouze z pohledu hlavního města Prahy, a jak jsem ke své hrůze zjistil, tak patřičné policejní oddělení bylo přestěhováno, sloučeno, a lidé, kteří vlastní zbraně - a zde upozorňuji, že sportovní střelci a myslivci mají těch zbraní několik - najednou místo aby navštívili policejní úřadovnu v místě svého aspoň obvodu, cestují přes celé město do sloučené úřadovny, před kterou je pouze několik parkovacích míst beznadějně obsazených, a já vím, o čem hovořím, měl jsem tu možnost tam cestovat, takže dochází ke kuriózní situaci, kdy myslivec naloží do velké tašky veškeré své zbraně a cestuje napříč městem hromadnou dopravou, čímž nepřímo vyzýváme ty lidi, kteří si zbraně nelegálně opatřují snadno, že zde mají další téma: není nic snazšího, než si to v metru od dotyčného řádného občana ukrást.
Ono to zní, dámy a pánové, směšně, ale je to prosím vás tak, žijeme v 21. století a nebudeme si namlouvat, že zbraně vozit hromadnou dopravou by měly být pouze vozeny skrytě a že skryté zbraně nejsou hozené do tašky od vysavače. Je to směšné, že nemyslíme na to co naše vzorová cizina, že u podobných institucí by mělo být místo, kde dotyčný občan zaparkuje. A já si dovolím prostřednictvím pana místopředsedy poprosit takto oficiálně pana ministra, zdali by s novým panem policejním prezidentem opět nezvážili, jak ještě více usnadnit těm poctivým lidem, kteří si zbraň opatří, tuto jejich povinnost, byť díky bohu snad nakonec schválíme zákon, že platnost zbrojního průkazu bude desetiletá.
Tak to byla poznámka A. Poznámka B navazuje nepřímo na pana kolegu Bártu. Ono to asi do novely o těchto střelných zbraních nepatří, ale dámy, pánové, minulý týden jsme zde hovořili o zákonu o městské policii a rozpoutala se tu vášnivá debata. Zazněla to odvolání se na konzervatismus a na svobodu, nicméně já si myslím, že i ke konzervatismu a svobodě patří to, aby v zemi byl pořádek a bezpečí.
Na druhé straně si přiznejme, že v rámci úsporných opatření státní policie nestíhá. Já zde teď nebudu mluvit o nových úlohách městské policie, kterou zrovna my do nemocnice voláme čím dál častěji, protože jeden policejní vůz České republiky projíždějící širokou oblast toho má tolik, že když my ho potřebujeme, tak se tam nestihne vždy dostavit, ale kuriózně na toto reagují i sami občané a začínají se bránit sami. Proto všichni víme, že nám stoupá počet legálně držených střelných zbraní.
Pan poslanec Bárta zde mluvil o nové kategorii, o neletálních zbraních. Na druhé straně já zde nechci už hovořit dlouho, ale prosím ty, kteří se tím budou v patřičných výborech zabývat, i samotného pana ministra, abyste též zvážili, zdali už nenastal vhodný okamžik, abychom usnadnili obranu těm, kteří zbraně legálně vlastní, umějí s nimi zacházet a jsou napadeni. Vidím, že kolegové vedle se smějí, doufám, že ne mně. Já zde nechci, pánové, zavádět žádný Divoký západ, ale těžko se mi žije v zemi, kde dennodenně přibývá těžkých kriminálních činů.***