(15.40 hodin)
(pokračuje Paroubek)
Jestliže tedy dnes ministr financí mluví o potřebě snižovat strukturální schodek, napravuje pouze to, co Topolánkova vláda svou dobrodružnou rozpočtovou politikou a svými experimenty způsobila.
Vím, že jsou to čísla, kterým laická veřejnost nevěnuje příliš pozornost, když to řeknu velmi šetrně. Ale je potřeba to tady pro úplnost říci, možná i pro úplnou informovanost vládních poslanců, a připomenout je také ekonomickým analytikům, kteří by s nimi měli často pracovat. Určitě je znají, jen o nich nemluví. Proč asi o nich nemluví? Protože by museli říci, že reformy vedly k hospodářskému debaklu této vlády a její předchůdkyně. Bohužel Nečasova vláda v chybné rozpočtové politice pokračuje dál. A můžeme jen spekulovat, zda je to dáno ideologickou předpojatostí této vlády, či její naprostou bezradností, nebo kolosální neschopností. Nevěřím totiž, že by to byl záměr.
Vláda snižuje strukturální deficit uskutečňováním opatření, v jejichž důsledku dochází k bezprecedentnímu přesunu těžiště daňového inkasa od zdanění příjmů a majetku k daním ze spotřeby nekončícím zvyšováním DPH. Když jsem odešel v září 2006 z vlády, byla nižší hranice DPH 5 %. Teď podle toho, jak to dneska dopadne, bude buďto 15, anebo 17,5 %. To je obrovský nárůst. A je zřejmé, že v tomto a příštím roce tento nárůst DPH znamená inflaci. A samozřejmě znamená také to, že se zvyšuje relativní daňová zátěž u středně- a nízkopříjmových skupin obyvatelstva, tedy u rodin s dětmi, zaměstnanců veřejného i státního sektoru, důchodců, nezaměstnaných, lidí se zdravotním postižením a sociálně potřebných, z nichž desetitisíce každý rok rozšiřují počty lidí pod hranicí chudoby. Přesto je strukturální deficit nadále výrazně vyšší než v již zmiňovaném roce 2007. Zdražování a pokles reálných příjmů širokých vrstev, jehož jsme velmi intenzivně svědky v tomto roce, a příští rok nebude jiný, se logicky projevuje v klesající spotřebě domácností, které svou napjatou rozpočtovou situaci a obavy z budoucnosti řeší odkládáním zbytných výdajů, nákupů předmětů dlouhodobé spotřeby nebo jezdí za levnějšími nákupy běžného zboží do zahraničí.
Uvedl jsem zde v poslední době již několikrát příklad nákupů potravin, vlastně obdobného zboží v Německu a u nás. V základním spotřebním koši, který nakoupili moji spolupracovníci v německém supermarketu, vyšel nákup zhruba o třetinu levněji nežli v českém supermarketu, byť důchody v Německu jsou dvaapůlnásobně vyšší a platy dokonce třiapůlnásobně vyšší nežli u nás. Musím říci, že mě nepřekvapilo, že zvýšení DPH o 4 procentní body nepřineslo v tomto roce žádné významné dodatečné příjmy, přestože vláda očekávala, že tak získá za celý rok navíc 23 mld. korun. Byla to fantaskní představa. Platí totiž obecně jev, kterému se říká cenová pružnost, a obvykle se s ním seznamují studenti již ve druhém ročníku vysokých ekonomických škol. Bohužel experti na Ministerstvu financí pracovali s chimérou.
Chci říci, že Národní socialisté ve svém programu u zboží a potřeb pro děti, to znamená oblečení, boty, pleny a učebnice, mají návrh uplatnění nulové DPH, podobně jako je to ve Velké Británii. To není žádný komunistický vynález, ale je to uplatňováno konzervativními a labouristickými vládami ve Velké Británii a nikdo do toho nechce příliš zasahovat, že by to změnil. Předpokládám, že takovým typem propopulačního opatření se vláda nehodlá inspirovat. Je to škoda. Je pro mě už ale naprosto nepochopitelné, že vláda při dosavadní zkušenosti o nevýběru DPH hodlá ve svých experimentech s touto daní pokračovat dál.
Zmínil jsem zde v Poslanecké sněmovně již několikrát kartelové dohody a monopolně vysoké ceny. Vláda k tomu přispěla svou naprostou lhostejností k deformovanému tržnímu prostředí. Připomenu, že se nejedná jen o potraviny - tam jsem zatím u nás uvedl v nižší sazbě DPH na potraviny 14 % , v Německu je to 7 %. Ale to přece nevysvětluje ten rozdíl, tu třetinu v té ceně v potravinách v německém a českém supermarketu. My ale máme v relaci českých platů a důchodů k německým vyšší také bankovní poplatky, ceny energií, ceny poplatků za mobilní telefony, za internet, za vodné a stočné, tedy můžeme v našich podmínkách hovořit o drahotě.
Ačkoliv se nám někteří členové vlády snaží dlouhodobě namluvit, i když v poslední době to ubylo, že původ hospodářského poklesu české ekonomiky je v krizi eurozóny, musím říci, že ani situace v eurozóně nám od příštího roku příliš nahrávat nebude, nebo v Evropské unii jako celku, nejen v eurozóně. Velmi pravděpodobně dojde ke stagnaci, či dokonce recesi.
Hlavní příčinou, proč česká ekonomika nastoupila na sestupnou dráhu ekonomického poklesu, je vládou ordinovaná fiskální restrikce v podobě navyšování nepřímých daní a nekoncepčních škrtů ve státním rozpočtu. Ve druhém čtvrtletí tohoto roku podle předběžných údajů klesl hrubý domácí produkt v meziročním srovnání o 1,2 %, ve třetím dokonce o 1,3 %. Zdá se tedy, že nepříznivá čísla recese se spíše zrychlují, zatímco pro Českou republiku klíčová německá ekonomika zvýšila svou výkonnost meziročně téměř o 1 %.
Tady bych se rád zastavil. Pamatuji si na doby v roce 2005 a 2006, kdy německá ekonomika tak tak rostla, také někde do 1 %, a my jsme měli růst 7 a 6 %. V minulém roce německá ekonomika rostla, tahle obří ekonomika rostla o 3 %, v předchozím roce o 3,7 %, letos roste někde přes 2,5 % polská ekonomika, slovenská ekonomika mírně, i když ne nějak zázračně, roste také ekonomika rakouská. Česká republika je tak jedinou ze zemí centrální Evropy, která dosud nepřekonala předkrizovou úroveň hrubého domácího produktu z roku 2008.
Dámy a pánové, myslím, že ve světle těchto faktů nemůže nikdo zpochybnit tezi, že recese české ekonomiky má jedinou příčinu a tou je chybná hospodářská politika vlády, její snahy o snižování deficitu za každou cenu nepromyšlenými rozpočtovými škrty, které omezují hospodářský růst, a tím i příjmy veřejných rozpočtů, které se zpětně stávají příčinou deficitu. Je to, jak říkali staří latiníci, circulus vitiosus, začarovaný kruh. Vláda tak přichází znovu a znovu s dalšími rozpočtovými škrty a zvyšováním daní těm, kteří už nemají kde brát. Měla by si už konečně otevřeně přiznat, že její rozpočtová politika a její recepty na ozdravení veřejných financí skončily debaklem. Vláda prostě musí od základu změnit svou hospodářskou strategii a politiku. Měla by urychleně zpracovat svůj akční protikrizový plán a předložit materiál obsahující opatření na podporu hospodářského růstu, který zajistí rozpočtu potřebné příjmy.
Dovolte mi, abych na tomto místě znovu krátce opakoval aspoň hlavní oblasti, na které by se vláda měla zaměřit.
Vzhledem k ne úplně předvídatelné situaci v Evropské unii a eurozóně a ke zpomalování tempa růstu německé ekonomiky v příštím roce bychom se neměli spoléhat na to, že nám z problémů bude i nadále pomáhat export do Evropské unie, který se podílí na našem, řekněme, exportu někde mezi 80 a 90 %. Diverzifikace by se měla zvýšit. Čísla o vývoji průmyslu na třetí čtvrtletí hovoří v tomto směru jasně. ***