(14.30 hodin)
Místopředseda PSP Jiří Oliva: Děkuji. A nyní již tedy můžeme přistoupit k rozpravě podle přihlášek evidovaných v elektronickém systému. Jako první je na řadě pan kolega Paroubek, připraví se pan poslanec Jiří Dolejš. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jiří Paroubek: Vážený pane místopředsedo, vážený naprostý zbytku vlády, dámy a pánové, již popáté vyvolala opozice v tomto volebním období hlasování o nedůvěře, a pokud si dobře pamatuji, čtyřikrát vyvolala hlasování o důvěře vláda samotná.
Vláda začínala před 2,5 lety se 118 mandáty poslanců. Disponovala tedy nevídanou většinou ve Sněmovně. Od té doby jedna koaliční krize stíhala druhou. Jako by to vláda považovala za něco, proč vlastně vznikla, tedy vytváření série krizí a jejich řešení. Podle průzkumů se důvěra této vlády plácá aktuálně někde mezi 12 až 15 %. Při známé nepřesnosti většiny českých agentur pro výzkum veřejného mínění, která se projevila koneckonců i teď při prezidentské volbě, při odhadech výsledků jednotlivých kandidátů a předtím při krajských volbách, a mohl bych pokračovat, to je zřejmě ještě poněkud přehnané číslo. Je to smutná bilance vládnutí vlády, která prostě neumí vládnout. A neumí bohužel ani sama skončit.
Zdá se, že intervaly mezi jednotlivými vládními krizemi se zkracují. V prosinci vláda překonala krizi, která vedla k miniaturizaci politického vlivu jedné z odnoží Věcí veřejných pod názvem LIDEM, spíše by se mělo říci bez lidí. Uskupení LIDEM bylo obráno, ovšem zcela po zásluze, svými empatickými koaličními partnery postupně o Ministerstvo dopravy a poté také o Ministerstvo obrany. Teď bude agenda paní místopředsedkyně koaliční vlády spočívat v podstatě v bezplatné konzumaci nápojů a pokrmů při zasedáních vlády a Sněmovny. Ve dnech mimo tato zasedání bude pak konzumovat za okazní ceny v kantýně Úřadu vlády a tu a tam si bude moci odnést jídlo v kastrůlku také pro rodinu. To je smutný konec jednoho politického projektu. Prima je pro tento pilíř vlády každé nové ráno, ale co dělat. Žít se musí, jak říkal Gogol. Jak jsme se dozvěděli, tato vládní krize byla opět jednou úspěšně vyřešena a byl uštědřen tvrdý úder všem levičákům, kteří se už už derou k moci. Je třeba jim v tom zabránit, obětovat se.
Dovolím si připomenout, že paní místopředsedkyně se nikdy ministryní obrany neměla stát. Nemá pro to tato nová velitelka, jak ji příhodně nazvala Mladá fronta Dnes, předpoklady odborné, manažerské ani politické. Má prostě kvalifikaci moudře a upřímně se tvářící ženy v domácnosti, obohacené jistými zkušenostmi z práce právní koncipientky. Nejlepší bude, když dnešní hlasování o nedůvěře dopadne tak, aby už pan premiér nedostal příležitost nominovat nového ministra. Má-li to tedy být stejný propadák, jako bylo jmenování Karolíny Peake ministryní obrany, pak raději už ne. Už tato celkem standardní prosincová krize Nečasovy vlády, říkejme jí pracovně krize vzorné koaliční spolupráce, by měla jiné vládě v normální zemi stačit k tomu, aby složila zbraně a sama skončila. Nečasova vláda je z jiného těsta.
Přejdu však k ještě závažnější materii, kvůli níž by vláda měla urychleně vykonat spravedlivou, zaslouženou a slavnostní kolektivní seppuku.
Prvního ledna jsme se z úst prezidenta republiky dozvěděli, že budeme mít amnestii. Jak jsme zjistili, původně prezidentem avizovaná částečná amnestie byla řečnickou hyperbolou, česky nadsázkou. Amnestie Václava Klause je vlastně rodnou sestřičkou málokým oceňované amnestie Václava Havla z počátku roku 1990.
Nejprve zmíním to pozitivní ze současné amnestie, není toho mnoho. Po zkušenostech z doby před 23 lety z ní byli vyjmuti pachatelé násilných trestných činů. Tedy tolik to pozitivní. Naopak novátorský a neslýchaný byl článek II amnestie, který představuje rozsáhlou milost pro velkotuneláře, korupčníky a šibaly všeho druhu, pachatele sofistikovaných trestných činů, při nichž se jaksi poztrácely v souhrnu miliardy, spíše desítky miliard korun. Často z veřejných zdrojů.
Nechci příliš posuzovat rozhodnutí prezidenta a jeho motivy v celé této věci. Prezident za dva měsíce již nebude prezidentem a chce se zřejmě dostat do čítanek tímto velice sporným činem. Je to škoda. Především pro něj. Chci se zastavit u spoluodpovědnosti Nečasovy vlády, tedy vlády, jak sama sebe charakterizovala, ale už o tom příliš nemluví v posledních měsících, práva a boje proti korupci, která je na rozdíl od prezidenta odpovědná Sněmovně.
Je zřejmé, že prezident a strana, jejímž je zakladatelem, s plným pochopením, bez ohledu na to, co tady verbálně vysvětlují, dvou dalších stran vládní koalice, měli zájem udělat tlustou čáru za érou loupeživých baronů 90. let. Tehdy, pro připomenutí veřejnosti, ODS organizovala privatizaci. Řada mých kolegů podlehla pokušení uvést zde jednotlivé kauzy, které nyní budou zameteny pod koberec. Je jich nekonečné množství, možná 150. Proto se tím nemusím zabývat já. Myslím, že by bylo dobré, a pan ministr spravedlnosti, když jsem s ním hovořil, a děkuji mu za přístup k této věci, slíbil, že ty věci zveřejní. A bylo by dobře, aby veřejnost měla představu, které kauzy to jsou, i když se nemohu zase ztotožnit s tím, jakým způsobem zlehčoval některé kauzy, o kterých hovořil. Chci připomenout, že uzavření desítek kauz velkotunelářů, korupčníků a šibalů všeho druhu může vyvolat regresní řízení vůči vládě. Prostě vznikne škoda a tu bude nutné řešit. Řádově se může jednat nejméně o miliardy korun.
Máme na dnešní schůzi Sněmovny zvážit odpovědnost vlády za kontrasignaci amnestie prezidenta republiky předsedou vlády Nečase. Přitom jde jen a jen o pokračování stylu jednání této vlády při řízení státní záležitosti. Přehlíživost, povrchnost, arogance, neprofesionalita, neodpovědnost, to jsou relevantní pojmy hodnocení jejího postupu. Je to jen další krok svědčící o tom, že tato vláda dává přednost zájmům podezřele zbohatlých delikventů, kteří okradli tu občany, tu partnery v obchodě či naši republiku, a činí tak pod rouškou zcela smyšlených argumentů o neúměrně dlouhých lhůtách, ve kterých probíhá trestní řízení.
Premiér Nečas sliboval novou politiku ODS s novými lidmi i zde z tohoto řečniště. Ale výsledek je hrozivý. Vládou zmítají neustálé kauzy, skandály, korupční aféry, neschopnost, malicherné spory a diletantismus. To vše završeno lehkovážným souhlasem s amnestií, která je jen a jen nedůvodným odpustkem podivným lumpům.
Rád bych provedl dílčí analýzu situace. Z ní plyne, čemu nebo komu amnestie svědčí a do jakých podezření se vláda a prezident republiky dostávají svým neprofesionálním postupem, a konečně, jaká vidím řešení.
Naše Ústava nepočítá s neprozřetelnou a neuváženou aplikací práv ústavních činitelů, moci výkonné a prezidenta především. Počítá s nepsaným pravidlem jejich řádné péče, starostlivostí a ochrany práv občanů z jejich strany. Amnestie je nesporným právem prezidenta. Jen on a nikdo jiný navrhuje její udělení, formuluje její obsah a rozsah, zejména komu bude trest prominut či zmírněn, pokud již o něm bylo rozhodnuto, anebo proti komu trestní řízení probíhá, tj. tzv. agraciace, zda budou u někoho zmírněny následky ve věcech již odsouzených, tzv. rehabilitaci, a konečně, kde bude stíhání zastaveno nebo se nezahájí v tzv. abolici. ***